neděle 1. března 2015

Dopis Elišce #1

 

Moje Eliško.

Dnes je to přesně rok, co jsi upadla na hlavičku. Ne vlastní vinou, ale maminčinou. Tehdy jsem se o tebe strašně bála a není dne, kdy bych si na ten den nevzpomněla. Když zlobíš, tak bych tě nejraději roztrhla, ale pak jdeme do postýlky spolu, pomalinku usínáš schoulená do klubíčka, jako když jsi byla ještě v bříšku, a jsi tak bezbranná, nádherná, kouzelná a voňavá, že se vždy vrátím myšlenkami do onoho dne a jsem vděčná, že se od té doby všechno zahojilo a že jediný šrám, který z toho dne budeš mít před sebou v zrcadle, bude ten malý dolíček na čelíčku, který se ti tam po nárazu vytvořil. Rok jsme se trápili a báli jakéhokoli pádu, bouchnutí, ještě dalších jedenáct měsíců po úraze jsme spolu chodily na kontroly k paní neuroložce a tys to vždycky špatně nesla, nelíbilo se ti tam a pevně ses mě držela kolem krku. Abych tě nedala. A já tě nedám. Nikdy, nikomu. Jsi moje. 

I když - buďme holky upřímné - občas mě hodně zlobíš!!! Když se vztekáš, napřahuješ ručičku na mne, že mne zbiješ, štípeš mě a dáváš do toho veškerou svoji snahu, nebo když říkáš "ne" a je to tak jasný "ne", že bych řekla, že to máš asi po mně :-) 

Jsi ale jinak strašně úžasná. Miluji, když si s bráškou umíte krásně hrát. I když ti není ani rok a půl, vezmeš si meč a jdeš proti němu šermovat a chytneš záchvat smíchu, když se mu trefíš mečem do prstů a on zakleje, miluji, když máš jít spinkat, ale ty se znenadání rozhodneš, že už nechceš, začneš si dávat peřinu na hlavu a volat "de je?" a maminka tě hledá po stropě a ty se můžeš smíchy potrhat, miluji, když se spolu díváme z okna na dění venku, zajímá tě všechno a všechno tím svým brbláním komentuješ, a mně nevadí, že tam stojíme půl hodiny a bolí mě z toho záda, miluji, když vejdeme do obchodu, ty uvidíš hračky a líbí se ti ty nejdražší, jako dneska, když ta malá Myška Minnie byla moc malá a tak jsi chtěla tu dvakrát větší (a dražší zároveň) a já věřila, že tatínek mi odpustí, když si ji odneseš domů (nevadí, že už máš doma dvě), miluji to, jak tě všechno zajímá, jak všechno musíš vyzkoušet, okomentovat, jak se houpeš v kolínkách, když slyšíš písničku Boom Clap, jak mi podáváš balónky, abych s nimi žonglovala a následně se směješ, protože mi brzy popadají, zbožňuji, jak se směješ, když naháníš pejska nebo když si někdo kýchne (nejlépe dvakrát třikrát za sebou), ale úplně ze všeho nejvíc miluji, když mě obejmeš sama od sebe, podíváš se s poklidem do mých očí a pak položíš svou hlavičku na mé rameno. Nevyměnila bych to za nic na světě. Snad tohle jednou uděláš i tehdy, až budeš tak velká, jako jsem teď já. Což mi připomíná, že bych měla zajít za tvou babičkou :-)

Tvoje maminka.

PS: zapomněla jsem Ti říct, že jsi moc šikovná, jak jsi mi před týdnem pastelkami vymalovala ložnici. Takhle jsem si to vždycky přála. ♥

Vaše názory:

12 komentářů:

  1. Taky mam doma velkyho brachu a malou holcicku. Certice je to, ale milujeme ji a nevymenili bychom ji za nic na svete. Krasny dopis<3

    OdpovědětVymazat
  2. Taky mám takovou holčičku (15 měsíců)... úplně mě to dojalo! Svatava

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasné :-) Já mám o měsíc a půl staršího chlapečka :-) Strašně strašně jsem chtěla holčičku, ale už bych samozřejmě neměnila :-)

    OdpovědětVymazat
  4. taky bych občas svoje princezny roztrhla, když zlobí, ale stejně jsou to miláčkové největší a všechny tři jsou nejkrásnější na světě :o))) vždycky jsem chtěla kluka, ale nevyměnila bych je ani za nic ;o)

    OdpovědětVymazat
  5. krásné stejně starého mám brášku a vím o čem píšeš :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děti jsou prostě nejvíc. Sama tu nádheru prožívám už krásných 8 měsíců. I když jsem kolikrát naštvaná, nevyspalá a bezradná, stačí ráno ten jeho úsměv a všechno zlé je pryč :)

    OdpovědětVymazat
  7. Nádherné, brečim jak želva, mám teď 5ti měsíční Viktorku a zbožňuju ji tak, jak by mě nikdy nenapadlo.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak přesně tohle jsem cítila, když moje dcera byla ve stejném věku jako Eliška, i když jsem díkybohu nemusela prožívat tak dramatické chvíle jako Ty, i když ten strach z úrazů nás matky nikdy neopouští. Později se k tomu přidávalo, jak je šikovná na gymnastice, ve škole, jak umí krásně umývat nádobí, čančat barbínky, padat na lyžích, skákat šipky do vody.......
    Dnes už je dospělá, vyšší než já, ale tu svoji krásně kudrnatou hlavu mi na moje kostnaté rameno pokládá úplně stejně jako dřív. Je krásné mít dceru, která Ti důvěřuje a svěřuje svá tajemství. A moc si vážím toho, že je prvorozená. Že mi umožnila být, doufám, dobrým rodičem i pro syna. Přišla naprosto neplánovaně, ale byl to ten nejvetší dar, který mi život nadělil.

    OdpovědětVymazat