Prosím, pokud moje psaní o tátovi číst nechcete - věřím, že ne každý je naladěn stejně - nečtěte, nevyjadřujte se, nechte si pro sebe rady a názory, minimálně pro tentokrát...
Tento článek je věnovaný mému tátovi a všem, kteří bojují s depresemi, a také těm, kteří jsou lidmi s touto těžkou nemocí obklopeni. Držte se ♥
***
Je to druhá noc po tátově smrti. A mně přijde neskutečné, jak bez něj, bez tak skvělého člověka, to prostě tady na tom světě může dál fungovat. Mám pocit, že přece musí lidstvo zákonitě bez jeho existence a přítomnosti vymřít, ale není to tak. Museli jsme ráno vstát, připravit děti do školy, nachystat snídaně, svačiny a dělat každodenní rutiny - jako vždycky.
Pořád mi hraje v hlavě jeho kytara. Vidím to tak čerstvě. Bylo mi osm a on vybrnkával melodii Schodů do nebe od skupiny Led Zeppelin. Byla to jeho skupina, jeho ročník. A uměl to dokonale. Seděla jsem vždycky vedle něho a sledovala ten jeho soustředěný výraz, s jakým to hrál. Jako by snad ty roky ani neuběhly a já jen co se probudím, to jeho vybrnkávání slyším. Když dělám cokoli, slyším ho. Přestávám to slyšet, jen když na mne někdo mluví.
Táta ty schody do nebe viděl asi moc jasně a chtěl se po nich projít. Měl už toho bojování dost. Byl na pokraji zhroucení, vyčerpání, věděl, že nemá objektivní a racionální přemýšlení a viděl věci po svém, ale nedokázal si pomoc. Od září 2015, od operace žaludku, to s ním šlo z kopce dolů. Před očima nám psychicky chřadnul a chřadnul. Nedokázal v sobě změnit to, že my mu se vším pomůžeme, že jsme tu pro něj a postaráme se o něj. Měl na to svoji hrdost. On to chtěl naopak. On cítil, že to je jeho role. Starat se o nás. Odmítal být na někom závislý. Finančně, i fyzicky. Operace byl jen pouhý začátek všeho.
Kdyby mi někdo řekl, že tátu někdy odvezeme do psychiatrické léčebny, protože jsme měli strach, aby si něco neudělal, poklepala bych si na čelo. Nakonec to tak dopadlo, protože v domácím prostředí, lékaři, psychiatři... nikdo mu nedokázal pomoci. Maminka se chytala už čehokoli, co by mu pomohlo. Chtěli jsme všichni zpět svého tátu. A ona svého muže.
Ve šternberské psychiatrické léčebně to na chvíli vypadalo, že se opravdu mění věci k lepšímu. Pak se něco stalo a všechno to šlo zase do prdele. Nevíme proč. Možná změna medikamentů. Táta se domů vrátil po dvou měsících v zuboženém stavu v pátek 19. února. V sobotu, ani ne po 24 hodinách od propuštění, ačkoli se sotva držel na nohou, si našel sílu na to, aby nám napsal dopis na rozloučenou a rozhodl se jít to své mučení ukončit. Musel se sžírat takovým způsobem, že si to ani nedokážeme představit. Doslova a do písmene jej zničily depresivní stavy, jeho úzkosti a strach z budoucnosti, kterou neustále řešil a věřil, že nezvládne.
Na internetu je spousta článků a "chytrých" rad na téma: "Nestrachujte se budoucnosti. Jen mrháte časem." Jenže takové dementní rady podobného typu nelze říkat člověku, kterého strach fakticky svírá a užírá, až ho to dohání k slzám a šílenství. Je to jako byste mu drželi pistoli u hlavy a říkali: "Zavaž si tkaničky na botách." A on byl přitom bosý. A nevěděl, jak to má udělat, aby uspěl.
Táta byl všechno... nejironičtější na tom je, že my všichni se smutkem v srdci nyní zařizujeme věci týkající se jeho smrti a patláme se v tom a jsme tím neustále obklopeni. Je to strašné. A já furt slyším tu jeho kytaru. A nevím, jak zvládnu pohřeb. Jako... fakt to nevím.
Tatínek... všechny miloval. A všichni milovali jeho. Byl to prostě správný chlap. Nikdy, ani když se napil, nezkazil žádnou legraci. Byl to showman. Vím, že každého mrtvého potom člověk chválí, ale i když měl táta svoje chyby, bylo jich málo a ta pozitiva neskutečně převyšovala všechno, co na něm tak pěkné nebylo. Byl boží.
Když jsme tátu našli, nedokázala jsem se jeho mrtvého těla ani dotknout. Nakonec jsem ho jen pohladila po vlasech a po ruce. ON už v tom těle stejně nebyl. Ale chci říct, že v tom, co udělal... v ten moment jsem pochopila, jak strašně si ulevil. Měla jsem jen hlavu v dlaních a plakala. A říkala: "Tati... tati..." Ale i když mne jeho odchod rval na kusy, v tom jeho těle byla veškerá odevzdanost. Ta bezmoc, kterou v sobě držel, když žil. Vím, že si táta konečně odpočinul. Vyspal se. Tak jak potřeboval už měsíce. Tak strašně moc to potřeboval. A proto se na něj ani nedokážu zlobit, protože nikomu z nás nepřipadne právo jej soudit, pokud jsme neprožívali to, co on.
Nikdy jsem si nedokázala představit, jaké to bude, až jednoho dne přijdu o prvního ze svých rodičů. Bylo mi jasné, že se to jednou stane. A když se to stalo, ani si nepamatuju, co první den moje děti jedly, kdo jim dal najíst, kdo se o ně staral. Pak jsem se druhý den odpoledne nějak "probrala" a zjistila, že můj pes je ke mně přilepený nějak moc dlouho. A že je plný koš odpadků. Neumyté nádobí. A celý byt jak po výbuchu. A že někde mezi tím vším je můj zničený muž s Eliškou v náručí a neví si s tím rady :-) Bože, jak ho miluju.
Tak jo, táta odpočívá... a život jde dál...
♥♥♥
