Archive for února 2016

Prosím, pokud moje psaní o tátovi číst nechcete - věřím, že ne každý je naladěn stejně - nečtěte, nevyjadřujte se, nechte si pro sebe rady a názory, minimálně pro tentokrát...

Tento článek je věnovaný mému tátovi a všem, kteří bojují s depresemi, a také těm, kteří jsou lidmi s touto těžkou nemocí obklopeni. Držte se ♥

***

Je to druhá noc po tátově smrti. A mně přijde neskutečné, jak bez něj, bez tak skvělého člověka, to prostě tady na tom světě může dál fungovat. Mám pocit, že přece musí lidstvo zákonitě bez jeho existence a přítomnosti vymřít, ale není to tak. Museli jsme ráno vstát, připravit děti do školy, nachystat snídaně, svačiny a dělat každodenní rutiny - jako vždycky.

Pořád mi hraje v hlavě jeho kytara. Vidím to tak čerstvě. Bylo mi osm a on vybrnkával melodii Schodů do nebe od skupiny Led Zeppelin. Byla to jeho skupina, jeho ročník. A uměl to dokonale. Seděla jsem vždycky vedle něho a sledovala ten jeho soustředěný výraz, s jakým to hrál. Jako by snad ty roky ani neuběhly a já jen co se probudím, to jeho vybrnkávání slyším. Když dělám cokoli, slyším ho. Přestávám to slyšet, jen když na mne někdo mluví.

Táta ty schody do nebe viděl asi moc jasně a chtěl se po nich projít. Měl už toho bojování dost. Byl na pokraji zhroucení, vyčerpání, věděl, že nemá objektivní a racionální přemýšlení a viděl věci po svém, ale nedokázal si pomoc. Od září 2015, od operace žaludku, to s ním šlo z kopce dolů. Před očima nám psychicky chřadnul a chřadnul. Nedokázal v sobě změnit to, že my mu se vším pomůžeme, že jsme tu pro něj a postaráme se o něj. Měl na to svoji hrdost. On to chtěl naopak. On cítil, že to je jeho role. Starat se o nás. Odmítal být na někom závislý. Finančně, i fyzicky. Operace byl jen pouhý začátek všeho.

Kdyby mi někdo řekl, že tátu někdy odvezeme do psychiatrické léčebny, protože jsme měli strach, aby si něco neudělal, poklepala bych si na čelo. Nakonec to tak dopadlo, protože v domácím prostředí, lékaři, psychiatři... nikdo mu nedokázal pomoci. Maminka se chytala už čehokoli, co by mu pomohlo. Chtěli jsme všichni zpět svého tátu. A ona svého muže.

Ve šternberské psychiatrické léčebně to na chvíli vypadalo, že se opravdu mění věci k lepšímu. Pak se něco stalo a všechno to šlo zase do prdele. Nevíme proč. Možná změna medikamentů. Táta se domů vrátil po dvou měsících v zuboženém stavu v pátek 19. února. V sobotu, ani ne po 24 hodinách od propuštění, ačkoli se sotva držel na nohou, si našel sílu na to, aby nám napsal dopis na rozloučenou a rozhodl se jít to své mučení ukončit. Musel se sžírat takovým způsobem, že si to ani nedokážeme představit. Doslova a do písmene jej zničily depresivní stavy, jeho úzkosti a strach z budoucnosti, kterou neustále řešil a věřil, že nezvládne.

Na internetu je spousta článků a "chytrých" rad na téma: "Nestrachujte se budoucnosti. Jen mrháte časem." Jenže takové dementní rady podobného typu nelze říkat člověku, kterého strach fakticky svírá a užírá, až ho to dohání k slzám a šílenství. Je to jako byste mu drželi pistoli u hlavy a říkali: "Zavaž si tkaničky na botách." A on byl přitom bosý. A nevěděl, jak to má udělat, aby uspěl.

Táta byl všechno... nejironičtější na tom je, že my všichni se smutkem v srdci nyní zařizujeme věci týkající se jeho smrti a patláme se v tom a jsme tím neustále obklopeni. Je to strašné. A já furt slyším tu jeho kytaru. A nevím, jak zvládnu pohřeb. Jako... fakt to nevím.

Tatínek... všechny miloval. A všichni milovali jeho. Byl to prostě správný chlap. Nikdy, ani když se napil, nezkazil žádnou legraci. Byl to showman. Vím, že každého mrtvého potom člověk chválí, ale i když měl táta svoje chyby, bylo jich málo a ta pozitiva neskutečně převyšovala všechno, co na něm tak pěkné nebylo. Byl boží.

Když jsme tátu našli, nedokázala jsem se jeho mrtvého těla ani dotknout. Nakonec jsem ho jen pohladila po vlasech a po ruce. ON už v tom těle stejně nebyl. Ale chci říct, že v tom, co udělal... v ten moment jsem pochopila, jak strašně si ulevil. Měla jsem jen hlavu v dlaních a plakala. A říkala: "Tati... tati..." Ale i když mne jeho odchod rval na kusy, v tom jeho těle byla veškerá odevzdanost. Ta bezmoc, kterou v sobě držel, když žil. Vím, že si táta konečně odpočinul. Vyspal se. Tak jak potřeboval už měsíce. Tak strašně moc to potřeboval. A proto se na něj ani nedokážu zlobit, protože nikomu z nás nepřipadne právo jej soudit, pokud jsme neprožívali to, co on.

Nikdy jsem si nedokázala představit, jaké to bude, až jednoho dne přijdu o prvního ze svých rodičů. Bylo mi jasné, že se to jednou stane. A když se to stalo, ani si nepamatuju, co první den moje děti jedly, kdo jim dal najíst, kdo se o ně staral. Pak jsem se druhý den odpoledne nějak "probrala" a zjistila, že můj pes je ke mně přilepený nějak moc dlouho. A že je plný koš odpadků. Neumyté nádobí. A celý byt jak po výbuchu. A že někde mezi tím vším je můj zničený muž s Eliškou v náručí a neví si s tím rady :-) Bože, jak ho miluju.

Tak jo, táta odpočívá... a život jde dál...

♥♥♥

Neskutečné, ale já taky něco vyhrála! A k tomu navíc tyhle krásky v decentně laděném plechovém boxu. To bylo tak... listuju si jako obvykle FB a vykoukne na mne jeden z příspěvků stránky Yankee Candle. Že pořádají soutěž o tento box se svíčkami a že ještě ten večer vylosují 5 šťastlivců, kteří zanechají svůj komentář pod příspěvkem. Moje první myšlenka... "Takový box by se mi hodil. A od Yankee by to bylo jak sen :-)"

Tak jsem zanechala svůj komentář, příspěvek "lajkla" a vzápětí zjistila, že je přede mnou už přes 400 dalších komentářů. "Aha, tak to jo," byla moje druhá myšlenka. Do večera naběhlo dalších 600 komentářů, ale to jsem nevěděla, protože jsem si prostě nedělala iluze, že bych něco vyhrála a věřte nebo ne, celou soutěž jsem pustila z hlavy.

V deset večer mi na mobilu zapípala zpráva z FB. Yankee Candle dal lajk mému komentáři a okomentoval příspěvek. Moje třetí myšlenka... "Můj komentář? Já něco na Yankee psala?" A v tom mi to došlo. No jasně! Ta soutěž, už mají určitě vítěze. Ale ani tehdy jsem si nedělala naděje, vždyť lajknout mi můj komentář mohli jen ze slušnosti. No, jak to dopadlo, už víme. Byla jsem mezi pěti vylosovanými a o dva dny později doma třímám nádhernou bílou krabičku na svoje svíčky, vosky a zapalovače. Je luxusní.

Vesměs musím říct, že už když jsem rozbalovala balík, nádherně celej voněl. Vůbec si nedokážu představit, jak to musí vypadat v těch skladech. To musí být něco neskutečného :-) Celá plechová krabička voněla a to jsem ji ještě ani neotevřela. A když se tak stalo, je jasný, co následovalo. Naprostá exploze na moje smysly. Jojo, já Yankee prostě můžu. Je to moje srdcová záležitost.

Svíčky uvnitř balení jsou taková mláďátka :-) Padnou do ruky a jejich vůně se mi zamlouvají naprosto všechny. To bude krásné jaro!!! Midnight Jasmine voní naprostou čistotou, My Serenity je vůně, na kterou jsem koukala už na internetu a říkala si, jak asi voní. Teď vím, že se mi bude hodit na moje chvilky s jógou :-) Peony není nic jiného než pivoňka. Květinové vůně moc nemusím, ale tahle je bomba a je úžasná.

Nebudu zastírat, že mi v Yankee Candles udělali ohromnou radost, dózička je už na svém místě v knihovničce. Chtěla bych jim touto cestou ještě jednou moc poděkovat také za to, jak bleskurychle výhru poslali, a dost pravděpodobně si tohle nepřečtou, ale kdyby ano, tak chci, aby věděli, že udělali ohromnou radost jedné mamince s duší holčičky, která se nad celým balením a každičkým detailem rozplývala jak debílek :-)

Nahlédla jsem na webové stránky YC a vyhledala pro vás tuhle dárkovou sadu. Kdo by tedy chtěl koupit a udělat si radost, najde tohle jarní balení svíček zde, přiznám se, že bych se k takovému dárku jen ztěží mohla dokopat z finančních důvodů. Není tedy divu, že mám obrovskou radost a moc ráda se podělím o tento skvost na svých stránkách. You can say what you want but... karma funguje :-)

A co vy? Máte rádi Yankee Candle?

Je nějaká vůně, kterou máte nejraději?

Zajímalo by mne, s jakou pravidelností si od YC svíčky kupujete.

Já mám hodně ráda jejich rozpustné vosky. Také ujíždíte?

Mějte se prima ♥

Na rok 2016 jsem si dala výzvu přečíst 50 knih. To je zhruba jedna kniha na týden. Ono se to nezdá, ale i to je pro mne dřina :-) Nicméně, s přítelem hrajeme takovou hru, že si ze všech knížek, které doma máme nepřečtené ve své vlastní knihovničce, vybereme třeba šest knih náhodně ocejchované lepítkama s čísly od 1 do 6 a ten druhý prostě řekne nějaké číslo z této řady a tu si pak musí dotyčný přečíst. Je to skvělá hra a strašně nás to baví, Jednak proto, že si knihy vybere každý jaký chce a pak nastává vzrůšo, která to bude... Přítel mi tedy během ledna vylosoval tyto :)

*****

Táňa Keleová-Vasilková / Manželky - Táňu mám moc ráda, protože píše knihy nenáročné, ze života, o vztazích. Tato kniha byla rovnou o čtyřech ženách/kamarádkách a každá z nich ve vztahu s mužem a dětmi prožívala něco jiného. Sice Táně nikdy asi těch pět hvězdiček z pěti v hodnocení nedám, ale tohle je už několikátá kniha od ní, která mi přišla vhod - a co si budem říkat, vždycky s Táňou musím souhlasit, ti chlapi jsou fakt někdy na zastřelení... pif paf!!! :-D

*****

Fatima Mirembe, Jutta Oster / Fatima: Neberte mi moje dítě - Příběh vyprávěný podle skutečné události. V době uprchlické krize jsem si tohle ráda přečetla, protože mi to trochu pomohlo objasnit, před čím vším ženy z dětmi utíkají. Nechápejte mne špatně, mám své mantinely ohledně pochopení většiny uprchlíků. Věřte mi ale, že život Fatimy by jste žít nechtěli. Přestože se jedná o neuvěřitelný příběh, trošku mi chyběl onen emoční dopad na mou psychiku. Chyběla tomu autentičnost pocitů, kterou tomu mohla pomocná autorka dát. Nicméně, moc doporučuji. Přečetla jsem to doslova jedním dechem.

*****

Katie McGarry / Jen si troufni - Tohle je již druhý díl, který u nás vyšel. Strašně se mi to líbilo. Ačkoli Katie píše pro mládež, nezůstává nic dlužna své pověsti o skvělém psaní a tenhle díl to opět dokázal. Kniha nemusí být jen o amerických idolech, krásných holkách, ale Katie se nebojí používat pro své knihy mladistvé, kteří jsou prakticky odvrženi od společnosti, pocházejí z nefunkčních rodin a přesto jim během stránek ukazuje cestičku, ne jak se z nuly stát nejoblíbenějším na škole, ale jak se naučit sám sebe vážit a nebát se mít rád i lidi kolem sebe a důvěřovat jim. A v neposlední řadě své hrdiny přesvědčit, že mít rád sám sebe, je naprosto v pořádku.

*****

Robyn Carr / Městečko Thunder Point - tohle byla tak strašně milá knížka :-) Smála jsem se jak hrom, protože jestli něco umí tato autorka, tak poukázat na to, jak jsou někdy muži v lásce tvrdohlaví a nedocházej jim věci, které jsou jasné půlce městu :-D A když na to přijde, nebojí se autorka používat i onu chlapskou logiku a milostné nadšení přesně tak, jak je jim to přirozené... aneb když tří minutový sex chlap ohodnotí: "V pornu bysme si neškrtli." (Kniha je romantická svým způsobem, věřte nebo ne :-D) Těším se moc na další díl... jsou tam skvělé postavy a moc příjemně napsaný celý příběh.

*****

Jodi Picoult / Vlk samotář - Jestli se chcete dozvědět něco o vlcích, tohle je vyloženě učebnice. Strašně moc se mi to líbilo, ale přesto tomu něco chybělo. Nějaký hlubší emoční prožitek nebo co... nevím :-) Každopádně, tohle je již druhá knížka, kterou jsem od Jodi přečetla a stačila mi k tomu, abych pochopila, že její knihy asi nekončí tak, jak bys i člověk přál. Přesto je v nich znát určitá satisfakce a i svým způsobem tato knížka končí dobře. Vlk samotář je tak narážkou na funkčnost a soudržnost rodiny.

To je vše. V lednu jsem tedy přečetla pět knížek.
Jak jste na tom vy?
Přečetli jste nějakou z výše uvedených?
Na jakou si brousíte zoubky v knihkupectví?

Mějte prima den,

K.

ABOUT ME

Caroline Girvan

Archiv blogu

Pravidelní čtenáři

Popularní za poslední měsíc

Fitness | Rozcestník

Recepty | Rozcestník