pondělí 23. února 2015

On a já: příběh o tom, jak jsme se seznámili.


Asi není tajemstvím, že mám mladšího partnera. A to ne o rok, o dva, ani o pět, ale o třináct let. Ty počty jsou nesmírně snadné, když usoudíme, že mi je čtyřiatřicet :-) Musím říci, že pokud jsem vás překvapila nebo vyděsila, tak mne to ani nezaráží, protože já a přítel už jsme si za celou tu dobu našeho vztahu a soužití užili různých druhů reakcí, ať už šlo o nepochopení, o obdiv nebo také někdy o zesměšnění jednoho i druhého.

Ani nevím, kde začít. Asi na začátku, já vím. Ale zase ne moc úplně na začátku.

Seznámili jsme se ve škole.
On byl student, já učitelka.
On žil s otcem.
Já v rozpadajícím se velmi vypjatém vztahu.
Zrovna se započal druhý rok mého učení.
Přestoupila jsem na gymnázium ze základní školy.
Mému budoucímu příteli bylo tehdy patnáct.
Mně osmadvacet. Fyzicky. Psychicky jsem byla vyčerpaná, denně ubrečená, doma to nefungovalo.
Mohl by v té době přijít kdokoliv, kdo by se ke mně jen trošku hezky choval a byla bych jeho.
A on přišel. Ale ještě jsem nevěděla, kdo to je.
Nosil mi čokolády, bonboniéry, květiny (ty nosí dodnes).
Nechával mi je v kabinetě na stole.
Psal mi emaily. Strašně krásné. A smutné zároveň.
Nejdříve jsem myslela, že jde o někoho z kolegů, protože úroveň psaní odpovídala dospělému člověku. Ale byl to student. Jeden ze školy. Jeden z mnoha.
Ani on to neměl doma snadné.
A tak jsme si psali, já ještě stále profesionálně z pozice učitele.
Přesvědčená, že pokud ho moje slova budou držet nad vodou, má to smysl.

Pak se stala jedna a druhá věc a pár dalších věcí a já přišla na to, kdo je můj obdivovatel.
Neměl snadnou situaci a za sebou toho měl také dost.
Nevěděla jsem, co se ode mě čeká, ale rozhodla jsem se, že ho ignorovat nebudu.
Potřebovala jsem mu jakkoli pomoci.
I přes varování školy (protože jsem to s vedením řešila). Prý mě stáhne s sebou na dno.

Povídali jsme si. Ale nikdy ne o tom, co se děje doma.
Nechtěl o tom mluvit. Chtěl se bavit o hezkých věcech.
A tak jsme to tak dělali.
Několik týdnů, několik měsíců.
Až jsem zjistila, že mi jako člověk zalezl hluboko pod kůži a nenávratně se dostal i do mého srdce.

Byla jsem strašně v šoku.
Bála jsem se toho, co cítím.
A ke komu.
Nikdo by mne nechápal, že jsem se zamilovala do studenta.
Do kluka.
Nikdo.
Ani rodina.
Ani ve škole.
Musela bych odejít.
Což nešlo, potřebovala jsem práci, abych uživila mne i synka, až odejdu z domu.
Ale řešit jsem to musela.

Byl to dlouhý rok, dlouhé měsíce, vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky.
Detaily nejsou podstatné, záleželo mi jen na něm. Na člověku, který se ke mně uměl chovat jako gentleman a byl rozumově dál, než já sama. Sám měl těžkou pozici doma, těžký život a tak byl hlavou jinde než jeho vrstevníci.
Nikdy nezvýšil hlas.
I když nesouhlasil, mlčel.
Byl tak naučený.

Hodně četl.
Hodně uměl a rozuměl.
Pomáhali jsme si. Psychicky. Strašně moc jsme se oba potřebovali, abychom to zvládli. Ten tlak ze všech stran.
To, když prasklo, že si povídáme i mimo školu.
To, jak se na mne dívali studenti - někteří to brali jako silně romantické, někteří mi to dávali sežrat.
To, jak mnou začali pohrdat kolegové - někteří na mne házeli jen špínu, protože sám přítel pro ně tohle znamenal, někteří se mne zastávali, že aspoň někdo toho kluka konečně začal řešit, ujal se ho a začal mu pomáhat. I když to má, bohužel, nemilé následky.

Dodnes vidím, jak sedím před ředitelem školy a on se mě smutně ptá: "Co jste mi to udělala?"
Věděl, že tohle je konec. Že budu muset jít. Odejít. Bránil dobré jméno školy a já to chápala.
Dal mi na výběr. Což musel. "Musíte mi slíbit, že se s T. přestanete scházet, pak si vás tu mohu nechat. Jakmile se do toho vloží sociálka, policie... vy víte, jak se rozhodnu."
Věděla jsem. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane.
A tak jsem mu okamžitě řekla, že je mi to moc líto, ale že se T. nevzdám. A odejdu.
I když mě to trhá na kusy.
Milovala jsem ho.
Zachránil mě.
A já mu tohle nemohla udělat.
Zničila bych ho. To možná poslední, čemu věřil.
A sebe bych zničila dost možná taky.

Na konci školního roku za mnou domů přišel T. se zraněním.
Doma se pobili.
Můj verdikt byl nekompromisní. "Musíš zavolat mámě. Musí tě dostat z domu. Slyšíš? Já to nedokážu."
S otcem T. bylo nemožné mluvit.
Ale já se jeho zastrašování a vyhrožování nebála.
Ani jeho bývalá žena. A tak si svého syna po letech odvezla.
Na rok jsme se odloučili.
Začal budovat nový život daleko ode mne.
Já se také přestěhovala a začala pracovat na dalším z mnoha začátků.

Za rok jsme si k sobě opět našli cestu.
Já bydlela v malém prázdném bytě se synkem a přítel se vrátil na školu, kde jsme se kdysi seznámili.
Byla jsem u jeho maturity.
A on byl u mne, když se před rokem a půl narodila naše dcera Eliška :-)

***

Vzhledem k citlivému tématu jsem vynechala některé z detailů, protože i když se týkaly přímo nás, měly s nimi co do činění i jiné osoby, kterým by mohly ublížit a zasáhnout do jejich soukromí.

K. ♥

Vaše názory:

29 komentářů:

  1. Krásný příběh, věřím že to nebylo vůbec lehké ale už jen tím že jste to spolu vydrželi a zvládli nátlak ostatních musí každý poznat že to je opravdová láska.
    Já se s přítelem seznámila přes mého spolubydlícího. Psali jsme si a on se pak každý den stavil a koukli jsme se na film. Tu jeho vůni co nechal na polštářku na gauči jsem pak vdechovala polovinu večera :D No a za pár měsíců spolu budeme už bydlet :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Kristi moc krásnej příběh a moc Vám fandím, už jen proto, že i já sama mám přítele o 11 let maldšího i když za 2 týdny už mu bude 20 :) mě je 30.. Seznámily jsme se, když mu bylo 15..Já měla přítele hrozného vo.a..opravdu..obíral mě o peníze, ponižoval, prostě nic hezkého.. A přišel on z vedlejší vesničky..byl tak milý a všechno co sem neznala, nebo spís znala ale zapoměla..psal krásné sms, choval se hezky. Ukázal mi jaká může láska být..A já se zamilovala.Strašně sem se toho lekla a byla sem zmatená..odmítala sem to, jeho sem odmítala, ale on se nedal..podlehla sem a od přítele utekla..k němu domů, vzal mě k sobě, postaral se o mě 15 letý kluk..Jeho rodina mě přijala perfektně, ano okolí jedni nám to přáli, druzí ne, ale my se nedali..Dnes máme svůj vysněný byteček a já letos jdu k jeho maturitě :) a nikdy toho nebudu litovat !!! je to to nejlepší co se mi kdy stalo....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, Luci, jde vidět, že sis prožívala vnitřně to samé, co já :) Přišel někdo, kdo se uměl chovat hezky a bylo to. Je jedno, že to byl kluk, co mu bylo 15, když se umí chovat jako muž. I když jsi to odmítala a bála se toho (jako já :D)... ono to není o věku, ale o tom, jak se k sobě umí ti dva chovat.
      Tak přeji vše nejlepší vám oběma a ať maturitu zvládne přítel levou zadní :))
      Držím palce oběma ♥

      Vymazat
    2. Kolikrát když čtu tvé příspěvky se fakt pousmívám jak podobné jsme.. moc jsem se bála co na to řeknou lidi, rodina atd, bála sem se té lásky .. ale pak sem si řekla, že mi každý může víš co a že jde o to jak se cítíme my dva.. a my jsme mooc štastni, za celé 4 roky ani jedna hádka, opravdu ani jedna.. a děkuji určitě zvládne já mu věřím.. Také Vám držím palce... ( i když někdy mě hlodá myšlenka co když mě jednou vymění za mladší.. :D )

      Vymazat
    3. Myslím, že on se bojí stejně tak, zda ho jednou nevyměníš třeba za někoho věkově srovnatelného :))
      Na to se mne před pár týdny ptal známej, co budu dělat, až mi bude padesát, zda se nebojím že mi uteče. Tak jsem mu řekla, jakou on má jistotu ve své přítelkyni a zda se nebojí, že mu třeba jednou az někým uteče. Tak uznal, že je to pravda. Nikdo tady nemá jistotu v nikom. Já vždycky říkám, že i kdyby to mělo trvat třeba jen pár let, bude to stát za to :) Rozhodnout se pro něj byl ten nejlepší tah v mém životě, jaký jsem udělala a udělala bych to tak zase :) Přesně jak říkáš, ať mi všichni políbí.. je to můj život. A kdyby to byl hrubián, byl zlej, línej, a já nevím co ještě, tak bych se pro něj přece nerozhodla... ženská si přece nehledá do života záměrně hajzla... nebo jo? :D

      Vymazat
  3. Kristi, pěkný a hlavně dojemný příběh. Moc vám fandím, paradoxně ty těžké a smutné chvíle sbližují a myslím, že váš vztah stojí na hodně pevných základech.

    Přiznám se, že když jsem na Tvém předchozím blogu četla, že jdeš doprovodit přítele k maturitě, tak jsem se podivila. Ale to bylo vše, nesoudím. Vztah je čistě záležitost těch dvou, oni v něm žijí a okolí si může myslet, co chce. Nikde nejsou dané standardy, jaký věkový rozdíl je přijatelný a jaký už ne. Přeci nemůžeme lidi posuzovat podle data narození. Tak jako Tvůj přítel v 15ti letech byl duševně zralý jako Ty skoro třicátnice, tak já mám vedle sebe několik lidí, kterým těch 30 let je, ale duševně vyspělí jsou sotva na těch 15. Každý člověk je prostě originál.

    Kašlete na negativní reakce, prostě jste se našli. Přeji vám jen to nejlepší :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Kua sem se normalne rozervala... je mi jasny ze takhle na "papire" to vypada jako romanticky pribeh a ze realita byla tvrda pro vas oba a sem rada ze je happyend:) a vznikla z toho nadherna Eliska. Preju vam obema jen to nej nej Nikki:)
    Btw mam taky mladsiho partnera ale jen o 4roky 4mesice a 4dny:D a vubec to neresim;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No ale to jsou krásná čísla :D
      Taky jsme rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo, mělo to tak být. Často na ten náš první rok vzpomínáme a nechápeme, co všechno se událo a jak jsme to "přežili" :D Občas se i zasmějeme situacím, které třeba tak už k smíchu tehdy nebyly :D

      Takže moc moc děkuji, Effi ♥ To samé přeji i já vám :)

      Vymazat
  5. Jeste musim dodat ze i dle reakci okoli asi ta zenska vedle mladsiho jakoby omladne, alespon me to uz par lidi v okoli reklo ze pusobim posledni cas mladsi apod. mozna na tom neco bude😀 musime se vic snazit zejo😄

    OdpovědětVymazat
  6. To je tak krásný!
    Ale musím říct, že když jsem četla ten začátek, taky mě to napřed trošku šokovalo, nebo jak to říct, holt mám v sobě asi nějaké předsudky, i když nerada. A neumím si ani představit, jak těžký to pro vás muselo být, napřed se s tím srovnat sám v sobě, a přiznat si, co a hlavně ke komu cítím, a pak ty reakce......jste opravdu stateční, že jste to vydrželi, a snad už bude teď všechno jen a jen hezké - a Eliška vynahradí všechno špatné, čím jste si prošli! :))

    A když jsem to četla, vzpomněla jsem si na to, jak těžké to musela mít moje kamarádka, když až v 17 letech přišla s tím, že je lesba (což s tímhle příběhem vlastně vůbec nesouvisí, ale vybavila jsem si to k těm reakcím okolí) - napřed se s tím musela vyrovnat sama v sobě, potom s okolím, a rodiče to od ní nevěděli snad ještě několik let....ale taky to ustála, a teď už to všichni okolo berou úplně normálně a ona sama ještě líp. A tak by to mělo být se vším - je jedno, kdo má koho rád, ale hlavně mít někoho, vážit si ho, a na okolí nehledět:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Markét, děkuji. A co se týče tvé kamarádky, já to naprosto chápu a docela bych to k tomu i přirovnala. Člověk se musí nejdříve sám sobě srovnat, obviňuje se, proč cítí to, co není tak běžné... tolik slz padlo a určitě i u tvé kamarádky. Přitom bychom se neměli bát druhým říct, koho milujeme a jak to cítíme. Tohle je 21. století a člověk má pocit, že když řekne, jak to je, bude odsouzenej... bohužel. Pro mne bylo nejstrašnější to říct moji mamce, otci jsem vůbec nemohla, to jsem nechala na mamce, on se s tím dlouho srovnával. T. ho musel dlouho svými činy "přesvědčovat", že je schopnej jako jakýkoli jiný dospělý chlap.

      A tu poslední větu jsi napsala moc hezky :) Přesně o tom by to mělo být. Hlavně!!! Ať jsou všichni šťastní.

      Vymazat
  7. To je jak z nějakého románu... :-) Krásný příběh...tak hlavně ať vám to spolu pořád klape..! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. páni, já myslela, že jste se prostě jen tak seznámili, tohle muselo být drsné.. u nás na gymnáziu vím jen ve svém okolí o dvou případech, kdy učitel chodil se studentkou, jeden skončil dokonce svatbou a nikdo z toho problémy neměl.. zajímavé je, že když si chlap najde mladší holku, připadá to všem celkem normální, ale na výrazně mladšího kluka koukají divně :oP pravda, že ten váš věkový rozdíl je velký, ale vzhledem k tomu, že vypadáš na dvacet a přítel se chová rozumněji než leckterý třicátník, tak je to vlastně ideální partnerství :o) držím palce, ať to i v těch padesáti (a později) drží stejně krásně jako teď

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je to zvláštní, jak se to bere u chlapů :D Protože já taky o jednom učiteli vím, co to táhl po léta dokonce s několika studentkama a nikdo se nad tím nepozastavoval, hlavně že "nebyli vidět", i když se o tom naprosto všude vědělo.
      A taky je "nespravedlnost", že když má chlap mladší holku, je to borec :D Tak to prostě je... kolik urážek a posměšků jsem si musela vyslechnout na adresu přítele, jen proto, že je mladší... strašný. Člověk by řekl, že lidi jsou dospělí a měli by se k sobě umět chovat, ale není to tak. Občas fakt ne. Já po čase plánuji i pokračování tohoto příspěvku a to právě o tom, jak na nás reagovalo okolí apod. A jaké to je mít rodinu a vztah s mladším partnerem. No o moc jiné to není :D Ale pár drobností by se našlo :)

      Vymazat
  9. Silný a krásný příběh!! Přeji vám hodně lásky a štěstí! ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Uff, nemeli jste to teda vubec jednoduchy! Ale stalo to za to, to je videt. Strasne se mi libi, jak o nem vzdycky pises tak mile a s uctou, je videt, ze ho opravdu milujes a ze k sobe proste patrite. A uz koncim nebo budu bulet :D budte stastni. Naporad! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Teda, tomu říkám silný příběh!
    Je moc hezké, že jste si k sobě i tak našli cestu zpět. :-)
    A k věkovému rozdílu se nevyjadřuju, s přítelem mezi sebou máme 8letý rozdíl, a už to mnohým v okolí nedávalo spát. :D

    OdpovědětVymazat
  12. Přeju Vám hodně štěstí :) sama vím jak je jednoduché se zamilovat do někoho, kdo člověku dá co mu chybí, když se nachází v neklapajícím vztahu..

    P.S. nevím proč, ale nějak mi ten váš příběh připomíná tvou knihu Outsider...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, Leni. U knihy Outsider jsem vycházela ze skutečného příběhu nás dvou. Přestože je smyšlený, tak je i inspirovaný tím, co jsme si prožili :)

      Vymazat
  13. Wooow! Tohle je nádhera! Včera jsem jedním dechem přečetla tvojí knížku Outsider a několikrát jsem si musela utírat oči. A ještě tohle! Slušně jsi mě rozsekala ! :-) Hrozně moc vám to přeju. Já sama mám mladšího přítele, rozdíl je jen 5 let, ale i tak na nás lidi dost blbě koukají. Hlavně když řeknu, že můj přítel ještě studuje na střední škole a za rok maturuje. No ale nám to klape, máme se rádi. Bydlíme spolu skoro rok. Já pracuju, on studuje. Miluju ho a on mě. Moje rodina byla proti. Měla jsem staršího přítele, ale on byl takový, že kam jsem ho postavila tam stál. Mě to nevyhovovalo a tak jsme se rozešli, našla jsem si toho mladšího a rodiče mi vyčítají, že jsem se rozešla s tím bývalým... Toho mladšího vůbec nebrali... naštěstí si mě jeho rodina zamilovala (teda aspoň to tak vypadá :D ) a snad se i moje rodiče časem umoudří :) Jsem za tebe moc šťastná :) A ty fotky! úžasný! Krásný :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi částečně připomíná mně ... tedy mně a bývalého muže. Samozřejmě, že jsem ho milovala, ale po mateřské jsem se vrátila ke svým koníčkům, byla akční a jeho nic nebavilo, byl jen doma. Oba jsme po tom druhém chtěli nemožné, aby se jeden i druhý změnil. To nešlo. Navíc to pak začalo mít doma fakt psycho... stalo se pár věcí, které se nedaly vrátit... a pak přišel T. a já pochopila, že přece nejsem já ta nenormální, že muž se přece může chovat i jinak, jen jsem už na to zapomněla. T. přišel v pravou chvíli :)

      A i když to trvá ostatním déle pochopit, věř, že i oni jednou povolí, myslím tvoje rodina. určitě by sis nevybírala někoho, s kým bys byla nešťastná a kdo by tě trápil. Víš jak... Všechno má svůj smysl a má to tak být.

      Ať se vám moc daří a jsem ráda, že se ti Outsider líbil. Už bych mohla pohnout s druhým dílem :D

      Vymazat
  14. Tak to koukám. Přečetla jsem to jedním dechem. Jako by jste si byli souzeni. Nádhera. Ať vám to vydrží navěky! ♥

    OdpovědětVymazat
  15. Tommy a Tara?:-) přeju Vám v životě spoustu lásky a štěstí!

    OdpovědětVymazat
  16. Krásný zamilovaný příběh. Moc vám to přeji. I já zažila něco podobného. Zamilovala jsem se do svého učitele. Naštěstí to bylo oboustranné. Tajili jsme to zhruba půl roku, než jsem odmaturovala. Dnes spolu bydlíme a i když je o 10 let starší, skvěle nám to klape. ♥

    OdpovědětVymazat
  17. Nikki, říkám na rovinu, nechápu to, teď to nemyslím tím špatným způsobem, ale tak, že jsem si tohle nikdy neprožila a tak to ani pochopit nemůžu. I přesto však vám oběma držím palce a přeji ať už žádné podobné příkoří osudu nemusíte řešit.

    Je vždycky krásné když si k sobě najdou dva lidé cestu. Co se týče věku, být to obráceně, nikdo neřekne ani popel, ale jakmile je žena starší tak se většina dívá skrze prsty...Mějte se krásně, oba si to zasloužíte :)

    OdpovědětVymazat
  18. Lidi jsou prostě zlí, hloupí a nechápou to, co je "jiné". Moje maminka je o 12 let starší než táta a reakce okolí na to jsou různorodé. Někomu je to jedno, někdo udiveně zdvihne obočí a někdo má jedovaté poznámky. Museli překonat různá příkoří i od vlastních rodin. Buď jak buď, minulý týden spolu oslavili 26 let společného života. A ostatní ať si trhnou:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to je krásný :))) já chci zase dceru, která jednou řekne to samé o nás :) ať se rodičům nadále daří a láska jim kvete :)

      Vymazat
  19. Krásné...
    Ať vám váš vztah vydrží co nejdéle, nejlépe navždycky... :)

    OdpovědětVymazat