Z deníčku: Vánoce se blíží... (50 dní)

Dnes je přesně 50 dní do Vánoc. Můj nejoblíbenější čas v roce vůbec.

Letos je všechno nějaké jiné, protože ačkoli se moc těším, nějak se nedaří.

Ze života máme chaos, čeká mne stěhování, které budu muset sama nějak zvládnout

a navíc se den co den snažím nemyslet na nemoc, se kterou velmi těžko bojuje můj tatínek.

Člověk, který celý život sportoval, bavil ostatní svým humorem, je teď k nepoznání.

Nemoc ho zlomila fyzicky a hlavně psychicky. Můj úsměv na tvářích tak trošku drží 

hlavně můj přítel a moje děti, před kterými se snažím být silná a dělat, že se nic zásadního

neděje, i když toho mám plnou hlavu. 

Obvykle mám dárky vyřízené už v říjnu, teď se přehoupl listopad a jsem tak nějak za 

programem :-) Život je relativní. Všichni si ho nárokujeme a přesto nějak si neuvědomujeme

skutečnou hodnotu a cenu. Aneb jak se zpívá v jedné písničce "modlím se, až když je zle."

Před týdnem jsem dostala email, ve kterém se mne jedna čtenářka ptala, jak vypadá 

můj fitness život, kdy budu zase psát fitness deník, zda cvičím, jak se stravuji,

jak vypadá moje kniha s jídelníčkem a že blog nějak "stojí", zda jsem to s fitness vzdala

nebo co vlastně jakože dělám... chápu, když člověk nic neví, nedozví se to. Takže aby bylo 

jasno, nedělám vůbec nic. Necvičím. Dokonce se po ránu cpu rohlíkem a vysočinou,

protože mi v současné době přijde vyloženě debilní přemýšlet nad tím, jaký dopad 

moje sezení na řiti a dvě kila tuku navíc bude mít. Když můj táta doslova bojuje o život.

Vždy jsem v takových případech radila a říkala, že jsou důležitější věci na světě a že to 

ostatní prostě počká. A je to tak. Důležité věci nepočkají. Nedůležité nikam neutečou. 

Snad můj výklad nikoho neurazí, není to myšleno zle :-) Jen mám teď možná krapet omezený

vjem toho, zda se něco nějak říkat hodí či ne. Tak ještě jednou - nemyslím to zle. Moje největší 

vánoční přání pro tyto svátky je mít KLID. Tento rok byl náročný a jeho závěr nás všechny

mele ze všech možných stran. Takže klid a mít tady ještě tátu. Který nás bude bavit všemi 

těmi jeho hláškami a černým humorem, bude mi chválit moje cukroví, které jsem naplánovala,

i kdyby bylo chuťově bůhví jak strašné, a "okoštuje" ten MŮJ bramborový salát, který jíme

jen jednou za rok. 

Miluju Vánoce. A miluju svýho tátu, 

který mamce už 35 let "trpí" modlitbičky před večeří :-)

A miluju perníčky s bílou glazurou ♥ Mňam.