Ještě v únoru jsem to myslela vážně. Cvičila jsem, jedla zdravě, užívala si i toho, že mne nerozházely koláče a dobroty, které jsem pekla, že jsem měla pod kontrolou rovnováhu mezi kalorickým příjmem a výdejem. Vycházelo mi to dlouho dobře.
Pak zemřel táta a mně na všem přestalo záležet. Jediná věc, která mě zajímala bylo, abych podržela mámu, abych si ji ohlídala, abych ji byla oporou na pohřbu, po kterém jsem po šesti letech vyčoudila půl krabičky cigaret na protest tomu všemu, možná i na protest tátovi. Se smrtí táty jsem se snažila vypořádat po svém a to tím, že jsem se musela postarat o maminku. Alespoň mi to na pohřbu všichni šeptali do uší. Nosila jsem ji jídlo, pekla, navštěvovala, plakaly jsme, vzpomínaly, ani nevím, kdy jsem si mezi tím vším našla místo pro vlastní truchlení. Že musím být silná pro maminku. Že si nemůžu dovolit litovat se, ačkoli i já jsem někoho ztratila. Vše šlo stranou. Bylo mi všechno jedno. Včetně mne samotné.
A od tátovy smrti uběhly už skoro tři měsíce a moje váha ukázala nejvyšší číslo za poslední čtyři roky - když nepočítám těhotenská kila :-)
Panebože! A teď, když jsem se z toho všeho nějak otřepala a zase si začínám zvykat na to, že žít musíme dál, i když u maminky tohle tvrzení nabývá podstatu pomaleji, že mne bavilo cvičení a že jíst zdravě mne naplňovalo - a to nejen pár dní v týdnu - říkám si, jestli není čas se probrat. Probudit se z toho, než si nevšimnu, že ze mne zase bude kulička, jako před těmi čtyřmi roky, kdy jsem začínala. Vlastně ani nevím, jestli mi to je líto, spíše jsem v šoku a vylekala jsem se :-) Jak nenápadně se ta ručička posunula, i když - ruku na srdce - co jsem mohla čekat. Všechna pravidla stravování, která vedou ke zhubnutí kilogramů, mám nabiflovaná, ale jakožto lidské bytosti z masa a kostí a s ochablou vůlí jako bonusem k tomu, se mi cvičí a zdravě jí docela dost těžko.
Ale dost řečí o tom, jak to má Kristinka náročné a bla bla bla... kdo nemá? Včera jsem se zkrátka a dobře dokopala k tomu, že s tím musím něco dělat. Nikdo jiný za mne ty kalorie nespálí. A že bych teda měla jít do sebe... no. Tak teda jako jdu. Jsem na cestě... někde na počátku, ale jdu.
 |
| Včerejší oběd: salát, okurka, cherry rajčátka, kuřecí kousky s kořením na fajitu a trochu rýže. |
Úplně mi to dráždí nervy, jak se na mne obracíte s prosbami o pomoc při hubnutí a cvičení. A i když to v hlavě je a znám postupy, a vím jak vám poradit, jak vás navést na správnou cestu a dodat kuráž a sílu a sebevědomí, nějak jsem zeslábla v tom, abych přesvědčila sama sebe. I před čtyřmi roky, když jsem se cvičením začínala, jsem se musela nasrat ze dne na den. To se tak trochu stalo i včera, když jsem viděla váhu. Což o to. Cvičím jakž takž průběžně, tělo je vcelku i pevné... kvadráčky se mi boulí, ale to jídlo... to jííííídloooo....
Dnes jsem sesumírovala dva dny svého nového já. Musím to sem psát, musím, protože jinak se na to zase vyseru a budu se omlouvat, že bez táty to tady je stejně k ničemu. Přitom vím, že mne ta kila navíc šťastnou dvakrát nedělají a trápí mě. Moje obvyklá váha byla roky 62 kg. Ok, při low-carb dokonce 57, ale tolik sebekázně zase momentálně nemám :-D
Takže jsem včera začala dlouhou procházkou. No, pro někoho nic moc, já jsem za ty 4 km ráda :-)
Dnes jsem díky vlastní blbosti ušla dvakrát tolik :-D I když, vše zlé je pro něco dobré. Bydlíme na kraji města a já se vydala vyřizovat úřady a lékaře. U bankomatu jsem zjistila, že nemám kartu, takže zpět domů a znovu tu cestu zpátky na město. Těch 5500 kroků ujdu denně, když jdu na město a na nákupy. To jsem de facto podnikla i ráno, pak jsem to měřila a ušla dalších 6.500 kroků, což dělá zhruba 12 tisíc kroků, což je zhruba 11 km. Škoda, že jsem to neměřila celé :-)
Za těch 6,500 kroků jsem údajně spálila 447 kcal, ale víte co, to beru trochu s nadhledem, je fakt, že jsem byla uhoněná jak čokl a dobrou půl hodinu jsem ještě tahala malou na rukách, ale tolik kcal jsem nespálila ani při hodinovém kruhovém tréninku... i když, no... fyzičku mám na hovno teď, to je fakt :-D (Teda já mám dneska slovník ... fuj!)
Tenhle krokoměr je skvělá věcička, kdysi jsem ho dostala za testování a za pomoc při velkém prodeji a vlastně jsem na něj na něj našla i
recenzi tady na blogu. Mrkněte se :-) Líbí se mi, že měří i počet kroků a zhruba spálených kalorií i při běhu, nejen při chůzi. Říkám zhruba, protože to přístroj počítá z váhy, výšky a věku jedince, není to pulsmetr. Ale mně osobně nevadí. Stačí mi ten odhad, od kterého se orientačně odpíchnout.
Taky jsem si dnes zacvičila tento
Zwow 49, málem jsem u toho chcípla, po tom všem, co jsem ušla, a po té si dala ještě starou
Zyogu 17 z původní ZGYM. Ruce se mi třepou ještě teď a srdce mi bušilo až v krku... až jsem si říkala, zda mám tyhle stavy zapotřebí :D Ale víte co, takto u mne vypadá právě nasranost. Asi to vážně funguje.
***
No, co víc napsat na závěr. Asi ještě něco nesportovního...
Vyhrála jsem dnes u nakladatelství Motto knížku ♥
A dostala jsem od pana neznámého ve městě kytičku ke Dni matek. Měl jich víc a rozdával maminkám :) Ještě si nás u toho fotila, kdo ví, třeba budu v novinách :D
Držte mi palce. Zní to jako otřepaná fráze a klišé, co člověk říká a slyší stokrát, ale já klišé ráda :-)
