čtvrtek 5. května 2016

Druhý dech: z fitness deníčku po tátově smrti, den 1+2

Ještě v únoru jsem to myslela vážně. Cvičila jsem, jedla zdravě, užívala si i toho, že mne nerozházely koláče a dobroty, které jsem pekla, že jsem měla pod kontrolou rovnováhu mezi kalorickým příjmem a výdejem. Vycházelo mi to dlouho dobře.

Pak zemřel táta a mně na všem přestalo záležet. Jediná věc, která mě zajímala bylo, abych podržela mámu, abych si ji ohlídala, abych ji byla oporou na pohřbu, po kterém jsem po šesti letech vyčoudila půl krabičky cigaret na protest tomu všemu, možná i na protest tátovi. Se smrtí táty jsem se snažila vypořádat po svém a to tím, že jsem se musela postarat o maminku. Alespoň mi to na pohřbu všichni šeptali do uší. Nosila jsem ji jídlo, pekla, navštěvovala, plakaly jsme, vzpomínaly, ani nevím, kdy jsem si mezi tím vším našla místo pro vlastní truchlení. Že musím být silná pro maminku. Že si nemůžu dovolit litovat se, ačkoli i já jsem někoho ztratila. Vše šlo stranou. Bylo mi všechno jedno. Včetně mne samotné.

A od tátovy smrti uběhly už skoro tři měsíce a moje váha ukázala nejvyšší číslo za poslední čtyři roky - když nepočítám těhotenská kila :-)


Panebože! A teď, když jsem se z toho všeho nějak otřepala a zase si začínám zvykat na to, že žít musíme dál, i když u maminky tohle tvrzení nabývá podstatu pomaleji, že mne bavilo cvičení a že jíst zdravě mne naplňovalo - a to nejen pár dní v týdnu - říkám si, jestli není čas se probrat. Probudit se z toho, než si nevšimnu, že ze mne zase bude kulička, jako před těmi čtyřmi roky, kdy jsem začínala. Vlastně ani nevím, jestli mi to je líto, spíše jsem v šoku a vylekala jsem se :-) Jak nenápadně se ta ručička posunula, i když - ruku na srdce - co jsem mohla čekat. Všechna pravidla stravování, která vedou ke zhubnutí kilogramů, mám nabiflovaná, ale jakožto lidské bytosti z masa a kostí a s ochablou vůlí jako bonusem k tomu, se mi cvičí a zdravě jí docela dost těžko. 

Ale dost řečí o tom, jak to má Kristinka náročné a bla bla bla... kdo nemá? Včera jsem se zkrátka a dobře dokopala k tomu, že s tím musím něco dělat. Nikdo jiný za mne ty kalorie nespálí. A že bych teda měla jít do sebe... no. Tak teda jako jdu. Jsem na cestě... někde na počátku, ale jdu. 

Včerejší oběd: salát, okurka, cherry rajčátka, kuřecí kousky s kořením na fajitu a trochu rýže.

Úplně mi to dráždí nervy, jak se na mne obracíte s prosbami o pomoc při hubnutí a cvičení. A i když to v hlavě je a znám postupy, a vím jak vám poradit, jak vás navést na správnou cestu a dodat kuráž a sílu a sebevědomí, nějak jsem zeslábla v tom, abych přesvědčila sama sebe. I před čtyřmi roky, když jsem se cvičením začínala, jsem se musela nasrat ze dne na den. To se tak trochu stalo i včera, když jsem viděla váhu. Což o to. Cvičím jakž takž průběžně, tělo je vcelku i pevné... kvadráčky se mi boulí, ale to jídlo... to jííííídloooo.... 


Dnes jsem sesumírovala dva dny svého nového já. Musím to sem psát, musím, protože jinak se na to zase vyseru a budu se omlouvat, že bez táty to tady je stejně k ničemu. Přitom vím, že mne ta kila navíc šťastnou dvakrát nedělají a trápí mě. Moje obvyklá váha byla roky 62 kg. Ok, při low-carb dokonce 57, ale tolik sebekázně zase momentálně nemám :-D 

Takže jsem včera začala dlouhou procházkou. No, pro někoho nic moc, já jsem za ty 4 km ráda :-)


Dnes jsem díky vlastní blbosti ušla dvakrát tolik :-D I když, vše zlé je pro něco dobré. Bydlíme na kraji města a já se vydala vyřizovat úřady a lékaře. U bankomatu jsem zjistila, že nemám kartu, takže zpět domů a znovu tu cestu zpátky na město. Těch 5500 kroků ujdu denně, když jdu na město a na nákupy. To jsem de facto podnikla i ráno, pak jsem to měřila a ušla dalších 6.500 kroků, což dělá zhruba 12 tisíc kroků, což je zhruba 11 km. Škoda, že jsem to neměřila celé :-)


Za těch 6,500 kroků jsem údajně spálila 447 kcal, ale víte co, to beru trochu s nadhledem, je fakt, že jsem byla uhoněná jak čokl a dobrou půl hodinu jsem ještě tahala malou na rukách, ale tolik kcal jsem nespálila ani při hodinovém kruhovém tréninku... i když, no... fyzičku mám na hovno teď, to je fakt :-D (Teda já mám dneska slovník ... fuj!)


Tenhle krokoměr je skvělá věcička, kdysi jsem ho dostala za testování a za pomoc při velkém prodeji  a vlastně jsem na něj na něj našla i recenzi tady na blogu. Mrkněte se :-) Líbí se mi, že měří i počet kroků a zhruba spálených kalorií i při běhu, nejen při chůzi. Říkám zhruba, protože to přístroj počítá z váhy, výšky a věku jedince, není to pulsmetr. Ale mně osobně nevadí. Stačí mi ten odhad, od kterého se orientačně odpíchnout.

 

Taky jsem si dnes zacvičila tento Zwow 49, málem jsem u toho chcípla, po tom všem, co jsem ušla, a po té si dala ještě starou Zyogu 17 z původní ZGYM. Ruce se mi třepou ještě teď a srdce mi bušilo až v krku... až jsem si říkala, zda mám tyhle stavy zapotřebí :D Ale víte co, takto u mne vypadá právě nasranost. Asi to vážně funguje.

***

No, co víc napsat na závěr. Asi ještě něco nesportovního... 
Vyhrála jsem dnes u nakladatelství Motto knížku ♥
A dostala jsem od pana neznámého ve městě kytičku ke Dni matek. Měl jich víc a rozdával maminkám :) Ještě si nás u toho fotila, kdo ví, třeba budu v novinách :D

Držte mi palce. Zní to jako otřepaná fráze a klišé, co člověk říká a slyší stokrát, ale já klišé ráda :-)

Vaše názory:

28 komentářů:

  1. Chápu o čem píšeš, za chvíli to budou skoro 2 roky co mi odešel tatínek a potom jsme na tom byla hodně špatně a bum mám nahoře o skoro 20 kg víc.. psychika holt s člověkem dělá hodně :) už se začínám postupně vracet do "normálu" a snažím se na sobě pracovat, ale dokud se to nehne v hlavě tak to prostě nejde..
    Držím palce a ať se Ti daří Kristínko :) :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mel, moc děkuji. Je neskutečné, kolik od smrti mého tatínka potkávám lidí, ať už v reálu nebo na netu, kteří trpí stejně jako já. Nejde ta bolest smazat. Jen se s ní naučit žít. Přeji ti taky spoustu štěstí a hodně síly při návratu :) Aspoň v tom nebudu sama :)

      Vymazat
  2. Držím palce, jasan, že jo :o) za chvíli zas budeš v těch nejhubenějších kalhotách, co máš ve skříni ;o) a když to bude trvat dýl, tak budu potají ráda, protože za tebou nebudu tak strašně zaostávat, až začnu v létě honit kila :oD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty hlavně přiveď na svět zdravé krásné miminko a v létě si h pořádně užívej ♥ :)) Moc děkuji, vždycky mne přijdeš podpořit ♥

      Vymazat
    2. Dlho som u teba na strankach Kristina nebola, uprimnu sustrast, dodatocne aa ty Sinapis cakes mimi? To uz je kolke? Ja sama mam vlci storku:) Prajem vam pekny den, tych tvoji 66,7 by som brala hned a zaraz:) a vysku mam stejnu!

      Vymazat
  3. ahoj Kristý, mě odešel tatínek před měsícem. maturuju. ve 40 letech. těšila jsem se jak se mu pochlubím...
    drží ti palečky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zlatíčko :((( život je občas úplně k hovnu... já jsem s takovou větou vždycky byla opatrná, ale kvůli tatínkovi, když odešel jsem zjistila, že přesně tato věta vystihuje ten moment, kdy někdo blízký odejde. Já jsem si jistá, že on bude přesto někde poblíž u tebe a bude ti našeptávat při maturitě :)) Věř tomu. Držím i já tobě palce, nejen v životě. Ale i s maturitou. ♥

      Vymazat
  4. Ahoj :-), každý máme někdy "horší" obodbí, ale musíme věřit, že se vše obrátí znovu k lepšímu. Držím vám palce, a jsem s vámi :).

    Mrzí mě vaše ztráta, ale věřím, že se s tím poperete. Z vašeho osudu, odhodlání i příběhů je jasné, že jste silná a určitě to zvládnete ;).

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Kristi, tak za A, ty kila nejsou buhvico...vsadim se, ze natahnes nejvys vel. 38. Co by za to jiny baby daly..Za B, tragicka udalost muze znamenat vykyv, ale ten odezni. Zvlast, kdyz tomu pomuzes...a ty tomu urcite pomuzes..

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, úplně chápu o čem mluvíš, před necelýma dvěma lety mi umřela maminka, akorát před čtvrťákem, takže jsem se snažila vyrovnat se s tímhle, plus se nesesypat ze školy, udělat maturitu a přijímačky na vysokou... Všechno se mi nakonec povedlo, teďka jsem v prváku na svojí vysněné vysoké, ale péče o sebe sama šla nejvíc stranou a bum, 20 kilo nahoře... Takže se teď pomalu snažím vrátit zase do normálu. A Tobě strašně moc držím palce, už kdysi jsem se hlavně díky tvojí stránce dostala na vysněnou váhu (měla jsem s ní problém už od puberty), a tak Ti moc přeju, ať se se vším popereš. Jsi skvělá ženská! Ať se daří

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát ti děkuji a ani si nedovedu představit, až mi odejde i máma. Nevím, jakmile odejde maminka, to... ani nevím, jak to popsat. Někdo třeba nemá s rodiči tak vřelé vztahy, ale my jsme fakt neskutečně spojeni a vždy jsme byli. Drž se, to je jediné, co mohu říct. Posílám na dálku obejmutí, jakože vím, o čem to je. A třeba nám ta péče o tělo půjde společně trochu lépe. Nejsme v tom samy :)

      Vymazat
  7. Kristi, vím přesně jak se citis...zažila jsem to pred 6 lety. Zůstala jsem sama s mamkou, celkem nečekane, a i kdyz jsem byla sama na dne ( naštěstí mi byl obrovskou podporou přítel), byly jsme si tu pro sebe s mamkou navzájem. Vše se hned strašně změnilo... Navíc muj první pohřeb v životě, na kterém jsem byla byl vlastního tatínka...boli to i po 6 letech a bolet bude napořád, ale dobra zprava je, ze se s tím dá žít! Život jde dal a my tu musime byt pro dalsi osoby...Cas je nejlepší lék, věř mi ;-) Preju hodne sil, dá se to zvládnout!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Deni, moc Ti děkuji ♥ I přeji ti do života jen to nejlepší ♥ :) Uf. Věřím, že čas tu bolest otupí. A přesně jak říkáš, musíme fungovat pro další osoby, hlavně pro děti ... Krásný den ♥

      Vymazat
  8. Kristi, myslím na tebe a držím pěsti, ať se veškerým novým startům daří. Posílám obejmutí alespoň takto na dálku. Na mě další z mých startů čeká po porodu. Matička (tetička) mi taky pořád chybí. Nebyla jsem zatím schopná dojít ani na hřbitov. Prostě to zatím nejde, nedávám. Jsi velkou inspirací pro spoustu lidí. Já ti přeji, abys jí byla teď hlavně pro sebe. Ať ti ta zdravá nasranost vydrží. Drž se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti rozumím s tím hřbitovem, maminka ještě asi dlouho nebude schopná dát urničku táty na hřbitov, chce ho mít doma a já tam chodím a zdravím tátu, jako by tam pořád byl :) Nedokážu si představit, že bych chodila na hřbitov... tam je to takové definitivní, takhle máme furt pocit, že je ejště doma. Já vím, že je to trochu iluze a že se obelháváme, ale "naštěstí" nám do toho taťka nemůže kecat :D Prostě ho chceme mít ještě u sebe. Já byla už dvakrát na místě, kde se táta oběsil. Poprvé jsem ani do té budovy nebyla schopná vejít, chodila jsem 45 minut kolem a brečela a povídala si s ním nahlas jak dement... fakt, kdyby mě někdo pozoroval. Podruhé jsem už šla přímo na to místo, slzička ukápla, nejedna, ale potřebovala jsem tam jít a postavit se přímo tam, kde jsme ho našli. Jako poslední místo, kde on vydechl. No... takové smutné to je...
      Přeju Ti taky, ať se s tím pereš, jak nejlépe dokážeš, vím, jak moc jsme se už my dvě na tohle téma bavily... také máš svoji velkou ztrátu... teď přijde miminko a to bude jedno velké světlo :) Ať se ti daří, do porodu i po něm, doufám, že mi pak přijdeš říct :)

      Vymazat
    2. Mylím, že je dobře, že si o umírání a ztrátách povídáme. I když to děsně bolí, je to součást života a já to beru tak, že žádná reakce a vypořádávání se se smrtí blízkých není špatně nebo správně. Prostě to každý dělá tak, jak to cítí, jak je to v jeho moci. Před třemi lety umřel nečekaně manželův tatínek (a to tedy byla nečekaná rána, která je taky stále dost čerstvá)a urnička je taky stále doma. Já zase nechodím na procházku místem, kde jsem se dozvěděla, že zemřel, protože mě když jsem tudy jednou zkusila jít, přepadl mě hrozný pocit. Rozumím tomu, proč jsi tam musela jít. Jinak my teď zažíváme nasranost s úřady a boj s byrokracií, takže jsem teď za poslední tři týdny nic v těhotenství nepřibrala. Moc ráda ti sem přijdu říct, jak vše u nás dopadlo. Třeba o porodu zase napíšu i článek. :-)

      Vymazat
  9. To znam, psychika je svine, ja na ni pribrala asi o ctyri velikosti, ale jak jsem byla v coudu, bylo mi to jedno a pak sem horce litovala. Ale my te mame radi i tak, porad jsi krasna a uzasna a to cislo neni nijak hrozny! Drz se :)

    OdpovědětVymazat
  10. Poprvé když jsem začala hubnout po porodu, měla jsem nahoře 10 kg, které jsem nabrala PO předčasném porodu dvojčátek ve 26.týdnu. Bohužel následně došlo k úmrtí chlapečka (po měsíci) a v tu chvíli začala váha stoupat. Když se mě kamarád po půl roce zeptal, jestli jsem znovu těhotná, bylo to pro mě probuzení..Tehdy jsem objevila jednu skupinku na webu pro maminky a tvůj blog. Bylo to před 3 lety a tehdy jsi mi moc pomohla.. Teď mi leží v postýlce 3 měsíční klučík (donošený) a úplně zdravá 3 letá holčička..
    A já se znovu dávám do hubnutí.. a zase i s tebou.. Takže sportu zdar a po snídani na 10 km procházku s kočárkem (dcera bude s tatínkem).
    Člověk je strašně moc silný tvor..A já vím, že to zvládneš.. Stejně jako tvoje maminka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :( Ach jo. Lidi mají tolik bolesti v životě, to je děs :( A navíc přijít o miminko. Jsi úžasná, ale já - jelikož jsem trochu fanatik do duší - si jsem jistá, že to ztracené miminko si k vám znovu našlo cestu, jen potřebovalo vhodnější čas a přijít samo. Drž se a posílám obejmutí na dálku ♥

      Vymazat
    2. Já to taky tak vidím..Mají úplně stejný pohled a oči :-)

      Vymazat
  11. Kristi a holky, úplně mě při čtení komentářů mrazí. Jste statečné a všem vám ze srdce přeji, ať ztráty co nejdříve přebolí! Posílám všem obří pytel pozitivní energie. Ráďa

    OdpovědětVymazat
  12. Ať se Ti dusička zahojuje a tělo ,to pak zmakne, hodně úsmevu na tváři Kristinko

    OdpovědětVymazat
  13. Dobrý večer Kristi, také tě chci podpořit a myslím, že i já mám nejvyšší čas se na sebe zdravě nasr... jdu s tebou do toho, i když má váha ukazuje poněkud více (cca 71 kg, 169 cm), vždy jsem mívala tak 63-64 kg a je opravdu na místě se k této váze vrátit... jsi má velká motivace ... Věř, že i já mám svá trápení, nechci tě s nimi zatěžovat, také se týkají rodičů, i když jsou tu oba stále se mnou... Takže jdeme do toho, budu ráda, když se to povede jak tobě tak i mně...
    Hezký večer.... Silvie

    OdpovědětVymazat
  14. Kristi, moje maminka má dneska narozeniny. Ale už to bude 5 let, co tu s námi není. Jela k nám na prázdniny a nedojela. Bylo to strašné, musela jsem jí zařídit převoz z Německa na Moravu. Nejhorší bylo, když se mě němečtí doktoři krátce po mém příjezdu ptali, zda ji chci nechat připojenou na přístrojích. Naštěstí jsem to nemusela řešit. Maminka to vyřešila sama. Odešla, až když se s ní všichni rozloučili. Bude Ti to znít jako klišé, ale i když tu není fyzicky, tak tu s námi pořád je, a den ode dne je to s ní veselejší. Za pár let pochopíš, co tím myslím. Drž se a dej se zase do kupy, Tvoje děcka si to zaslouží.

    OdpovědětVymazat
  15. Dlouho jsem na Tvem blogu nebyla, ale preji uprimnou soustrast, ikdyz je to uz nejakou dobu co se to stalo :-( me tata odesel kdyz mi bylo 12 a dodnes bohuzel nevim co se stalo. Ted mam 8 mesicni holcicku a tak doufam, ze na nas ze shora kouka a je pysny :-) jinak uz druhy den koukam po celem Tvem blogu o co jsem prisla a i na starsi prispevky a doslova je hltam, ikdyz nektere znam :-) drzim palce, urcite to zdrave ,nas.rani' zase prijde :-) ja si diky Tobe dneska zacvicila JM 60 denni program, ale ten Tvuj jak si mela na 28 dni, tak jsem zvedava jak na tom pak budu. Hodne stesti a drzim pesti :-)

    OdpovědětVymazat