Asi není tajemstvím, že mám mladšího partnera. A to ne o rok, o dva, ani o pět, ale o třináct let. Ty počty jsou nesmírně snadné, když usoudíme, že mi je čtyřiatřicet :-) Musím říci, že pokud jsem vás překvapila nebo vyděsila, tak mne to ani nezaráží, protože já a přítel už jsme si za celou tu dobu našeho vztahu a soužití užili různých druhů reakcí, ať už šlo o nepochopení, o obdiv nebo také někdy o zesměšnění jednoho i druhého.
Ani nevím, kde začít. Asi na začátku, já vím. Ale zase ne moc úplně na začátku.
Seznámili jsme se ve škole.
On byl student, já učitelka.
On žil s otcem.
Já v rozpadajícím se velmi vypjatém vztahu.
Zrovna se započal druhý rok mého učení.
Přestoupila jsem na gymnázium ze základní školy.
Mému budoucímu příteli bylo tehdy patnáct.
Mně osmadvacet. Fyzicky. Psychicky jsem byla vyčerpaná, denně ubrečená, doma to nefungovalo.
Mohl by v té době přijít kdokoliv, kdo by se ke mně jen trošku hezky choval a byla bych jeho.
A on přišel. Ale ještě jsem nevěděla, kdo to je.
Nosil mi čokolády, bonboniéry, květiny (ty nosí dodnes).
Nechával mi je v kabinetě na stole.
Psal mi emaily. Strašně krásné. A smutné zároveň.
Nejdříve jsem myslela, že jde o někoho z kolegů, protože úroveň psaní odpovídala dospělému člověku. Ale byl to student. Jeden ze školy. Jeden z mnoha.
Ani on to neměl doma snadné.
A tak jsme si psali, já ještě stále profesionálně z pozice učitele.
Přesvědčená, že pokud ho moje slova budou držet nad vodou, má to smysl.
Pak se stala jedna a druhá věc a pár dalších věcí a já přišla na to, kdo je můj obdivovatel.
Neměl snadnou situaci a za sebou toho měl také dost.
Nevěděla jsem, co se ode mě čeká, ale rozhodla jsem se, že ho ignorovat nebudu.
Potřebovala jsem mu jakkoli pomoci.
I přes varování školy (protože jsem to s vedením řešila). Prý mě stáhne s sebou na dno.
Povídali jsme si. Ale nikdy ne o tom, co se děje doma.
Nechtěl o tom mluvit. Chtěl se bavit o hezkých věcech.
A tak jsme to tak dělali.
Několik týdnů, několik měsíců.
Až jsem zjistila, že mi jako člověk zalezl hluboko pod kůži a nenávratně se dostal i do mého srdce.
Byla jsem strašně v šoku.
Bála jsem se toho, co cítím.
A ke komu.
Nikdo by mne nechápal, že jsem se zamilovala do studenta.
Do kluka.
Nikdo.
Ani rodina.
Ani ve škole.
Musela bych odejít.
Což nešlo, potřebovala jsem práci, abych uživila mne i synka, až odejdu z domu.
Ale řešit jsem to musela.
Byl to dlouhý rok, dlouhé měsíce, vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky.
Detaily nejsou podstatné, záleželo mi jen na něm. Na člověku, který se ke mně uměl chovat jako gentleman a byl rozumově dál, než já sama. Sám měl těžkou pozici doma, těžký život a tak byl hlavou jinde než jeho vrstevníci.
Nikdy nezvýšil hlas.
I když nesouhlasil, mlčel.
Byl tak naučený.
Hodně četl.
Hodně uměl a rozuměl.
Pomáhali jsme si. Psychicky. Strašně moc jsme se oba potřebovali, abychom to zvládli. Ten tlak ze všech stran.
To, když prasklo, že si povídáme i mimo školu.
To, jak se na mne dívali studenti - někteří to brali jako silně romantické, někteří mi to dávali sežrat.
To, jak mnou začali pohrdat kolegové - někteří na mne házeli jen špínu, protože sám přítel pro ně tohle znamenal, někteří se mne zastávali, že aspoň někdo toho kluka konečně začal řešit, ujal se ho a začal mu pomáhat. I když to má, bohužel, nemilé následky.
Dodnes vidím, jak sedím před ředitelem školy a on se mě smutně ptá: "Co jste mi to udělala?"
Věděl, že tohle je konec. Že budu muset jít. Odejít. Bránil dobré jméno školy a já to chápala.
Dal mi na výběr. Což musel. "Musíte mi slíbit, že se s T. přestanete scházet, pak si vás tu mohu nechat. Jakmile se do toho vloží sociálka, policie... vy víte, jak se rozhodnu."
Věděla jsem. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane.
A tak jsem mu okamžitě řekla, že je mi to moc líto, ale že se T. nevzdám. A odejdu.
I když mě to trhá na kusy.
Milovala jsem ho.
Zachránil mě.
A já mu tohle nemohla udělat.
Zničila bych ho. To možná poslední, čemu věřil.
A sebe bych zničila dost možná taky.
Na konci školního roku za mnou domů přišel T. se zraněním.
Doma se pobili.
Můj verdikt byl nekompromisní. "Musíš zavolat mámě. Musí tě dostat z domu. Slyšíš? Já to nedokážu."
S otcem T. bylo nemožné mluvit.
Ale já se jeho zastrašování a vyhrožování nebála.
Ani jeho bývalá žena. A tak si svého syna po letech odvezla.
Na rok jsme se odloučili.
Začal budovat nový život daleko ode mne.
Já se také přestěhovala a začala pracovat na dalším z mnoha začátků.
Za rok jsme si k sobě opět našli cestu.
Já bydlela v malém prázdném bytě se synkem a přítel se vrátil na školu, kde jsme se kdysi seznámili.
Byla jsem u jeho maturity.
A on byl u mne, když se před rokem a půl narodila naše dcera Eliška :-)
***
Vzhledem k citlivému tématu jsem vynechala některé z detailů, protože i když se týkaly přímo nás, měly s nimi co do činění i jiné osoby, kterým by mohly ublížit a zasáhnout do jejich soukromí.
K. ♥
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
