Můj nejoblíbenější čas v roce vůbec je tady. Letos je ale všechno nějaké jiné, protože ačkoli se moc těším, nějak se nedaří. Ze života máme chaos, čeká mne stěhování, které budu muset sama nějak zvládnout a navíc se den co den snažím nemyslet na nemoc, se kterou velmi těžko bojuje můj tatínek. Člověk, který celý život sportoval, bavil ostatní svým humorem, je teď k nepoznání. Nemoc ho zlomila fyzicky a hlavně psychicky. Můj úsměv na tvářích tak trošku drží hlavně moje děti, před kterými se snažím být silná a dělat, že se nic zásadního neděje, i když toho mám plnou hlavu.

Obvykle mám dárky vyřízené už v říjnu, teď se přehoupl listopad a jsem tak nějak za programem :-) Život je relativní. Všichni si ho nárokujeme a přesto nějak si neuvědomujeme skutečnou hodnotu a cenu. Aneb jak se zpívá v jedné písničce "modlím se, až když je zle."

Před týdnem jsem dostala email, ve kterém se mne jedna čtenářka ptala, jak vypadá můj fitness život, kdy budu zase psát fitness deník, zda cvičím, jak se stravuji, jak vypadá moje kniha s jídelníčkem a že blog nějak "stojí", zda jsem to s fitness vzdala nebo co vlastně jakože dělám... chápu, když člověk nic neví, nedozví se to. Takže - nedělám vůbec nic. Necvičím. Dokonce se po ránu cpu rohlíkem a vysočinou, protože mi v současné době přijde vyloženě nemožné přemýšlet nad tím, jaký dopad bude mít moje sezení na řiti nebo zda přiberu pět kilo. Když můj táta doslova bojuje o život.

Přesto se snažím věřit, že lepší dny přijdou, že to všechno kolem mne bude zase dobrý. Někdy to je ale těžký, obzvláště tehdy, když ten, o kom to všechno je, se vzdává, nebojuje, nechce, mluví o tom nejhorším, nedokáže se zaměřit na nic, co by ho těšilo a já pomalinku a jistě ztrácím sílu společně s ním. Když spolu mluvíme, jsem jaksi utlumená, mlčím, poslouchám a nevím, co si můžu k nemocnému člověku dovolit. Všechno to, co mělo několik let svůj rodinný řád a rytmus a pravidla, se teď bortí jak domeček z karet. Moc bych mu chtěla pomoci. 

Jinak posledních pár týdnů jsem si dopřávala tolik sladkého, že jsem se rozhodla se dnešního rána probudit a udělat stopku. A docela se mi to dařilo, než jsem se pustila do čtení knížky, kde se snad v každé druhé kapitole pečou sušenky :-D Banánové, čokoládové, burákové, apod. Slintala jsem asi 200 stránek a před chvíli konečně dočetla. Problém ale nepřešel. Chuť na sušenky byla pořád. Takže jsem jedny citronové nakonec upekla a k tomu udělala kotel špaget s masovou směsí a donesla tátovi. Měl původně na oběd přijít on ke mně, ale ráno mu nebylo nejlíp, to jsem poznala už po hlase, že byl pod práškama a tak jsem samozřejmě šla já za ním. Nestačila jsem se divit, jak do něj můj oběd padal. A usmívala jsem se, když mi řekl: "Kdyby mi někdo takto denně podstrojoval, to by bylo, aby se to tělo neuzdravilo." Tati klidně :-)

Moje největší vánoční přání pro tyto svátky je mít KLID. Tento rok byl náročný a jeho závěr nás všechny mele ze všech možných stran. Takže klid a mít tady ještě tátu. Který nás bude bavit všemi těmi jeho hláškami a černým humorem, bude mi chválit moje cukroví, které jsem naplánovala, i kdyby bylo chuťově bůhví jak strašné, a "okoštuje" ten MŮJ bramborový salát, který jíme jen jednou za rok.

Miluju Vánoce. A miluju svýho tátu, který mamce už 35 let "trpí" modlitbičky před večeří :-)

A miluju perníčky s bílou glazurou ♥ Mňam.

Zde je pár vzpomínkových fotek z celého měsíce.


Vaše K.