úterý 24. května 2016

Druhý dech: bojuji, miluji, žiju

Ahoj. Chtěla jsem vám ze všeho nejdřív moc poděkovat za tu spoustu zpráv, za emaily a komentáře plné podpory. Za poslední týdny jsem si tak mohla přečíst několik neskutečných příběhů a ztrát, kterými jste si vy sami museli projít. Nevím, ale ohromně mi pomáhá to, že nejsem sama nejen na tu nechuť do cvičení, ale také na osud, se kterým se musím naučit žít. Včera se mi o tátovi zase zdálo, zase jsme vedli rozhovor, tentokrát delší, než kdy jindy a opět jsem mu položila tu samou otázku. Zda nelituje toho, co udělal a zda by chtěl dostat druhou šanci, kdyby mohl. A odpověděl mi zase úplně stejně. Nelitoval. Je to zvláštní ho vidět ve snech a slyšet jeho hlas. Pořád si říkám, v těch snech, že mi něco nehraje... že přece mrtví se nevrací a přitom jsou ty sny tak skutečné, že první vteřiny po probuzení se vždy vzpamatovávám z toho, zda jsem opravdu bez táty nebo co se děje... realita je vždy krutá, ale už je to - jak čas plyne - snesitelnější.


A můj boj s těmi pár kily navíc, které jsem si vypěstovala, se trošku posunuly k lepšímu. Dnes - po necelých 3 týdnech - nebylo na váze 66,7 kg, ale 66 rovných. Jde to strašně pomalinku. Ale je to moje chyba. Nejím pravidelně, snídaně občas šidím a nemůžu říct, že bych se bůhví jak tetelila nad tím, že jím strááášně zdravě, protože nejím :-) Nějak se snažím přesvědčit hlavu, ale sakra, jde to dost těžko. Velmi těžko. Občas padne čokoláda, nějaká ta buchta, pak přijdete na návštěvu k mamince a ejhle, je tam i babička se dvěma pekáči koláčů... tralala :-) Navíc, když vidíte, jak se příteli rýsuje six-pack, který mu ku***sky sluší, ale zároveň si klidně dá pět chlebů, dva štrůdly... a vy to chcete taky tak, ale metabolismus máte holt jiný a víte, že ten jablečný koláč prostě odskáčete :) No co už. Co mne hlavně těší je fakt, že jsme ve vztahu chytli nějaký druhý dech a cítím se báječně. Je tu spousta objímání, polibků, úsměvů a taaak... znáte to :) Jsem šťastná!!!! 

A teď o něčem jiným!!!! Vyběhla jsem konečně ven a se sluchátky na uších si na sluníčku běhala krásných 25 minut. Druhý den mne trochu bolela vnitřní strana stehen, ale nedopadlo to nejhůř. A daleko víc mi to pomohlo psychicky. Že jsem byla pryč. Ode zdí v bytě. Hudba na plné koule :-) Sice už mi moje boty na běhání dosluhují, jsou sama posešívaná díra, tolikrát jsem si řekla, že jim dám už sbohem a vždy je na poslední chvíli vrátím zpátky do skříně s rozhodnutím, že je prostě zničím do mrtě :-D Miluji je. Zbožňuji. Dokud budou držet, hodlám v nich běhat, chodit...  cokoli ... chápete ♥

Miluju studené talíře. 
Bezlepkové housky NutriFree, stačí na 8 minut upéct a byly famózní. S domácí lučinou

Přeji vám báječný týden, u nás ve škole už jde každým coulem cítit, že se blíží konec školního roku. Až na to vedro v posledních dnech, je to nesnesitelné. Navíc v podkroví, kde jak učím, tak mám i kabinet. Dva litry vody do 12 hodiny to jistí. Konečně piju jak mám :-) 
 
Mějte se prima, užívejte sluníčka ☼


pátek 20. května 2016

E-kuchařka: TOP 30 receptů podle vás


Ahoj, další malý krůček v něčem, co ráda dělám. A jelikož jde právě o vaření, bylo jen otázkou času, kdy uvařím a upeču tolik jídel, že z toho nakonec vznikne alespoň elektronická kniha.

Dle návštěvnosti čtenářů, jejich ohlasů a sdílení, jsem dala do kupy těch nejlepších 30 receptů ze svého blogu. Některé recepty, které v knize nenajdete, sice už teď aspirují na další "top" recepty, ale to si nechám na někdy příště.

Recepty, nyní postuji nově pouze na mém novém blogu o vaření - Recepty od Tiny.

Ale teď si ZDARMA můžete stáhnout kuchařku, o které mluvím výše.
Děkuji, že se mnou stále vaříte, hodnotíte, píšete a posíláte inspiraci ze zahraničních stránek, ze kterých tak ráda vařím nebo testuji různé kombinace.

Ať se vám kuchařka Top 30 líbí. A ať chutná :-)



neděle 15. května 2016

Moje cesta k Bábovkám



Nevěřím na náhody. Životní situace vás zkrátka zavedou tam, kam byste se jinak nepodívali. Radka Třeštíková mne zaujala jediným statusem na FB. Psala o svém tátovi. Jak k sobě měli blízko. Vlastně popisovala mé pocity, přesně tak, jako bych jí slova diktovala. A pak jsem ji pár týdnů sledovala a hltala každé její slovo. Zamilovala jsem si její styl. A pak vydala knížku. A já o ni soutěžila. A byla jsem jednou z těch, kterou vylosovali :-)

Moc se na knihu těším. Už jen proto, že se mi rok od roku lépe čtou knihy od českých a slovenských autorů. Nevím, připadá mi, že jsme tak nějak jako národ naladěni na stejnou notu, humor, sarkasmus a celkově spousta věcí v našem jazyce vyzní úplně jinak.

A tak tedy moc děkuji mému oblíbenému nakladatelství, že mám Bábovky doma. ♥

sobota 14. května 2016

"Už nikdy nebudu učit," aneb holky občas kecaj.


Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že řeknu "ano" a přijmu do konce června místo na základní škole znovu jako učitelka, vysmála bych se mu. Vážně. Za prvé. Už nikdy jsem nechtěla učit. Za druhé. Nechtělo se mi předčasně opouštět malou doma. 

Když jsem s přítelem diskutovala o tom, zda mám to místo vzít nebo ne, byla jsem si jistá, že se na 99% rozhodneme, že to nedáme dohromady. Nemáme hlídání, Eliška jde do školky až v září a také přítel potřebuje jezdit do práce. Nakonec jsme se dohodli, že i když se budeme doma jen míjet, vrhneme se do toho. A do konce školního roku to už není tak dlouhá doba, aby se to tempo nedalo vydržet. Takže jsem v jeden den řekla škole "ano", druhý den šla vyřídit papíry a další už jsem učila. 

Musím říct, že jsem se toho trošku bála, ale je to jako když umíte plavat a i po x letech vás hodí znovu do vody. Nezapomenete a hned v ten první okamžik si připadáte, že jste vlastně nikdy ani plavat nepřestali. Stejně tak to mám i já teď. Je to po dlouhé době zase příjemná změna, ironicky si docela psychicky odpočinu - je to zkrátka něco jiného, jiný režim, jiné věci v hlavě. A už teď se bojím, že se mi na konci června bude stýskat ♥

Tak jo. Znovu učím. Možná je to přesně to, co jsem potřebovala :-)

čtvrtek 5. května 2016

Druhý dech: z fitness deníčku po tátově smrti, den 1+2

Ještě v únoru jsem to myslela vážně. Cvičila jsem, jedla zdravě, užívala si i toho, že mne nerozházely koláče a dobroty, které jsem pekla, že jsem měla pod kontrolou rovnováhu mezi kalorickým příjmem a výdejem. Vycházelo mi to dlouho dobře.

Pak zemřel táta a mně na všem přestalo záležet. Jediná věc, která mě zajímala bylo, abych podržela mámu, abych si ji ohlídala, abych ji byla oporou na pohřbu, po kterém jsem po šesti letech vyčoudila půl krabičky cigaret na protest tomu všemu, možná i na protest tátovi. Se smrtí táty jsem se snažila vypořádat po svém a to tím, že jsem se musela postarat o maminku. Alespoň mi to na pohřbu všichni šeptali do uší. Nosila jsem ji jídlo, pekla, navštěvovala, plakaly jsme, vzpomínaly, ani nevím, kdy jsem si mezi tím vším našla místo pro vlastní truchlení. Že musím být silná pro maminku. Že si nemůžu dovolit litovat se, ačkoli i já jsem někoho ztratila. Vše šlo stranou. Bylo mi všechno jedno. Včetně mne samotné.

A od tátovy smrti uběhly už skoro tři měsíce a moje váha ukázala nejvyšší číslo za poslední čtyři roky - když nepočítám těhotenská kila :-)


Panebože! A teď, když jsem se z toho všeho nějak otřepala a zase si začínám zvykat na to, že žít musíme dál, i když u maminky tohle tvrzení nabývá podstatu pomaleji, že mne bavilo cvičení a že jíst zdravě mne naplňovalo - a to nejen pár dní v týdnu - říkám si, jestli není čas se probrat. Probudit se z toho, než si nevšimnu, že ze mne zase bude kulička, jako před těmi čtyřmi roky, kdy jsem začínala. Vlastně ani nevím, jestli mi to je líto, spíše jsem v šoku a vylekala jsem se :-) Jak nenápadně se ta ručička posunula, i když - ruku na srdce - co jsem mohla čekat. Všechna pravidla stravování, která vedou ke zhubnutí kilogramů, mám nabiflovaná, ale jakožto lidské bytosti z masa a kostí a s ochablou vůlí jako bonusem k tomu, se mi cvičí a zdravě jí docela dost těžko. 

Ale dost řečí o tom, jak to má Kristinka náročné a bla bla bla... kdo nemá? Včera jsem se zkrátka a dobře dokopala k tomu, že s tím musím něco dělat. Nikdo jiný za mne ty kalorie nespálí. A že bych teda měla jít do sebe... no. Tak teda jako jdu. Jsem na cestě... někde na počátku, ale jdu. 

Včerejší oběd: salát, okurka, cherry rajčátka, kuřecí kousky s kořením na fajitu a trochu rýže.

Úplně mi to dráždí nervy, jak se na mne obracíte s prosbami o pomoc při hubnutí a cvičení. A i když to v hlavě je a znám postupy, a vím jak vám poradit, jak vás navést na správnou cestu a dodat kuráž a sílu a sebevědomí, nějak jsem zeslábla v tom, abych přesvědčila sama sebe. I před čtyřmi roky, když jsem se cvičením začínala, jsem se musela nasrat ze dne na den. To se tak trochu stalo i včera, když jsem viděla váhu. Což o to. Cvičím jakž takž průběžně, tělo je vcelku i pevné... kvadráčky se mi boulí, ale to jídlo... to jííííídloooo.... 


Dnes jsem sesumírovala dva dny svého nového já. Musím to sem psát, musím, protože jinak se na to zase vyseru a budu se omlouvat, že bez táty to tady je stejně k ničemu. Přitom vím, že mne ta kila navíc šťastnou dvakrát nedělají a trápí mě. Moje obvyklá váha byla roky 62 kg. Ok, při low-carb dokonce 57, ale tolik sebekázně zase momentálně nemám :-D 

Takže jsem včera začala dlouhou procházkou. No, pro někoho nic moc, já jsem za ty 4 km ráda :-)


Dnes jsem díky vlastní blbosti ušla dvakrát tolik :-D I když, vše zlé je pro něco dobré. Bydlíme na kraji města a já se vydala vyřizovat úřady a lékaře. U bankomatu jsem zjistila, že nemám kartu, takže zpět domů a znovu tu cestu zpátky na město. Těch 5500 kroků ujdu denně, když jdu na město a na nákupy. To jsem de facto podnikla i ráno, pak jsem to měřila a ušla dalších 6.500 kroků, což dělá zhruba 12 tisíc kroků, což je zhruba 11 km. Škoda, že jsem to neměřila celé :-)


Za těch 6,500 kroků jsem údajně spálila 447 kcal, ale víte co, to beru trochu s nadhledem, je fakt, že jsem byla uhoněná jak čokl a dobrou půl hodinu jsem ještě tahala malou na rukách, ale tolik kcal jsem nespálila ani při hodinovém kruhovém tréninku... i když, no... fyzičku mám na hovno teď, to je fakt :-D (Teda já mám dneska slovník ... fuj!)


Tenhle krokoměr je skvělá věcička, kdysi jsem ho dostala za testování a za pomoc při velkém prodeji  a vlastně jsem na něj na něj našla i recenzi tady na blogu. Mrkněte se :-) Líbí se mi, že měří i počet kroků a zhruba spálených kalorií i při běhu, nejen při chůzi. Říkám zhruba, protože to přístroj počítá z váhy, výšky a věku jedince, není to pulsmetr. Ale mně osobně nevadí. Stačí mi ten odhad, od kterého se orientačně odpíchnout.

 

Taky jsem si dnes zacvičila tento Zwow 49, málem jsem u toho chcípla, po tom všem, co jsem ušla, a po té si dala ještě starou Zyogu 17 z původní ZGYM. Ruce se mi třepou ještě teď a srdce mi bušilo až v krku... až jsem si říkala, zda mám tyhle stavy zapotřebí :D Ale víte co, takto u mne vypadá právě nasranost. Asi to vážně funguje.

***

No, co víc napsat na závěr. Asi ještě něco nesportovního... 
Vyhrála jsem dnes u nakladatelství Motto knížku ♥
A dostala jsem od pana neznámého ve městě kytičku ke Dni matek. Měl jich víc a rozdával maminkám :) Ještě si nás u toho fotila, kdo ví, třeba budu v novinách :D

Držte mi palce. Zní to jako otřepaná fráze a klišé, co člověk říká a slyší stokrát, ale já klišé ráda :-)

pátek 29. dubna 2016

Tvořím (malůvky)


Dnes jsem měla doma "hledací" náladu. Prodírala jsem se starými sešity, složkami a mezi tím vším jsem objevila tyhle moje kresby. Asi šest let nazpět jsem měla období plné zmatku. Spousta změn v mém životě a nějak jsem hledala způsob, jak se odreagovat. Je to zvláštní, protože jsem nikdy ke kreslení netíhla a jen v tento jediný moment ve svém životě jsem sáhla po tužce a papíru. Předtím nikdy a poté nikdy. Zajímavé. 

Každopádně, chtěla jsem si je i elektronicky nějak pro sebe uchovat a jelikož tvoří součást mé osoby, tak si je zde na blog také nahrát, přeci jen je to můj deníček krom všeho :-)

Všechny obrázky jsem kreslila podle předloh. Fotek, které se mi líbily na internetu. Žádné obkreslování - heh :)








Klobouček pro dcerku


Tak jo. Máme na jaro asi 15 různých čepiček, ale klobouček jen jeden. Tak je jasný, že jsem musela uháčkovat další. Měla jsem na to nádhernou přízi od Alize (Bella), tak by bylo škoda ji nepoužít a nechat jen tak ladem ležet. 


Eliška je sice ďáblík, ale má v sobě i něco holčičího. Strašně miluje čepičky, je schopná si dát na hlavu i tričko nebo sukýnku. Jakoby věřila, že bez pokrývky hlavy není zcela oblečená :) 

Takže zde máme další do sbírky a hned se zařadil mezi naše oblíbené. Ještě by to chtělo vhodné počasí, protože zatím to je spíše pláštěnku a občas i sáně :D 


Malá je vyfocená s mobilem v ruce, kde jí zpívala jakási kočička. Potřebovala jsem, aby byla aspoň na dvě vteřiny v klidu a neběhala před objektivem. Zabralo to. 


A tento růžovej šmudla je také pro Elišku a vlastně první hračka, kterou jsem uháčkovala. No a samosebou musím teď udělat ještě jednoho bráškovi.


Už jste zkusili něco uháčkovat po posledním článku pro začátečníky? :-)


Poslední komentáře