Být maminkou na mateřské je ta nejlepší věc na světě. Sice je v přepočtu odpracovaných hodin mizerně placená, ale osobně si myslím, že se nám to vrací jinak. Jsme tím hlavním pohonem našich dětí. Svou pečlivostí a trpělivostí jsme to většinou my, kdo uvidí první úsměv, první krůčky, kdo slyší první slůvka a kdo má možnost vidět den co den ta drobná gesta a kouzla, kterými nám naše děti obohacují život. Nevyměnila bych to za nic na světě. A i když občas brblám, že mám téhle své pozice matka-nonstop-ve-stavu-pohotovosti plné zuby, je to ten nejbáječnější čas, který s dětmi mohu trávit.
Ale nebudu popírat, že veškerá zodpovědnost je jen na mne. Některé věci nedokážu. Sice jsem to já, kdo fouká bolístky, kdo objímá, když se upadne, kdo rozpřáhne vždycky náruč jako robot, když děti radostí běží naproti, jsem to já, jehož jméno se zavolá, když se potřebuje cokoli. Osobně bych ale třeba nezvládla výchovu ve stylu mého přítele... protože jak říká "na srandu jsou tu chlapi". Když si Eliška "hraje" se svým tatínkem, já raději odcházím... Přeci jen nedržím své dítě za dolní končetiny metr nad postelí a nehoupu s ním stylem I-believe-I-can-fly, neberu si dcerku do náruče jako vzduchovku a nedělám, že s ní střílím z okna potenciální gaunery a už vůbec by mne nenapadlo učit dcerku "házet granáty" a při následném "výbuchu" vlivem "tlakové vlny" společně padat na zem...
Zpět k matkám :-)
Zpět k matkám :-)
Dokud jsem neměla děti, spousta věcí mi na druhých maminkách vadila a nedokázala jsem je a jejich počínání pochopit. Vždycky jsem si říkala, že budu jiná. Budu nejlepší máma na světě. Ať jsou mi všechny matky výstrahou, že taková být nechci. Až nyní chápu, že žádná z nás není nejlepší mámou na světě, ale že se ve většině snažíme jimi být. Že to není tak jednoduché, jak se mi jako ne-mamince zdálo. Je to strašně náročné a vyčerpávající a přitom není lepšího pocitu, když si uvědomíte, jak moc vás ta role naplňuje a je smyslem vaší existence. Zjistíte, že některé věci přehodnotíte, vidíte jinak a že jsou dokonce věci, které si můžete jako matka bez výčitek dovolit.
A tak jsem sepsala 25 bodů, které jsem začala chápat a vidět, až když jsem se sama stala maminkou :-)
A tak jsem sepsala 25 bodů, které jsem začala chápat a vidět, až když jsem se sama stala maminkou :-)
- Necítím výčitky, když si přes poledne s dítkem zdřímnu. Nebo se rozhodnu, že si nezdřímnu i za cenu, že večer budu unavená a nepotřebná :-)
- Chápu, že člověku dokáže z mateřské hrabat a že občas udělá něco nepochopitelného, co ani mně samotné v daném momentě nedává smysl (jako třeba když dávám obojek dítěti místo psovi, když dám příteli na stůl granule a chytnu psa, abych mu oblékla tričko).
- Necítím výčitky, když nemám v bytě vzorově uklízeno (naší náplní na mateřské je celodenní péče o dítě, ne o bejvák).
- Je mi jedno, že mám sto neidentifikovatelných fleků na tričku.
- Necítím se divně, když mé dítko křičí jako o život u doktora a je k neutišení (prostě se bojí).
- Naopak je občas nezbytné zvýšit hlas na veřejnosti, protože děti občas nejsou andílci, to vám povím (a pak přijde paní důchodkyně litovat dětičky a já mám taaakhle blízko, aby mi ruply nervy úplně).
- Už vím, že mám jen dvě ruce a zkrátka občas nezvládnu víc věcí naráz.
- Osobně se ani necítím špatně, že děti umí zacházet s elektronikou této doby a když mi těch 5 minut, co si bude dcerka jezdit prstíkem po telefonu pomůže dokončit jinou důležitou věc, ať to tak je.
- Necítím výčitky, že občas nemám náladu, jsem vyčerpaná, smutná a ke štěstí mi stačí se jen schoulit k němu do náruče a jen tak koukat do blba.
- Vzdala jsem 100x denně leštit náš skleněný stůl a balkónové dveře, které jsou 24/7 upatlané.
- Nemám sebemenší pocit, že tím, že jsem přehnaně ochranitelská, často děti líbám a objímám, tak přeháním.
- Taky jsem pochopila, proč některé maminky své dítě nepůjčí nikomu ani v kočárku. (To jsem osobně zkusila jednou za účelem, že si odpočinu a naopak jsem dvě hodiny postávala u oken nervózní, zda je všechno v pořádku.)
- Už vím, co znamená, že dítě dokáže být za vteřinu o pět metrů jinde.
- Nestydím se za to, že stále kojím.
- Maximálně si užívám svého postavení maminky, kdy spoustu věcí dětem odpouštím a ve stolních hrách je nechám vyhrát (tohle pravidlo absolutně neplatí na přítele, jež to špatně nese :-D)
- Už vím, že není divné mezi příbory najít ovladač na televizi a v mém šuplíku u pracovního stolu zbytky jídla (i rok a půl stará holčička přece chce mít své poklady na tajném místě).
- Už vím, proč moje maminka často říkala, že si připadá jak v blázinci a brzy ji kvůli nám odvezou.
- S dětmi jsem citlivější a je mi mizerně, když jsou nemocné a já jim nedokážu pomoc (pamatuji si noci, když měl synek čtyřicítky, jen ležel, koukal do prázdna, nejedl, neodpovídal a já vedle něj hodiny seděla na zemi, tekly mi slzy a přála si to všechno vzít na sebe, bože, nesnáším, když děti trpí - jakkoli).
- Nestydím se za slzy a naprosto chápu, proč je matka často jediná, kdo pláče při zápisu do školy nebo v první den školky.
- Až s vlastními dětmi mi přišel dětský smích nejkrásnější na světě a naprosto nakažlivý :-)
- Je mi jedno, jak se na nás lidi dívaj, když svým dětem koupím na výletě hranolky (já si taky nedávám tuňáka se zeleninou).
- Už chápu, co to je ono "potřebuji taky čas sama na sebe" a mít touhu vypadnout ven sama a bez dětí.
- Taky vím, proč matky chodí po bytě po špičkách, když jejich děti spí a vyhrožují smrtí komukoli, kdo jim je probudí (pravidelně je to třeba soused, který má snad šestý smysl a v době spánku začne vrtat).
- Rozumím, proč mi maminka, když jsem zlobila a byla protivná, říkala "přeju ti takové děti, jako jsi ty sama". Děkuji mami! Tvé přání bylo vyslyšeno!
- A hlavně už chápu to, proč jsou děti pro své rodiče vším a proč budou mít před ostatními vždycky přednost.
Máte děti? Co vás mateřství naučilo?
Co jste pochopily?
Co jste se naučily?
V čem jste prozřely?
Jaké blbiny vyvádí vaše děti celé nadšené s tatínkem a vy se na to nemůžete dívat? :-)
Co jste pochopily?
Co jste se naučily?
V čem jste prozřely?
Jaké blbiny vyvádí vaše děti celé nadšené s tatínkem a vy se na to nemůžete dívat? :-)
K. ♥