Když mi dal táta v mých šesti letech k svátku raketu s modrými vroubky a míčky, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Ba doslova, jak mi ho nalajnuje.

V šesti letech mi táta představil stolní tenis. Já osobně tomu nerada říkám ping-pong, protože to, co dělají lidé, kteří to umí hrát, není pinkání :-) Takže mi představil stolní tenis. Byla jsem tak malinká, že jsem doslova sotva viděla přes stůl. Nikdy jsem nevěděla, proč si táta vybral zrovna stolní tenis, ale jednou mi to vysvětlil. "Můžeš to hrát celoročně a hlavně je to sport rychlý a musíš u něj přemýšlet, to nemůže hrát kdejakej blb.". Mnoho lidí si myslí, že stolní tenis je skutečně jen pinkání a jde jen o to, přehodit míček na druhou stranu přes síťku. U rekreačního pincu tomu tak možná i je, ale pojďte ke stolu a já vám garantuji, že mi díky falším nevrátíte jediný míček z deseti.

Ale teď zpět k tátovi a proč vůbec tento příspěvek vznikl. Stolní tenis jsem s tátou trénovala 4x týdně a soboty a neděle jsem trávila na zápasech, bodovacích turnajích. Zkrátka, děti chodily ven, hrály si doma o víkendu, já tohle neznala. Nemohu říct, že by kvůli tomu u nás nikdy nebyly rozbroje. Z počátku jako dítě, jsem to nevnímala, myslela jsem si, že to tak má být. Ve středu jsem nechodila na trénink jen proto, že jsem měla pionýrský kroužek, což tátu úplně děsilo. Nesnášel tu dobu.

Když mi bylo zhruba deset a měla za sebou první úspěchy, táta chtěl víc a víc. Já naopak méně, brečela jsem, že nemůžu chodit ven, že nikoho neznám a nikdo nezná mě. Když se mi podařilo přeci jen jít za dětmi ven, připadala jsem si jako vetřelec. Do party dětí jsem prostě nepatřila.
Byla jsem však obrovský talent ve stolním tenise. Hrála jsem vždy spíš jak kluk a ne jak holka, což se líbilo i ostatním klubům a v jedenácti přišly první nabídky od těch velkých, které si mě chtěly vzít pod svá křídla. Tím bylo myšleno to, že bych vyrůstala doslova a do písmene na hale, měla dvoufázový trénink u profíků a předurčenou budoucnost jako placený hráč stolního tenisu. Jak to dopadlo, vidíte sami :)

Táta o tomhle vždycky snil. Chtěl, abych tohle dokázala. V momentě, kdy se začaly nabídky hrnout se v něm ale něco zlomilo. Říkal:"Nemůžu ji pustit. Je tak malinká!" Ten táta, který byl na tréninku jak pes, který mne posílal domů s pláčem, ale který mi také psal kroniku, abych měla vzpomínku, najednou vyměknul a nechtěl mě dát. Zeptal se jeden klub, druhý, třetí, znovu první, znovu druhý,... až se po čase neptal nikdo. Nebo mi o tom už táta neříkal. 

A raději mě postavil do týmu u nás ve městě, který u nás tvořily ženy. První zápasy za náš klub. Po letech jsme se z oblastní soutěže dostali do krajské, z krajské do divize, po divizi přišla II. liga, a jeden rok se to prolomilo a skončili jsme v I. lize. Nad námi byla už jen Extraliga žen. Dařilo se nám. Táta byl pyšný, když jsem si v 18 přijela z Prahy domů pro cenu nejlepšího sportovce okresu. Byl to ale také konec mé kariéry ve stolním tenise. Táta byl zklamanej a já šťastná, že už mi nikdo nebude diktovat, co mám a co nemám dělat. Konec všem těm létům bez kamarádů, bez bavení se, v izolaci, dvanáct dlouhých let za zeleným stolem. Za stolem, odkud jsem slýchala spoustu škaredostí, protekla spousta slz, bouchly tuny nervů, jak ten sport nenávidím, že mi vzal dětství. Teď jsem se stěhovala do Prahy za svým snem. Žádnej bílej míček a nažehlený trička s límečkem, čistý tenisky a hadříkem na potahy na pálce. Kdybych tehdy věděla, jak blbá jsem byla.

Bylo mi necelých dvacet a nedokázala jsem adekvátně zhodnotit, co všechno pro mne stolní tenis znamenal a co mi všechno dal. Díky tátovi jsem se naučila prohrávat, naučila jsem se, že mi nikdo nic nedá zadarmo, kdykoli se mi objevily slzy v očích, slyšela jsem jeho "nebreč". Dělal ze mne člověka lepšího. Člověka, kterej se musel naučit odříkání, obětování. Člověka, který i když nechtěl, musel jít na tříhodinový trénink. Nemůžu říct, že stolní tenis miluju celým svým srdcem, to byla vždy tátova specialitka. Ale po všech těch letech, které jsme s tátou na tréninku strávili, po těch letech, co to s námi táhla i maminka a den co den na nás čekala, než ji přijdeme domů, je mi stolní tenis asi neodmyslitelně vyryt v celém mém těle.

Tohle všechno píšu proto, aby člověk, kterej neví, alespoň malinko vhlédnul do toho, jak moc pro mne a tátu stolní tenis znamenal. Je to jako když dítě vyrůstá v cirkuse, já vyrůstala tam na hale. A táta se mnou. Viděl všechny moje úspěchy, neúspěchy, nervové kolapsy, pády, triumfy, společně jsme prožívali nervy ze zápasů, na kterých záleželo, to on tam byl a objal mě se slzami v očích, když jsem se ve dvanácti probojovala na Mistrovství ČSFR. Jelo jen nejlepších šestnáct z České republiky. To on byl u mne, když jsem na bodovacích turnajích České republiky porážela holky s profesionálními trenéry. To on byl, kdo strašně špatně snášel, když jsem mu před osmi lety řekla, že hrát nechci, nebudu, vrátila mu pálku a řekla, že nechci o tom ani slyšet, že už mám jinej život. Neřekl ani slovo. Nikdy se nehádal, když trpěl. Ale já měla pocit vítězství, že jsem to konečně po letech nad tátou vyhrála. 

Loni táta bojoval s depresemi, úzkostí a nespavostí. Ani po půl roce bojů to táta nedal a asi nemusím říkat, že svůj boj s touto nemocí dobrovolně vzdal na hale stolního tenisu, kde jsme ho našli. Den předtím jsem s tátou mluvila. Asi jsem taky vyzrála, protože jsem naprosto přesvědčivě věřila tomu, že chci znovu hrát, že chci, aby se na mě táta chodil dívat, abychom spolu chodili jako diváci na turnaje a já ho při tom držela za ruku a dívala se, jak dýchá pro každou výměnu a cuká sebou při každém fantastickém míčku. Věřila jsem tomu. Chtěla jsem to. Všechno jsem mu řekla. Jenže na to už bylo pozdě. Pro něj bylo na všechno pozdě. Nešlo jen o stolní tenis. Strašně se trápil a vše pro něj osobně nemělo smysl.

Když jsme tátu ten den hledali, poslala jsem maminku na halu stolního tenisu. Nějak jsem vnitřně tušila, že je pozdě, že ho najdeme tam, kde to miloval a měl nejraději. Stalo se. 

Pro mne se tehdy - zdálo se - navždy zavřely vrátka, že bych se kdy na halu vrátila. Když jsem se po čtyřech měsících po jeho smrti pokoušela halu navštívit, nebyla jsem schopná vůbec vejít dovnitř. Prvních deset minut jsem venku sváděla vnitřní boj s uslzeným obličejem. Nakonec jsem odjela. 

Dala jsem tomu tedy ještě delší čas. A podruhé se tam vrátila teď v říjnu, 8 měsíců po jeho smrti. Nemusím říkat, že jsem ho všude viděla. Všude. Když myslím všude, tak všude. Katastrofa. Byla jsem tam a přesto nebyla. Odešla jsem na místo, kde si táta vzal život, stoupla si přesně tam, kde byl, když jsme ho našli, a dívala se, co viděl jako poslední. Na co asi myslel mi zřejmě nikdy nedojde. Asi se na to těšil. Stála jsem tam a plakala. 

Třetí návštěva byla lepší, přišla jsem i s věcmi, rozhodnutá, že si zahraju. Nešlo to. U stolů hrály jiné děti se svými táty a já se opět sesypala. Nemusím říkat proč.

Čtvrtá návštěva byla lepší, protože na hale byl turnaj a slavily se narozeniny kamarádů z pincu, se kterými jsem na hale vyrůstala. Bylo to poprvé, co jsem neplakala. Naopak, nastal obrovský zlom. Viděla jsem, že nejsem jediná, komu můj táta chybí. Jsem sice jeho dcera, takže se mne to dotýká víc, ale táta byl strašně oblíbený člověk a když jsem poslouchala reakce lidí, když se o tátovi dozvěděli, dojalo mne to a posílilo zároveň. Všichni tam tátu pořád vidí. Všem tam strašně chybí. Nejsem v tom sama.

Včera jsem poprvé hrála. Jelikož nemám svoji pálku, hrála jsem s tou, co zůstala po tátovi. Tati, ta pálka hraje sama!!! Fakt jo!!! Strašně jsem si včerejší trénink užila, strašně mě to bavilo, byla jsem mokrá jak myš, unavená, dolámaná jak sirka, ale bylo to fantastické. Já na tu halu prostě patřím, jen škoda, že si člověk musí dát několik let pauzu, aby si to uvědomil. 

Dnes mě bolí ramena, střed těla, zadek a stehna i lýtka. Je to skutečně skvělý sport, úplně na celé tělo. A nejen na tělo, ale i na mysl. Jak jsem psala, je to sport, u kterého se musí přemýšlet a u kterého je naprosto snadné přijít o nervy z prohraného míčku :-) Ne nadarmo je zrovna u tohoto sportu nutná absolutní koncentrace a ne nadarmo je tento sport top v Číně, odkud pochází. 

To bylo moje povídání o tom, jen takové malé přiblížení, co pro mne stolní tenis znamená, ale hlavně o tom, co pro mne znamená vrátit se tam, kde jsem vyrůstala, kde vidím tátu a kde jsem musela překonat strach z toho, že se budu muset chtě nechtě vracet na místo, odkud z tohoto světa táta odešel. 

Tati, moc tam chybíš, ale určitě ses včera dmul pýchou. Úplně tě vidím :) 

Tvoje dcera

Co kdybych vám řekla, že existuje způsob, jak si zachovat trvalou štíhlost, zdraví, a že nemusíte počítat kalorie a své jídlo vážit? 

Odpověď na tuto otázku najdeme vcelku blízko. V přírodě. Je smutné, že si dnešní moderní člověk musí platit jídelníček od výživových poradců, aby se "naučil jíst". Sami se podívejte, jak strašně to zní. Člověk se musí naučit jíst. Nejchytřejší tvor planety to totiž neumí. Nepozná hlad. Nerespektuje příjemné nasycení, které na sobě pozná i kráva.

O čem tedy je "intuitivní čisté stravování"?
(C.I.E. - clean intuitive eating)

S oběma slovy jste se již určitě setkali. "Clean" prezentuje "čistotu", slovo "intuitive" zase intuici. Když to poskládáte dohromady, zjistíte, o co jde. Jíst "čistě" znamená jíst tak, jak to vlastně bylo v přírodě plánováno. Jí se potraviny, které pochází z přírody, nebyly vůbec či jen minimálně zpracované, potraviny, které našemu tělu dělají dobře. 

Metoda "clean eating" je z hlediska pojmenování ohromná kravina. Vždyť proč bychom měli mít pro jídlo, které sestává z původních potravin, nějaký název? Proč? Je to kvůli téhle době. Existuje spousta přístupů, metod a diet, které nás za posledních několik desítek let dostaly do epidemie obezity. Proto je nutné poukazovat na to, že skrz "čisté" stravování pocházející z přírody, nepotřebujete hledat už nic jiného. 

Slovo intuice má zde také svoji úlohu. Všude čteme, jak bychom měli jíst každé tři hodiny, pět až šest jídel denně, všechno má svůj řád, svoje pravidla, přitom nic takového naše tělo nepotřebuje. Naše tělo potřebuje jedinou věc, abychom mu naslouchali. Naše tělo nepřežívalo v minulosti na tom, že muselo co dvě hodiny pravidelně jíst. Každý den máme jinou pohybovou aktivitu, naše tělo čelí rozličným věcem a přitom naprosto slepě striktně dodržujeme pravidla, která nám mnohdy vůbec nesedí. Logicky nemůže být den co den stavěný na stejném množství kalorií a pravidelném dodržování přesných procent makroživin. Bláznivé tvrzení, že? Když ale nad tím popřemýšlíte, nemá to svoji logiku?

Každý den se probouzím s jiným apetitem a jinou chuťovou potřebou. To je důvod, proč mi nikdy nevyhovovala myšlenka stravovat se podle jídelníčku, byť jsem si ho sama napsala. Určitě jste sami zažili, že někdy máte skutečně každou chvíli hlad a kručí vám v břiše, přestože jíte dost, jindy vám kupodivu stačí velmi málo a hlad se prakticky nedostaví. Někdy máte přirozeně daleko větší chutě na ovoce, na rýži či pečivo. Jindy kupujete jedno plato vajíček za druhým, cítíte potřebu jíst více masa. Čemu se divit? Tělo to ZCELA PŘIROZENĚ žádá. Pořád máme nutkání se podle něčeho řídit, podle nějakých čísel, plánů, tabulek, výpočtů! Protože máme pocit, že nás to udělá lepšími. Úspěšnějšími. Šťastnějšími. Hm...

Přitom vymanit se z toho všeho je tak přirozené. Stačí si to DOVOLIT!!! Oprostit se ode všeho. Poslouchat své tělo, dávat mu, co žádá. Na co má chuť. 

Och, jako bych slyšela: "Jíst to, co bych chtěla, tak mám stopadesát kilo." A já říkám: "Nepřemýšlej jako hlupák a nejez jako kretén z pouhého rozmaru." Omlouvám se za výraz, ale žádná lepší odpověď mne nenapadá. Nejez jako kretén a problém je vyřešen. Spousta lidí si myslí, že mají "chuť na čokoládu" a že pokud si nedají ten zákusek nebo sušenku, nevydrží to. Víte, proč máte takové pocity? Protože jste zkrátka své tělo na příjem těchto jedů naprogramovali. Ztratili jste přirozenou schopnost naslouchat tělu. Vy vlastně nevíte, co opravdu požaduje. Protože jste si v hlavě vytvořili myšlenku, že jste na sladkém závislí a tak se i stalo.


Příklad ze života

Nebudu vám namlouvat, že se k intuitivnímu stravování dostanete přes noc. Nedostanete. Pokud jste doposud jedli špatně nebo málo, může trvat měsíce až roky, než zjistíte, o čem intuitivní stravování vlastně je a jak silná je ta vazba mezi tělem a vaší hlavou, která se potřebám těla naučí naslouchat. Mně to trvalo asi tři roky. Do té doby jsem jedla zdravě, ale bylo to víceméně dané jakousi disciplínou a vědomím, že to dělám pro sebe. Pro zdraví. Ano, zdravá strava mi chutnala, vyžívala jsem se v tom, ale umět naslouchat jsem se naučila až mnohem později.

Pochopila jsem, že ne každý den jsem schopna pozřít maso, ovoce, tuny zeleniny, oříšky, přílohy, tvarohy, jogurty a další potraviny jen proto, že by se to tak mělo podle nějakého zažitého vzorce splnit si za den nutnou dávku bílkovin, protože jinak zůstanu bez svalů, nebo jíst dostatek sacharidů, protože je potřebuji, i když se mi po nich udělalo těžko a byla jsem unavená... To byl moment, kdy jsem si říkala, zda tohle zdravé stravování je vůbec zdravé.

Začala jsem na sobě pozorovat, že mám období, kdy se mi doslova dělá špatně z představy snídat ovesné vločky s jogurtem a naopak jsem doslova slintala nad představou, že bych si místo toho dala volské oko se slaninou a hrstí hroznového vína. Loňskou zimu jsem byla schopna přežít prakticky zcela bez zeleniny a ani jednou na mne nepřišla chuť na rajčata nebo okurky či salát. Jak je to možné? Já, takový milovník veškerých salátů? Naopak jsem byla schopna denně sníst i tři jablka, grepy (které jsem nikdy dřív nejedla), a když přišlo jaro, opět jsem na sobě mohla pozorovat přirozeně měnící se chutě.

Někdy to ale nejsou skoky v chutích během ročního období, ale doslova ze dne na den. A je to v pořádku. A přesně o tom intuitivní stravování je. Dopřát tělu nejen to, o co si říká, ale také mu dopřát množství, o které si říká. Jsou dny, kdy prakticky nemám potřebu jíst, a pak jsou zde dny, kdy bych se mohla u lednice ubytovat :-) Těch je naštěstí méně, ale vlastně v mém případě už nemusím říkat slovo "naštěstí", protože tím intuitivním vnímáním a dáváním tělu co a kolik potřebuje, mi nepomáhá jen psychicky, ale také fyzicky. Až čisté intuitivní stravování mi dopomohlo ke křivkám těla, které jsem nikdy dříve neměla i přesto, že jsem cvičila daleko víc a jedla podle pravidel a řádu. Zajímavé, že? :-)

1. Jezte tehdy, když máte hlad. Proč jíst tehdy, když ho nemáte?
2. Jezte do komfortní sytosti. Musíte se cítit najedení, ale ne přejedení. 
3. Nejezte, co vám nechutná. Nebo na co zrovna nemáte chuť. Tělo to nechce!
4. Nemějte hlad příliš dlouho, tělo má být jídlem utěšeno, ne hlady vyděšeno.
5. Jezte co nejčistší potraviny. Nebo co nejméně zpracované.
6. Pamatujte, že není kalorie jako kalorie. To, co konzumujete, má co do činění s tím, zda jsou kalorie uloženy jako tuk nebo využity pro metabolismus a energii.
7. Nejezte nic, co nevyrostlo (ať už jde o zvíře či rostlinu - vegetariáni prominou).
8. Nemusíte být zastáncem žádného výživového směru, ale máte-li chuť na zdravé vegetariánské, low-carb, raw či paleo jídlo, nestyďte se za to, že vám každý směr něco přináší a že vám chutná. Nemusíte se nikomu zavděčovat. Kromě sebe. 

Nemůže být normální počítat si kalorie a jíst podle toho, kolik je hodin.
To jsou pravidla a návody, které vytvořil člověk a nemají nic společného
s přirozeným nebo prvotním pocitem hladu. Lidské tělo vám řekne vše,
co potřebujete vědět. Je to vynikající komunikátor. Pokud odstraníte ze
svého jídelního režimu uměle naplánované stravování, slibuji, že se
váš život změní. - Angry Trainer, Alfonso Moretti

1. Nemají hlad prakticky už vůbec.
2. Sní toho málo, protože se cítí syti velmi brzy.