pondělí 20. října 2014

Nežijeme jen jednou. Žijeme každý den!


Můj přítel pracuje v zahraničí a vždy se po zhruba šesti týdnech vrací. Je to taková ta doba, časový limit, kdy už oba toho máme plné zuby. On, že nemůže být s námi. Já, že jsem tu bez člověka, se kterým můžu o všem mluvit, o kterého se opřít, ke kterému se přitulit, ...

Tentokrát se nám jeho turnus protáhl na devět týdnů. A já už cítím, jak melu z posledního. Ne fyzicky. Ale psychicky. V hlavě! Ta už to nebere.  Za devět týdnů už mám pocit, že nejedu. Že to všude dře. A pokud se jednu hodinu cítím v pohodě, tančím, zpívám si, další hodinu tohle nadšení vyčerpám a jsem otrávená ze všeho. Rozbrečí mě drobek na zemi, rohlík, který sežral pes dceři, klíče, které mi třikrát po sobě spadnou na zem nebo že se bouchnu do rohu kuchyňské linky.

Tolikrát jsem se již chtěla svěřit někomu, jak to prožívám, ale víte jak to je. Za prvé, lidé mají svých vlastních starostí a problémů dost, a za druhé, většina z nich nemá cit pro empatii. To vám povím. A navíc, kdysi jsem slyšela od jednoho člověka, že poukazovat na své vlastní problémy a vyžadovat soucit, je jako ukazovat špinavé prádlo. A několik takových lidí, co neustále "brečí" a "stěžují si", jak náročný mají život a jak život "není fér", mám kolem sebe taky pár a nerada se s takovými vůbec vídám. Čím chci říct, nechci být jednou z nich. 

Tu větu výše kdysi pronesl Vladimir Savčenko. Vy tohle jméno dost možná neznáte, ale je to člověk, který mi změnil náhled na své vlastní bytí, sebepochopení a odvážně tvrdím říct i život - samozřejmě, že mi ho změnily hlavně děti, ale teď mluvím o něčem jiném, o postoji, o tom, jak si sebe vážit, znát své hodnoty a nepřipouštět si negativa k tělu (i když to je náročný úkol). Vladimir je extravagantní psychoterapeut, jeho semináře, kterých jsem se já zúčastnila po dobu téměř tří dnů před 4 lety, lidé opouštějí jako vyměnění. Přestávají kouřit (lidi mi mohli roky říkat, jak mi kouření ničí zdraví, jemu na osvětu stačil prodloužený víkend), dávají se na racionální stravování, napravují rodinné nesrovnalosti, dělají si pořádek ve vztahu s partnerem a mají deníky plné moudrých slov, rad a humorných proslovů tohoto muže, které na svých seminářích vyřkne. Rozebere vás takovým způsobem, až si děláte starosti, že jste do oné chvíle sami sebe prakticky vůbec neznali.

A poslední dny na tohoto člověka a na to, co jsem si od něj odnesla do života, vzpomínám. Během kurzu řekl jednu krásnou větu. "Proč lidi touží mít peníze? Protože to je jediná možnost, jak si koupit své prožitky." Vladimir si jich může kupovat kolik chce. Četla jsem někde, že jeho honorář činí 20 Euro na hodinu. Ne, není tak drahý. Je tak dobrý!!! 

A tak jsem si nastřádala pár mincí do kapsy a šla si poslední týden každý den brouzdat po městě a pár takových prožitků a radostí si šla koupit. Každý den jsem se něčím malým rozmazlila. Člověku prostě i prkotina udělá radost :-) Ráda se hrabu v různých košíčcích a sahám do spodních regálů, kam nikdo nechodí. Poslední dobou ráda navštěvuji Voňavý krámek u nás ve městě, kde člověk jen po vstupu dostane dobrou náladu. Paní prodavačky mají na sobě retro zástěrky, vzduch voní po svíčkách, čokoládách, pečených čajích, oříšcích, všude na vás koukají ladné barvy, které doslova hladí duši :-)


A víte co? Je mi líp. Je mi fakt líp, když se jako dítě rozplývám nad malinkými krásnými věcmi, které třeba jen nepatrně až neznatelně ozdobí můj koutek se svíčkami nebo stoleček. A je skvělé, když přijdete domů a společně s dětmi uděláte nad každou takovou maličkostí "jééé". Dělat si radost je důležité. Co nejčastěji to jde. Nežijeme jen jednou, jak se často říká. Žijeme každý den! ♥


PS: toto slůně jsem před lety dostala od přítelkyně mého brášky. Pro štěstí. Pořád se mi povaloval v krabičce, protože mi bylo líto svíčku v něm zapálit. Nevím, na co jsem čekala. Na nějakou příležitost? Na nějakou lepší chvíli, která se stejně za ty roky neobjevila? Jaká jiná příležitost má nastat, když nenastane hned? A tak jsem jej dnes vytáhla z celofánu a koukala jsem jak imbecilek na malého chobotnatce :-) Nejmilejší na něm je, že je malý asi tak jako malíček na noze :-) Od chobotu po zadeček má fakticky zhruba 3 cm :-)



Vaše názory:

16 komentářů:

  1. Moc hezky napsáno.
    Taky mám někdy pocit, že se ze všeho potřebuju vypovídat, ale na druhou stranu s tím nechci zatěžovat lidi kolem mě. Jsem holt od přírody taková, že se s tím nějak vždycky vypořádám sama. Nejsem zvyklá si stěžovat. :))
    Maličkosti mi také dělají radost, ale spíš jsem furt v tom uspěchaném tempu, že nemám čas (a mnohdy ani náladu) si nějakými tu radost dělat. :/
    Sloník vypadá roztomile. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to mám podobně. Jsem spíš samotářka, ale když už toho je moc, tak člověk ten ventil občas potřebuje. I mamka mě to učila, ona je taková rázná osoba :D Vždycky, když jsem nad něčím bulela, tak poprvé vyslechla a slovně pomohla, podruhé už to bylo jen "přestaň se litovat a brečet nad sebou" :D :D :D ona si vlastně nikdy neztěžuje, nikdy jsem ji neslyšela nad něčím "brečet", to je fakt no... :)

      Vymazat
  2. To je hezké. Člověk by se měl radovat z maličkostí. Protože radosti není nikdy dost;) Hezký den.

    OdpovědětVymazat
  3. ..a když se člověk nemá komu vypovídat, tak je tu staré dobré "můj milý deníčku" novodobě "můj milý blogu"... kdo chce číst, tak přečte, kdo nechce nemusí... za mne asi tolik - hlavně Ti přeji, abyste s partnerem odloučení ustáli! Nejen kvůli vám oběma, ale hlavně kvůli mimču... nemám zkušenost se vztahy "na dálku", ale už jenom samotná ta představa mě děsí... držte se....fakt držím palce!...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Reni, když mi někdo říkal, jak je to těžké, mít vztah na dálku, tak jsem nevěděla o čem mluví. Podpořila jsem, ale netušila jsem :-D Teď chápu... a jsou na tom lidi ještě hůř, někteří chlapi se vrací třeba domů jednou za půl roku. To musí být strašné. Doslova.

      Vymazat
  4. To jsi napsala moc krásně. Spokojit se s málem je těžké, spokojit se se vším, ještě těžší. Mě v takových momentech, kdy už padám na ústa, kdy má člověk kromě práce, domácnosti, dětí, taky na starosti tisíc úkolů ve škole a všichni mají pocit, že to jejich, je v pořadí důležitosti na prvním místě, tak se vždycky nadechnu a řeknu si jedinou krátkou větu: To dáš. A ono to jako stimul funguje, protože když jsem to dala jednou i několikrát, dám to znovu a pokaždé. Chronických obětí je kolem nás hodně a mě osobně taky takoví lidé vyčerpávají, na druhou stranu, blízkým lidem se svěřit můžeme, pokud to není jen stěžování si donekonečna, ale žádost o nadhled z druhé strany, tak to může vést i k řešení, nebo minimálně k následujícímu kroku. Drž se, být takovou dobu s dětmi bez partnera, musí být nesmírně těžké....ale TO DÁŠ.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně, že TO DÁM :P :)) Moc děkuji za milý komentář.

      Vymazat
  5. Kristinka, velmi pekny clanok. Tiez som mala v skrini odlozenych zopar veci, na zvlastnu prilezitost, ktora sa nikdy nekonala a postupne som na nich zabudla. Az pri stahovani som objavila krabicu tychto pokladov. Zit sa ma tu a teraz... Vladimira S. poznam, bola som aj na jeho prednaske, tiez na mna urobil dojem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, tady a teď :-) Jsem ráda, že je tu někdo, kdo Vladimira taky zažil :)

      Vymazat
  6. Taky mi málem odjel přítel za prací, mohl tam být až 3 měsíce v kuse, jsem ráda, že to nedopadlo. Poslední dobou se snažím si udělat radost maličkostmi a ono to vážně pomáhá :) tak se drž, zase bude líp :)

    OdpovědětVymazat
  7. Moudrá to slova. Vztah na dálku znám moc dobře, prošla jsem si tím a oba nás to posílilo. A když na mě začne "všechno" padat, zajdu si do koupelny, pohladím automatickou pračku, otevřu si kohoutek a poděkuji, že pro tu vodu nemusím chodit 10 km se džbánem na hlavě. Tož tak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D pravda :D a že máme topení a stačí otočit regulační kolečko :D

      Vymazat
  8. Ahoj Kristinka. Viem presne, ako sa citis. Zila som takto 2 roky. Ked muz odisiel za pracou, syncek mal 8 mesiacov a dcerka 2 a pol roka. Ani neviem, ako som to cele prezila. Tiez som samotar, takze som to mozno mala o trosku lahsie ako vacsina ludi, ten prvy tyzden po odchode som si vzdy uzivala, uz som mala zabehany system atd. Ale treti a stvrty tyzden uz boli takze ( najma teh druhy rok). Aj preto, lebo som bola na deti sama, kedze cela rodina byva daleko od nas... Muz sa domov vracal na vikend kazde 4 tyzdne... Ako pud sebazachovy (doslova) som sa naucila nasledovne: kadzy druhy vecer vypnut a uplne odignorovat domacnost ( strasne dlho som mala vycitky, ked som sa budila do neupratanej kuchyne, ale tie vecery som psychicky potrebovala). Snazila som sa vela citat, cize zit pribeh niekeho ineho a hlavne nezamyslat sa nad sebou. Proste v tazkych chvilach sa zamestnat niecim, co ma bavi (kniha, malba, citanie oblubenych webstranok, horuca bublinkova kupel atd.atd). Je to tazke a po urcitom case este tazsie. Tazke aj pre deti, ked nemaju sancu vytvorit si pevny vztah k otcovi, hoci teraz uz viem, ze na to po case uplne zabudnu, hlavne ked su take malicke ako boli moje. Ale na druhej strane to neuveritelne utuzilo nas vztah, vzdy sme sa na seba tesili ako male deti a doteraz si uzivame a vazime spolu straveny cas. Kristi, drzim palce, viem, ze to nie je lahke... Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Katko, moc děkuji, je to přesně jak píšeš. Přítel se rozhodl pro zahraničí teď právě proto, že maličká je malá a nebude to odloučení tak prožívat. Je pravda, že se po té době na sebe hrozně těšíme, fakticky jak puberťáci :D A vztah je o to pevnější, společné chvíle si více užíváme a uvědomujeme.
      Moc děkuji za milá slova a když bude nejhůř, vzpomenu si na tebe :)

      Vymazat