čtvrtek 8. ledna 2015

Jaké to je být paní učitelka?

"Selfie" fotky z kabinetu a společného focení
Být učitelem je krásné, naplňující, ale často nevděčné zaměstnání. V podstatě se jako učitel málokdy dočkáte nějakého uznání, protože tuhle práci přece "může dělat každý", většinou se na vás dívají lidi divně a když se s někým dostanete do výměny názorů, tak dost často uslyšíte "no jo, ty jsi ta učitelka, ty musíš mít vždycky pravdu". Obzvláště mě bolí, když se objeví nový článek o platech učitelů nebo s jiným zaměřením dotýkající se učitelů. Vždy se jdu podívat na komentáře, abych si udělala obrázek o tom, jakou pozici jako učitelé máme a jak se na nás náš národ dívá. Z občasných takových komentářů či názorů se mi chce až brečet. Jen nepatrné procento se jich zakládá na pravdě a nejvíce ohlasů mají ty, které nemají sebemenšího tucha, jak to ve školství či na postu učitele před katedrou a u tabule funguje. 

Já učila angličtinu čtyři roky. Střídavě na základních a středních školách. Nejsnadněji se mi učilo na gymnáziu, nejhůře v sedmých třídách základních škol. Učila jsem celkově asi čtyři a půl roku, po celou dobu jsem nebyla vystudovaná, anglický jazyk jsem teprve studovala dálkově na vysoké škole, tudíž jsem neměla nárok na finanční hodnocení učitele jako takového. Můj plat byl oproti učitelům s několikaletou praxí a pedagogickým vzděláním téměř poloviční. Přesto jsem tuto práci měla ráda, vždycky jsem chtěla být ta správná "úča", se kterou se dá vyjít a motivací mi byly učitelky, které učily mne a kterými jsem se stát nechtěla. Nebyla jsem zákeřná, dalo se se mnou domluvit, měla jsem pevně stanovené mantinely a přestože angličtinu dost dětí nemělo v lásce (každý tíhneme k něčemu jinému), hodiny se mnou jim nevadily a věděly, že když se jim nebude dařit, společně uděláme cokoli, aby prospěly alespoň na dostatečnou.

Je jasné, že já angličtinu miluji. Už od šesti let to byla láska na první poslech :-) Nikdy jsem nechtěla učit, což je ironie, ale po několika letech v Praze jsem se vrátila zpět na sever Moravy a po mateřské přemýšlela, co dál. V té době mne napadlo učit angličtinu, protože jsem ji v Praze k práci potřebovala a užívala ji při komunikaci denně a měla spoustu dobrých referencí. I bez vysokoškolského diplomu mne na popud těchto referencí vzali ihned kamkoli. K mému štěstí bylo, že v té době bylo volných hned několik míst, protože spousta angličtinářek odcházela na mateřskou dovolenou. Začínala jsem na základní škole, kde byl výběr velmi slabých dětí. Ty nejlepší odkráčely na osmiletá gymnázia a ve třídách zůstával "odpad". Tak se tomu tehdy říkalo, protože to bylo doslovné. Touto selekcí trpěli všichni učitelé, protože všechny třídy byly ochuzeny o ty děti, které ty ostatní slabší děti mohly relativně táhnout. Brzy jsem pochopila, že učit a cokoli naučit ve třídách, kde se 45 minut doslova a do písmene snažíte o výchovu, je nemožné. Hned první nástup do školy mi tedy vzal veškeré iluze o tom, že učení je snadné a jde o pohodovou práci. Nevydržela jsem tam ani rok. Účastnila se spousty seminářů, jak s problémovými dětmi jak ve výchově tak v učení zacházet, ale upřímně, neměla jsem na to nervy. Nemohla jsem spát, do práce chodila s obavami. Jako učitelka jsem potřebovala i jakýsi feedback, zpětnou vazbu, abych viděla, že moje práce má smysl. Po nocích jsem na tyhle děti myslela, připravovala jim materiály rukou psané a barevné, aby se jim co nejsnadněji učilo. Děti to vždy chvíli bavilo, ale po dvou hodinách angličtiny byly mojí stále novou a novou aktivitou otrávené, po třídách lítala psaníčka, vlaštovky, nadávky na sebe a na rodiče spolužáků, žvýkačky v pusách, aby vypadaly důležitě. Několikrát jsem ze třídy odešla na chodbu to rozdýchat. I když jsem nesměla. Podle pokynů nesmíte dítě vyhodit ze třídy a vy třídu opustit. Jenže jsem nechtěla nikoho z nich zabít, tak to jinak nešlo. Když mi navíc jednou dvanáctiletý klučina řekl, že to má všechno u prdele a na nějaké čtení textu mi sere, a vzápětí dodal, že "matka" mu stejně nic neudělá a nikdo s ním neudělá nic ani ve škole, protože ze základky ho nikdo vyhodit nesmí, nikdo jej udeřit nesmí a dokonce zdůraznil "já vím, jaká jsou moje práva", začala jsem se poohlížet jinde a řediteli řekla, že na další rok s nimi smlouvu nepodepíšu.

Klasický "mess" na pracovním stole :-)
Druhý rok jsem měla štěstí a nastoupila na gymnázium, kam jsem sama kdysi chodila. Pokud byl výběr dětí na předešlé základní škole tragický, zde nastal obrat o třistašedesát stupňů. Zde se učilo samo. Děti byly vychované, učenlivé, nadané, samy se chtěly učit, ptaly se, zjišťovaly, byly aktivní, sen každého učitele. Nebudu vůbec zapírat, že když jsem odsud po roce odcházela, brečela jsem. Milovala jsem to tam. Hlavně děti. Ale můj odchod byl nutný, protože jsem se tam seznámila s tím, se kterým mám dnes Elišku a oba jsme na jedné škole být nemohli ☺ 

Po roce jsem nastoupila opět na základní školu, tentokrát jinou a hrozila se opět své předešlé zkušenosti. Tentokrát jsem si však dala za úkol, že se nevzdám a budu bojovat a že nad těmi malými potvorami prostě zvítězím :-) Měla jsem v kabinetě po boku úžasného učitele, co byl za každé okolnosti nad věcí, pohodář, měl někde veškerá nařízení a do školy chodil za minutu osm. Učí dodnes, děti ho milují a ředitel taky :-) Jestli jsem ráda chodila do práce, tak kvůli němu. A děti? Byly úžasné. Samozřejmě se v každé třídě našel někdo, kdo vám to okoření, ale měla jsem je vážně ráda. Ty jejich prupovídky, "dospělácké" názory, nebylo dne, co bych s nimi nezažila nějakou srandu, ale i kdy by mě něčím nenamíchly... pravda :-) Pamatuji si, jak jsem kolikrát přišla do kabinetu, zavřela dveře a nechala své emoce z hodiny doslova bouchnout, knihy i sešity letěly vzduchem několik metrů, nakopla jsem židli... nebo byly dny, kdy jsem jen tak poslouchala z vedlejšího kabinetu kopání jiného učitele do papírové krabice, kterou tam měl místo boxovacího pytle na uvolnění vzteku :-) To jsem se pak jen usmívala a říkala si, že škola je strašně nebezpečné pracoviště, buďto tam někdo přijde k úrazu nebo někdo dostane infarkt.

Jestli jsem však něco na práci učitele doslova milovala, to byla dětská nehraná opravdovost. Když vám samy něco krásného řekly, nebo se přišly pochlubit s něčím přímo vám, když vám jen tak donesly bonbon nebo pro vás dokonce něco vyrobily. Nebo když je něco tížilo a ony za vámi přišly si postesknout nebo něco vyřešit, ta důvěra, se kterou k vám přišly... to bylo nepopsatelné. Nikdy jsem na děti nekřičela bezvýznamně. Nikdy jsem je neponižovala, neurážela, naopak jsem je pochválila i za to, co mi přišlo jako běžná věc. Urovnávala jsem vztahy, učila kluky chovat se k holkám, učila holky chovat se jako dámy. Když ti mladší se třeba v lavici jen tak rozplakali, protože si zapomněli lepidlo nebo nůžky, přišli mi tak strašně zranitelné a ztracené a bezbranné, že se mi chtělo plakat s nimi.

Děti se mnou udělaly mini rozhovor do školního časopisu :)
Učila jsem i slabší studenty kolem 15-20 let. Často jsem se setkávala s jejich příběhy. Proč se jim ve škole nedaří. Jaké mají doma zázemí. Hodně studentů se doma nemohlo učit, protože neměli kde. Neměli buďto prostor nebo klid. Hodně se zapomíná na to, že každý ze studentů a žáků má doma jiné podmínky. Někde se dítě bojí domů chodit, někde se křičí, někteří musí psát domácí úkoly na kolenou, někdy chodí do školy děti nevyspalé, protože mají doma rodiče, kteří se ustavičně hádají. Někde stále pláče mladší sourozenec, někde velí alkohol a drsná ruka otce, někde je na jeden pokoj pět dětí. Situace je obtížná nejen pro děti, ale také pro samotné učitele. V každé třídě má zhruba dvacet děti a každou hodinu učí někoho jiného. Každou takovou hodinu se setkává s rozdílnými charaktery a s rozdílně vychovanými dětmi a učitel musí být mega psycholog, aby pochopil, co si ke komu může dovolit, jak zareagovat, kudy ano a kudy ne. Já sama měla několikrát možnost se setkat se studenty, kteří mi hodinu záměrně narušovali a dělali ze sebe třídní šašky. Ostatní se smáli, já tedy občas taky, ale tlačil mě čas, hodina utíkala, musela jsem plnit normy a než jsem třídu uklidnila a navedla zpátky, uběhlo spousty drahocenných minut. Když takovej třídní šašek podobnou věc udělá třikrát za hodinu, hodně špatně se tam učí. Navíc, když je celá třída celkově slabší. Vesměs jsem ale k takovým měla jakési pochopení. Po rozhovorech mezi čtyřma očima jsem se několikrát dozvěděla, jak perné to mají doma. Doma totiž nežijí. Do školy chodili i nemocní, protože doma se to "nedalo vydržet". Ve škole žili. Vtípky, bavení druhých a strhávání pozornosti na sebe bylo smyslem jejich života, protože doma nebyli nikým. A ve škole je víceméně každý obdivoval. 

Jaké to tedy je být paní učitelka? Já za sebe mohu říct, že pro mne to bylo v první řadě průprava do života. Více než učení angličtiny to byly hodiny, ve kterých jsme společně rozebírali život, vztahy, společnost a důležité věci s žitím spojené. Pro mne je největším odkazem to, že i dnes, několik let po odchodu z učitelství, mne dnes už odrostlí caparti a dospěláci ze střední s úsměvem pozdraví, že se ke mně dokonce sami přihlásí, občas mi napíší na FB jak se mám a když mi někdo z nich sám od sebe řekne, že na mé hodiny rád vzpomíná nebo že si na mne při dalších studiích angličtiny vzpomenou, udělá mi to nesmírnou radost.

Učitelství není procházka růžovým sadem. Je to zodpovědná práce. Pokud učitel, jako takový, nevyhoří. Což se děje v každém zaměstnání. Přestane vás to bavit, nemáte náladu ani motivaci zlepšovat sebe, ani podávat výkony. Proto se učitelé během roku několikrát účastní školení, kde se sami učí, jak získat druhý dech a vydržet. Ne nadarmo mají "dva měsíce prázdnin". Po mé zkušenosti vím, že je to doslova a do písmene ozdravný čas a doba pro načerpání nových sil, aby dalších deset měsíců vydrželi s několika dětmi, jaké máte vy doma :-)

K.


Vaše názory:

19 komentářů:

  1. Musím říct, že já učitele nesmírně obdivuju. Už když jsem na základce seděla ve třídě a pozorovala (nebo poslouchala) spolužačku, která byla neustále drzá a prostě hrozná, tak mi bylo učitelů líto. Nebo když jsem stála u školy a z druhého patra byla slyšet třída mého bráchy a občas i toho učitele, co se snažil s nimi něco udělat..
    Ještě ve druhé třídě na ZŠ jsme měli hodně mladou paní učitelku, která občas po hodinách brečela, protože nedokázala zklidnit jednoho našeho spolužáka (občas přeskakoval z lavice na lavici - o hodině samozřejmě).. "Holčičky" pak za ní přišly, že si nemá dělat starosti, že on je prostě zlobivý :)
    No prostě když si na tohle všechno vzpomenu, tak vím, proč nikdy nechci být učitelka. Vím, že bych na to prostě neměla. Určitě to má své pozitivní stránky - o nichž jsi v článku psala, - ale faktem je, že učitelé jsou podle mě nedocenění.
    Máš můj obdiv :) A článek se mi hrozně líbil. Už déle jsem si říkala, že by mě zajímal tvůj názor na učitelství :)

    OdpovědětVymazat
  2. Páni, obdivuji tě! Když si vezmu naše dětska (a to jsem v 2 na gymplu), jak se neustále baví a všechno mají v háku asi bych takovou trpělivost neměla!
    http://the-biggestfear.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. já bych teda učit nechtěla, ani kdyby byly platy dvojnásobné, jednak to neumím, nejsem schopná nic pořádně vysvětlit :o) a jednak jsem u dětí nikdy neměla žádnou autoritu, mně by ve třídě skákali po hlavě :oD navíc mi přijde, že děti jsou poslední roky čím dál tím drzejší a rodiče je v tom ještě podporují....
    učitele (až na výjimky) obdivuju, protože je to těžká a nevděčná práce.. tisíce šťouralů hledají, co by jim vytkli, vděku se nedočkají skoro žádného, na dítě nesmějí málem ani zvýšit hlas a přitom se očekává, že budou učit a vychovávat
    ale kdo ví, možná, až budu mít děti ve škole, tak budu nadávat na učitele a hlídat, jestli náhodou na moje děťáko křivě nekoukli nebo mu nedali nespravedlivou pětku :oD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K té poslední větě, co jsi napsala, určitě dospěješ :D Já učila a dospěla jsem k tomu taky :D Každý rodič si to své dítko prostě brání, což je pochopitelné. Pak je akorát na rodičích, jakým způsobem to rozebírají doma, jestli před dětmi na učitele nadávají, kdy vlastně sami ukazují pohrdání učitelem, nebo to prostě řeší způsobem takovým, že to řeší s dětmi "dospěle".

      Ted jsem si vzpomněla na jeden případ, kdy jsem jednomu čtverkaři dala jedničku za jakési cvičení. Jelikož má učitel motivovat, tak dostal tu jedničku jak za snahu, protože se s tím fakt popral a jednak za to, že mu to fakt šlo. Druhý den jsme měli angličtinu znova a já se ho ptala, co říkala ma,minka na jedničku? a on mi řekl, že nic. Tak se ho ptám: "Maminka tě určitě pochválila, ne?" A on koukal do učebnice a řekl: "Já jsem nikdy jedničku z angličtiny nedostal a mamka říkala, že jí jednička od učitelky, která mi ji dala zadarmo, nic neříká." Pro mne to byla jako ledový sprcha. Ne proto, že mne někdo urazil, že jsem údajně jedničku dala zadarmo. Ale proto, že urazila vlastního syna, který tu jedničku zadarmo nedostal. Neseděla tam, neviděla, jak se její syn snažil a jak pyšný byl tím, že jsem ho pochválila za to, co předvedl. Patřil do té nejslabší třídy, jakou jsem kdy učila. Co jsem jako učitel mohla dělat, když jeho snahu pohřbila vlastní máma. Ráda bych řekla, že to byl ojedinělý případ, ale nebyl. Některým dětem se za jejich přístup ke škole a učení vůbec nedivím :( Někdy totiž není chyba v dětech, ale v rodičích.

      Vymazat
    2. takové by člověk nejradši nakopnul :o( doufám teda, že taková nebudu.. občas si říkám, že si snad udělám nějaký manuál, do kterého si budu zapisovat, když mě napadne něco, co chci nebo nechci dětem provádět a položky 'chválit' a 'nesrážet sebevědomí' by byly tučným písmem hned na první stránce :o)
      na učitele asi nadávat budu, teď jsem si uvědomila, jak každou chvíli nadávám na učitelky ve školce :oD

      Vymazat
  4. Wow! Tohle byl opravdu prijemny clanek. Hltala jsem kazde slovo. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Teda zhltla jsem to jedním dechem!
    Já vždycky chtěla být paní učitelkou (třeba ještě někdy budu :D). Zajímavý pohled. :-) Já děti miluju, ale neumím si představit, že učím nevybouřené puberťáky, to musí být peklo. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klidně na tom zapracuj, abys byla ;) Z mé zkušenosti jsou to do šesté třídy miláčci, šestá až osmá je to o přežití :D devítky už jsou fajn :) kolem těch 12-14 let to je fakt mazec, no :D spousta z dětí má pocit, že jsou dospělí a ví všechno nejlíp a určitě dávaj zabrat i doma :D Moje mamka zlomila tři vařečky o bráchu, když mu bylo dvanáct :D a ani to s ním nehlo :D a byl furt v ředitelně :D to bylo strašná doba :D mamka byla uplně nešťastná, o třídní ani nemluvím :D

      Vymazat
  6. Já studuji učitelství, celý život chci učit, tvrdila jsem to od malička a nikdy mě to nepřešlo :). Bohužel i teď při studiu vidím, jak těžkou dráhu jsem si vybrala, děti to učiteli rozhodně nezlehčují, připadá mi, že se spíš snaží o přesný opak :D. Tak jako tak se dá k dětem cesta najít, přesně jak jsem napsala - nikdo neví, proč se tak chovají a jaké životní podmínky se na nich podepsaly.

    Ačkoliv to s dětmi není lehké, těším se na každou výzvu, kterou mi hodiny přinesou a doufám, že až začnu učit dennodenně, tak mi zůstane aspoň poloviční nadšení a motivace :).

    OdpovědětVymazat
  7. Presne toto sú dôvody, prečo by som nemohla byť učiteľka. U mňa to je tak, že všetko znášam ticho a raz stačí jedno slovko a BUM! Je mi ľúto, ako sa veľa ľudí na učiteľov díva, pretože učiteľ je človek, ktorý deťom dáva hneď po rodičoch to najviac - ako sa správať, ako sa pohybovať v živote apod. Samozrejme... nie všetci učitelia sú takí. Ale neviem čo je za tým. Keď sa tak spätne pozriem na seba (chodila som na 8 ročné gymko)... tak to tiež nebolo vždy ružové. Vo všeobecnosti som ale ticho sedela, počúvala, robila si poznámky a zapájala sa. Tak verím, že na mňa učitelia budú mať vcelku príjemné spomienky. Na jeseň sme dokonca s kamarátkou boli pozrieť aj našu bývalú triednu profesorku a bola vcelku natešená, že nás vidí :)
    Nakoniec len - klobúk dole :) Obdiv voči každému jednému učiteľovi :)

    OdpovědětVymazat
  8. Tvůj pohled na věc se mi opravdu líbí, sice nedělám ve škole, ale ve školství se pohybuju. Já bych učitelkou být nikdy nemohla, jednak proto, že opravdu nejsem trpělivá v tom, někomu něco furt vysvětlovat :D (doufám, že s dítětem se trochu trpělivosti naučím), za druhé proto, že v dnešní době bych ve škole vydržela max měsíc a buď bych musela odejít sama nebo by mě museli vyhodit. Dnešní děti (a to mluvím především o ZŠ) jsou tak drzé a sprosté, že to ani není možné, až se mi chce z toho brečet :(.Ve škole si můžou dovolit cokoliv a učitelé nemohou nic dělat, jen poslouchat, max. napsat poznámku a to je všechno. Za mých časů se s námi učitelé nemazlili a nepamatuji si, že by někdy nějaký kluk či holka doma hned vyslepičil, že ho paní učitelka zaatahala za ucho, dala pohlavek apod. A pokud to už doma žaloval, tak dostal doma ještě víc, než ve škole :). Dnes stačí, aby se učitel křivě podíval na žáka a hned jsou ve škole jeho rodiče a okamžitě řeší nevhodné chování učitele...Na druhé straně se ani nedivím, že spousta učitelů (ať už mladých, naivních, tak i starých) po čase rezignuje a ani už se nesnaží něco dětem vštěpovat a radši to nechají tak. Nebo si na nich zasednou a budou je topit. I takoví učitelé se objevují. Ale s dnešním přístupem se tomu ani nedivím :(. A k penězům učitelů, je to kapitola sama o sobě :), je to stejné jako i u jiných zaměstnání, někteří dostávají prd a někteří dostanou platy, za které by se nikdo nemusel stydět :). Ale to také záleží na ředitelích.
    Ale obdivuji všechny učitele, kteří za ta léta učení stále tuto práci milují a dokáží děti motivovat k tomu, aby daný předmět milovali a nebyli z něho znechucení :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomu nemám co říct, pravda od začátku do konce.
      K tomu trestání ve škole - já také dostala jednou pořádnou šlupu od učitele, protože jsem udělal krok z řady ven při nástupu :D šlo o takovou kravinu a přitom se mi zatměla před očima a stejně to doma neřekla a bála se, že bych dostala ještě :D no.. a s tím samým učitelem jsem pak seděla v kabinetě :D jsem mu to pěkně vyčetla i po letech :D

      Vymazat
  9. Hezky napsáno :-)
    Často mi přijde, že si všichni myslí, že učitelé nic nedělají, vlastně se pořád flákají a mají samé prázdniny :-D Ale doma názorně vidím, že to tak není - jsem z učitelské rodiny a naši furt něco dělají do školy, není to jak jinde, kdy to končí odchodem z práce. A já sama vlastně taky trochu učím :-)
    Máš se po mateřské k učení vrátit, nebo už tě to neláká? :-)

    OdpovědětVymazat
  10. To je skvělý článek :-). Zajímavé počtení :-)
    Zvu vás všechny na mou Giveaway o voňavé ceny :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Jelikož jsem na kolejích bydlela s "učitelkama" s aprobací - geologie, chemie, biologie... vím, že už na studiu na ně všichni koukají jako na "neodborníky" přesto, že se učí 70% veškerého učiva jako na odborných oborech + učitelství. Na škole je pak čeká tlak ze strany vedení, ze strany rodičů a nakonec ze strany dětí. Když chci jít s kámoškou učitelkou ven, musí dělat přípravy na hodinu... a co se týče angličtiny, tu ti závidím, ale trochu jsem se vzpamatovala, dala jsem si pleskanec a teď trávím volné chvíle u Help for English a Cambridge dictionary:) angličtina se mi líbila taky od mala, ale mnohem více jsem milovala Velkou Británii - její historii, kulturu, literaturu a sem tam i jídlo:D a k tomu ta angličtina prostě patří:) můžu mít dotaz, kde jsi studovala AJ dálkově? Jinak přeji dobré ráno:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahojky, studovala jsem ji na Slezské univerzitě v Opavě. Obor Angličtina pro školskou praxi. ;)

      Vymazat
  12. Ahojky :-) musím říct, že už Tě dlouho sleduju a máš můj obdiv. Líbí se mi, jaký sis postupně našla přístup k životu, ke cvičení a stravě. Jak už to není o tom držet se přísně různých kritérií, ale naučit se poslouchat své tělo. Tvoje odhodlání mě nakoplo se sebou také něco dělat.
    Ale Ty jsi k tomu ještě paní učitelka? tak to klobouk dvakrát dolů! Aby byl člověk dobrý učitel, musí na sobě makat stejně jako když chce mít dobrou postavu :-)

    http://dansmavotrerue.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  13. Jak někdo může říct, že učitele "může dělat každý"? :O S tím tedy zásadně nesouhlasím, troufla bych si říct že to je povolání, které dokáže dělat jen člověk s opravdu pevnými nervy. Je to asi jediná práce na světě kterou bych dělat nemohla-nemám ráda lidi, vadí mi, nerada s nimi mluvím, nerada je poslouchám, nemám s nimi trpělivost :-) A dnešní žáky bych musela asi zabít-myslí si že nemají žádné povinnosti, jen práva! Z mého pohledu naprosto nechápu, jak někdo může být dobrovolně učitelem :D A nemyslím to zle, jen to je prostě pro mě něco nepředstavitelného :) Jednu dobu jsem musela školit spřátelenou firmu (word, excel) a to byli rozumní dospělí lidé, kteří byli potichu a vnímali. Přesto jsem každé ráno vstávala s žaludečními problémy, měla jsem velký problém vůbec něco mluvit a vysvětlovat a modlila jsem se, ať už to proboha skončí.

    OdpovědětVymazat
  14. pekný článok a úplne vo všetkom s tebou súhlasím. Ja som celý život tvrdila, že učiteľka byť nechcem, (v rodine máme niekoľko učiteliek), učiteľstvu som sa snažila vyhýbať niekoľko rokov a vieš kde som nakoniec skončila? Študujem učiteľstvo matika-informatika, popritom učím krúžok programovania na ZŠ, aby som získala nejakú tú prax. Ale rozhodne to nie je med lízať. V škole na nás pozerajú ako na .... (doplň si čo chceš, nechcem písať škaredé slová). Keď niekomu poviem, že študujem to čo študujem, tak len mávne rukou a povie, či som sa nezbláznila - no niekedy sa tiež sama sebe čudujem, ale na druhou stranu baví ma práca s deťmi a veľmi by som chcela pracovať na ZŠ, kde môžeš decká najviacej ovplyvniť.

    OdpovědětVymazat