Nevím, jak je to u vás, ale co se týče nějakého módního stylu, byla jsem jako dcera pro maminku spíše zklamáním. Nerada bych, aby to vyznělo špatně, moje maminka o mně vždy říkala, že jsem byla úžasné děvčátko, hodné, milé, chytré, od malinka vnímavé, soběstačné, pracovité a cílevědomé. Až teda na tu módu. Nesnášela jsem od malička jakékoli čelenky, berušky ve vlasech, sponky, barevné gumičky, culíky, pamatuji si, jak mi maminka kreslila, co si mám každý den česat do školy, abych vypadala jako holčička. Nesnášela jsem to. Pamatuji si, jak mě oblékala, tedy snažila se, do šatiček, sukýnek, roláčků a lakýrek, jak mi dávala korálky, abych byla její malá fešanda. Když jsem byla větší, chodila se mnou nakupovat oblečení a ptala se, co by se mi líbilo a já nikdy nevěděla, co ji říct, nákupy oblečení mě zabíjely. 

Je mi 34 let a vesměs se nezměnilo vůbec nic. Až na jednu věc, už nemusím poslouchat maminčino postesknutí: "Holka, po kom ty vlastně seš?" Od malinka mi nejvíce vyhovovaly tenisky, tepláky, trička. Čím víc jsem se v oblečení  mohla cítit volně a pohodlně, tím lépe. Když přišly na střední škole na řadu taneční, odmítla jsem nosit šatičky "jak debil" (to jsem tehdy měla opravdu takový názor) a tak jsem jako jediná ze třídy do tanečních nechodila. Nechtěla jsem si hrát na holčičku, kterou jsem nebyla. Když jsem si měla obléct elegantní komplet na svatbu mé babičky, připadala jsem si opět "jak debil", pořád jsem se ošívala, nesnášela látku obepínající moji postavu a hned, co jsem přišla ze svatby do auta, boty a sako letěly do tašky a já si vzala tenisky s mikinou. 

Jak říkám, nezměnilo se nic. Mám doma pouze tenisky a botasky a pár letních nazouváčků. Ven chodím zásadně ve sportovním stylu, nejraději mám trika a mikiny. Přítel je rád, že nemám tendenci utrácet za oblečení, boty a kabelky ve velkém stylu, jak to zná z doslechu a viděl u svých bývalých spolužaček. Je rád, že mám svoje fitness a že jediná věc, kam investuji peníze, jsou knihy a dobré zdravé jídlo :)