Kristina Čechová: 2012

pondělí 31. prosince 2012

MEMORIES | Prosinec 2012

Za pár dní zde máme Vánoce, je mi jasné, že spousta z vás už teď momentálně nestíhá a neví kam dřív skočit ☺ Mám to podobné ☺ Před sebou máme víkend a pak hned svátky, sháníte poslední dárky, děláte dodatečné nákupy masa, brambor a bůhví čeho ještě ☺ Ale jelikož jsem vám slíbila před samotným Štědrým dnem ještě jeden můj příspěvek, je tady, společně se mnou. Při sepisování jsem se usmívala a tak doufám, že vás snad svými zápisky neunudím ☺

Nevím jak u vás, ale cukroví, co jsem napekla, upozorňuji, že ho byla plná krabice od bot, už padlo. Prostě není :D Joojo, přiznám se, že mám na jeho úbytku také svoji zásluhu, jelikož jsem ho dost často teď snídala, ale hodně kousků padlo na různé akce v Martínkově škole, jsou to teď samé besídky a posezení, i v družince, a cukroví jen lítalo. Malej moc na sladké není, takže si zobnul opravdu jen párkrát šlehačkového cukroví, do kterého nedávám žádný cukr, za to můj milovanej pes po cukroví šílel víc než po nějakém mase :D Byl kouzelnej, když kňoural u skříně a vzhlížel nahoru nad ní, kde byla ONA krabice!!! Nejvíce ze všeho mu šmakovaly perníčky. Je fakt, že se mi neskutečně povedly.

S přítelem jsme před třemi dny oslavili svoje malé soukromé Vánoce a také si užili svého výročí. Navíc se mi ♥ vrátil po několika dnech z práce, byl mimo město, unavený, ale oslava výročí i beztak stála za to. Dostala jsem překrásnou kytičku, přítel ví, jakou slabost pro ně mám. Sedli jsme si do židliček, dali svá chodidla jeden druhému do rukou a užívali si přítomnosti a vedli dlouhé rozhovory až do pozdních hodin =) Člověku se nastřádá v hlavě tolik věcí, co by chtěl tomu druhému po návratu říct a pak to stejně všechno zapomene =)

Přečetla jsem:

Cukr a sůl | Táňa Keleová-Vasilková

Lidské srdce je malé,

touží ale po velkých věcech.

Nestačí ani zasytit psa,

ale celý svět pro něj není dost velký.

— Paul Hoffman

pátek 30. listopadu 2012

MEMORIES | Listopad 2012

Jsem si vědoma, že jsem za poslední dny byla úplně mimo, ale věřte, že to mělo své opodstatnění. Jde o mého syna. Když jsem v jeho čtyřech letech opouštěla jeho otce, udělala jsem tu nejsprávnější věc. Ale i přesto bylo pozdě, jelikož maličký viděl spoustu věcí, které neměl, když se končí vztah. Proto bych vám všem chtěla dát jednu radu, nenechte děti vidět, slyšet, být součástí nefungujícího vztahu. Děti nezapomínají. Děti to prožívají. I několik let poté. Nedovolte to. V zájmu vašich dětí. Za poslední týdny jsme konečně udělali ve spolupráci se školou a psychology jakýsi posun. Bylo to maximální vytížení z mé strany, ale já to budu podstupovat tak dlouho, dokud to můj synek bude potřebovat. I ty minimální změny, které se právě dějí, jsou k nezaplacení.

A na chvíli trošku veseleji :) Dnes odpoledne jsem byla se psíkem venku a navštívila nás taková strašlivě krásná milá chlupatá fenka, pak někde z dálky jsem slyšela, jak ji volá panička, křičela na ní "Majdo, pojď sem!!! Majdo!" Do toho telefon u ucha, který po chvíli s omluvou zaklapla. Bylo to docela komické a pak, když se Majda rozběhla, panička se ta ní rozběhla se a volala: "Tak ty chceš běhat? A chápeš, že ti to nepomůže, když pak doma žereš jak dobytek?"