Kristina Čechová: října 2016

2016 | Říjen 26

By Kristina

Mám období, kdy jím i jen tak na sucho tyto celozrnné žitné chleby. Fakt mi šíleně chutnají. Přítel když mě vidí, tak si mne podezíravě pr...

Více

Když mi dal táta v mých šesti letech k svátku raketu s modrými vroubky a míčky, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Ba doslova, jak mi ho nalajnuje.

V šesti letech mi táta představil stolní tenis. Já osobně tomu nerada říkám ping-pong, protože to, co dělají lidé, kteří to umí hrát, není pinkání :-) Takže mi představil stolní tenis. Byla jsem tak malinká, že jsem doslova sotva viděla přes stůl. Nikdy jsem nevěděla, proč si táta vybral zrovna stolní tenis, ale jednou mi to vysvětlil. "Můžeš to hrát celoročně a hlavně je to sport rychlý a musíš u něj přemýšlet, to nemůže hrát kdejakej blb.". Mnoho lidí si myslí, že stolní tenis je skutečně jen pinkání a jde jen o to, přehodit míček na druhou stranu přes síťku. U rekreačního pincu tomu tak možná i je, ale pojďte ke stolu a já vám garantuji, že mi díky falším nevrátíte jediný míček z deseti.

Ale teď zpět k tátovi a proč vůbec tento příspěvek vznikl. Stolní tenis jsem s tátou trénovala 4x týdně a soboty a neděle jsem trávila na zápasech, bodovacích turnajích. Zkrátka, děti chodily ven, hrály si doma o víkendu, já tohle neznala. Nemohu říct, že by kvůli tomu u nás nikdy nebyly rozbroje. Z počátku jako dítě, jsem to nevnímala, myslela jsem si, že to tak má být. Ve středu jsem nechodila na trénink jen proto, že jsem měla pionýrský kroužek, což tátu úplně děsilo. Nesnášel tu dobu.

Když mi bylo zhruba deset a měla za sebou první úspěchy, táta chtěl víc a víc. Já naopak méně, brečela jsem, že nemůžu chodit ven, že nikoho neznám a nikdo nezná mě. Když se mi podařilo přeci jen jít za dětmi ven, připadala jsem si jako vetřelec. Do party dětí jsem prostě nepatřila.
Byla jsem však obrovský talent ve stolním tenise. Hrála jsem vždy spíš jak kluk a ne jak holka, což se líbilo i ostatním klubům a v jedenácti přišly první nabídky od těch velkých, které si mě chtěly vzít pod svá křídla. Tím bylo myšleno to, že bych vyrůstala doslova a do písmene na hale, měla dvoufázový trénink u profíků a předurčenou budoucnost jako placený hráč stolního tenisu. Jak to dopadlo, vidíte sami :)

Táta o tomhle vždycky snil. Chtěl, abych tohle dokázala. V momentě, kdy se začaly nabídky hrnout se v něm ale něco zlomilo. Říkal:"Nemůžu ji pustit. Je tak malinká!" Ten táta, který byl na tréninku jak pes, který mne posílal domů s pláčem, ale který mi také psal kroniku, abych měla vzpomínku, najednou vyměknul a nechtěl mě dát. Zeptal se jeden klub, druhý, třetí, znovu první, znovu druhý,... až se po čase neptal nikdo. Nebo mi o tom už táta neříkal.

Já uprostřed, táta stojí hned za mnou :-)

A raději mě postavil do týmu u nás ve městě, který u nás tvořily ženy. První zápasy za náš klub. Po letech jsme se z oblastní soutěže dostali do krajské, z krajské do divize, po divizi přišla II. liga, a jeden rok se to prolomilo a skončili jsme v I. lize. Nad námi byla už jen Extraliga žen. Dařilo se nám. Táta byl pyšný, když jsem si v 18 přijela z Prahy domů pro cenu nejlepšího sportovce okresu. Byl to ale také konec mé kariéry ve stolním tenise. Táta byl zklamanej a já šťastná, že už mi nikdo nebude diktovat, co mám a co nemám dělat. Konec všem těm létům bez kamarádů, bez bavení se, v izolaci, dvanáct dlouhých let za zeleným stolem. Za stolem, odkud jsem slýchala spoustu škaredostí, protekla spousta slz, bouchly tuny nervů, jak ten sport nenávidím, že mi vzal dětství. Teď jsem se stěhovala do Prahy za svým snem. Žádnej bílej míček a nažehlený trička s límečkem, čistý tenisky a hadříkem na potahy na pálce. Kdybych tehdy věděla, jak blbá jsem byla.

Přebírám cenu za nejlepšího sportovce okresu

Bylo mi necelých dvacet a nedokázala jsem adekvátně zhodnotit, co všechno pro mne stolní tenis znamenal a co mi všechno dal. Díky tátovi jsem se naučila prohrávat, naučila jsem se, že mi nikdo nic nedá zadarmo, kdykoli se mi objevily slzy v očích, slyšela jsem jeho "nebreč". Dělal ze mne člověka lepšího. Člověka, kterej se musel naučit odříkání, obětování. Člověka, který i když nechtěl, musel jít na tříhodinový trénink. Nemůžu říct, že stolní tenis miluju celým svým srdcem, to byla vždy tátova specialitka. Ale po všech těch letech, které jsme s tátou na tréninku strávili, po těch letech, co to s námi táhla i maminka a den co den na nás čekala, než ji přijdeme domů, je mi stolní tenis asi neodmyslitelně vyryt v celém mém těle.

Tohle všechno píšu proto, aby člověk, kterej neví, alespoň malinko vhlédnul do toho, jak moc pro mne a tátu stolní tenis znamenal. Je to jako když dítě vyrůstá v cirkuse, já vyrůstala tam na hale. A táta se mnou. Viděl všechny moje úspěchy, neúspěchy, nervové kolapsy, pády, triumfy, společně jsme prožívali nervy ze zápasů, na kterých záleželo, to on tam byl a objal mě se slzami v očích, když jsem se ve dvanácti probojovala na Mistrovství ČSFR. Jelo jen nejlepších šestnáct z České republiky. To on byl u mne, když jsem na bodovacích turnajích České republiky porážela holky s profesionálními trenéry. To on byl, kdo strašně špatně snášel, když jsem mu před osmi lety řekla, že hrát nechci, nebudu, vrátila mu pálku a řekla, že nechci o tom ani slyšet, že už mám jinej život. Neřekl ani slovo. Nikdy se nehádal, když trpěl. Ale já měla pocit vítězství, že jsem to konečně po letech nad tátou vyhrála.

Loni táta bojoval s depresemi, úzkostí a nespavostí. Ani po půl roce bojů to táta nedal a asi nemusím říkat, že svůj boj s touto nemocí dobrovolně vzdal na hale stolního tenisu, kde jsme ho našli. Den předtím jsem s tátou mluvila. Asi jsem taky vyzrála, protože jsem naprosto přesvědčivě věřila tomu, že chci znovu hrát, že chci, aby se na mě táta chodil dívat, abychom spolu chodili jako diváci na turnaje a já ho při tom držela za ruku a dívala se, jak dýchá pro každou výměnu a cuká sebou při každém fantastickém míčku. Věřila jsem tomu. Chtěla jsem to. Všechno jsem mu řekla. Jenže na to už bylo pozdě. Pro něj bylo na všechno pozdě. Nešlo jen o stolní tenis. Strašně se trápil a vše pro něj osobně nemělo smysl.

Když jsme tátu ten den hledali, poslala jsem maminku na halu stolního tenisu. Nějak jsem vnitřně tušila, že je pozdě, že ho najdeme tam, kde to miloval a měl nejraději. Stalo se.

Pro mne se tehdy - zdálo se - navždy zavřely vrátka, že bych se kdy na halu vrátila. Když jsem se po čtyřech měsících po jeho smrti pokoušela halu navštívit, nebyla jsem schopná vůbec vejít dovnitř. Prvních deset minut jsem venku sváděla vnitřní boj s uslzeným obličejem. Nakonec jsem odjela.

Dala jsem tomu tedy ještě delší čas. A podruhé se tam vrátila teď v říjnu, 8 měsíců po jeho smrti. Nemusím říkat, že jsem ho všude viděla. Všude. Když myslím všude, tak všude. Katastrofa. Byla jsem tam a přesto nebyla. Odešla jsem na místo, kde si táta vzal život, stoupla si přesně tam, kde byl, když jsme ho našli, a dívala se, co viděl jako poslední. Na co asi myslel mi zřejmě nikdy nedojde. Asi se na to těšil. Stála jsem tam a plakala.

Třetí návštěva byla lepší, přišla jsem i s věcmi, rozhodnutá, že si zahraju. Nešlo to. U stolů hrály jiné děti se svými táty a já se opět sesypala. Nemusím říkat proč.

Čtvrtá návštěva byla lepší, protože na hale byl turnaj a slavily se narozeniny kamarádů z pincu, se kterými jsem na hale vyrůstala. Bylo to poprvé, co jsem neplakala. Naopak, nastal obrovský zlom. Viděla jsem, že nejsem jediná, komu můj táta chybí. Jsem sice jeho dcera, takže se mne to dotýká víc, ale táta byl strašně oblíbený člověk a když jsem poslouchala reakce lidí, když se o tátovi dozvěděli, dojalo mne to a posílilo zároveň. Všichni tam tátu pořád vidí. Všem tam strašně chybí. Nejsem v tom sama.

Včera jsem poprvé hrála. Jelikož nemám svoji pálku, hrála jsem s tou, co zůstala po tátovi. Tati, ta pálka hraje sama!!! Fakt jo!!! Strašně jsem si včerejší trénink užila, strašně mě to bavilo, byla jsem mokrá jak myš, unavená, dolámaná jak sirka, ale bylo to fantastické. Já na tu halu prostě patřím, jen škoda, že si člověk musí dát několik let pauzu, aby si to uvědomil.

Dnes mě bolí ramena, střed těla, zadek a stehna i lýtka. Je to skutečně skvělý sport, úplně na celé tělo. A nejen na tělo, ale i na mysl. Jak jsem psala, je to sport, u kterého se musí přemýšlet a u kterého je naprosto snadné přijít o nervy z prohraného míčku :-) Ne nadarmo je zrovna u tohoto sportu nutná absolutní koncentrace a ne nadarmo je tento sport top v Číně, odkud pochází.

To bylo moje povídání o tom, jen takové malé přiblížení, co pro mne stolní tenis znamená, ale hlavně o tom, co pro mne znamená vrátit se tam, kde jsem vyrůstala, kde vidím tátu a kde jsem musela překonat strach z toho, že se budu muset chtě nechtě vracet na místo, odkud z tohoto světa táta odešel.

Tati, moc tam chybíš, ale určitě ses včera dmul pýchou. Úplně tě vidím :)

Tvoje dcera

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pár fotek z turnajů. Na památku.

Návrat na místo, odkud táta odešel

By Kristina

Když mi dal táta v mých šesti letech k svátku raketu s modrými vroubky a míčky, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Ba doslova...

Více

2016 | Říjen 20

By Kristina

Zde něco obdobného, akorát jsem přimíchala mleté lněné semínko a mleté mandle, použila blumy, kiwi a arašídové máslo.

Více

VIDEO: Handstand & Balance Practising - den 8

By Kristina

Nemusíš být perfektní pro svět. Stačí být tou nejlepší verzí pro sebe samu :-) Tak s tímto heslem jsem na vás vyrukovala i v knize...

Více

Krásný den všem. Jsem ve finále s mojí knížkou, která má vyjít již příští měsíc. Jelikož ji vydávám sama, mám s tím docela dost práce, ale ten pocit, že jsem sama sobě paní, je k nezaplacení. Věnuji tomu tolik hodin, že to ani možný není a vyloženě jsem šla dnes na blog udělat tento příspěvek, ať si trošku od toho odpočinu, protože mi z toho všeho už šibe :-)

Seskupilo se mi za poslední asi tři týdny pár fotek, tak se to i náramně hodí. Venku je škaredě, vlastně jsem ještě snad nezažila tak ošklivej říjen a strašně lituju svého přítele, kterej v tom dešti musí dělat (akorát ho nesmím litovat nahlas :D )

Obchod.ronnie.cz vyprodává Quest tyčinky za úžasnou cenu 29 Kč a to prostě nešlo nekoupit. Vybrala jsem tři kousky a k tomu přihodila ještě Protein Bar Maxxwin tyčinky. Řeknu vám, znám sice lepší tyčinky celkově, než jsou Questky, ale tyhle dýňové mi strašně sedly. Jsou výborné. Za to "maxxwin" byly docela propadák. Obzvláště čokoládová. Jedno sousto jsem žvýkala snad století, nebyla tvrdá, byla prima měkká, ale pusa mne od toho bolela, jak se to nedalo polknout :D Vanilková byla lepší.

Byli jsme v knihovně, protože v tomto počasí se nedá nic jiného, než jen číst a číst. Já nekoukám na filmy, jsem strašnej neznalec, ale knihy mi to skvěle vynahradí. Harry Potter pro synka do povinné četby, Steve Berry a Victor Hugo pro přítele a já ten zbytek. Lenku Lanczovou jsem vzala čistě jako nostalgickou vzpomínku :-) Už se těším, až si to zase přečtu, tyhle dva díly ze série byly skvělé, co si pamatuji. Tak uvidíme, jak se na ně budu dívat dnes.

Určitě jste zaregistrovali novej Fitness Diář 2017 od Fitshakeru.cz. Líbil se mi už loni, sice jej nepoužívám jako fitness diář, ale čistě jako blok, mám v něm strašnej chaos, ve kterým se vyznám jen já :D Letos vydali v červené barvě, která diáři opravdu moc sluší a trochu vylepšili jak design, tak i celkově provedení :) Moc prima práce!!!! Jo a letos vyšel i v češtině :) Akorát jsem si všimla, že se při překladu objevilo pár chybek... úplně se děsím, jak snadné je přehlédnout chyby a bojím se, že se mi to stane též. Uf.

Hřešit se musí. No, dobře, nemusí :) Ale když jste s jídlem v rovnováze, nevadí to tak moc. A tato mléčná čokoláda s rýžovými lupínky, byla famózní. Měla jsem jen kousek, dala ochutnat dětem a už jsem ji neviděla :D Zvláštní, našla jsem ji u nás v obchodě v oddělení zdravé výživy. Upřímně, nic zdravého jsem ve složení nenašla :D

Nastala doba svíček, čajů a pálení Yankee :-) Touhle značkou nejsem posedlá, ale po prvním otestování už nekupuji jiné, protože mi tyhle jejich vůně fakt moc voní.

Vytáhla jsem kytičky z mrazu, oškubala je a jedna mi odmítá dál růst :D furt ji ale dávám šanci, zalívám, hladím ji a šišlám na ni :D

Po tatínkovi jsem dostala gramofon. Pro hudbu mám také slabost. Nic nehraje líp než "elpíčka" :-)

Jen tak z jednoho mého koutku. Furt poličky předělávám, aby to neustále vypadalo nově. Nemám ráda stereotyp. Dokonce jej nemám ráda ani v práci a kdykoli mě místo začne nudit, odcházím a jdu jinam. Kamkoli jdu se zápočtem do práce, nikdo nechápe :D

Zrovna dnes jsem dělala trošku větší nákup v DM, v Kauflandu a Bille. Kaufland je boží na dostupnost různého ovoce a cenově je nejlepší. V DM jsem ukořistila skvělou směs s ovesnými vločkami bez rozinek!!!! (jsou všude, v každém müsli, v každé směsi, nesnáším to). Vím, že si takovou směs mohu udělat sama doma, stejně tak mlíko mandlové, ale děcka, mně se tak kolikrát nechce. Někdy si vlastní udělám, ale ne vždy má člověk na to náladu. Navíc, mléko teď nějak intuitivně vůbec nepiju, takže bych ta mlíka ani nevyužila. Dokonce i do vločky chystané přes noc míchám jen s vodou. Chtěla jsem vyzkoušet s mandlovým mlíkem, tak proto jen takové malé balení.

Starší fotka, ale první sníh prostě musíte zdokumentovat :) Miluju naše Jeseníky. Tohle je výhled z okna.

Jedna z večeří, která se mi chtěla fotit :) To samé měl přítel i děti. Akorát jinou směs zeleniny, nemají zase všechno rádi. Eliška zatím vybíravá není a ochutná všechno.

Další uklidňovač nervíků :) Tahle flekatá je výborná. A ne, není s palmáčem. Kdo má rád Milku? :P

Vody "Nádech" (kdysi se jmenovaly "svěží") mám moc ráda, občas si je koupím a ochutnat novou okurkovo-limetkovou příchuť jsem musela. Je prima, ale favoritem ne :)

Tohle už zasvěcení poznají :) Low carb dezert od Zuzky Light. Sice nevypadá tak nádherně jako posledně, ale na chuti mu to neubralo. Kdo chce vyzkoušet, může. Recept na Violetky je zde :)

Koza, no! Nové tílko a hned jsem si ho musela blýsknout :)

Snídaně. Dnes už ví jen Bůh, co v tom bylo :D Měla bych si to psát, hned jak ty fotky dám do kompu.

Polička v kuchyni. Dostala podzimní nádech :)

Bumbám low-carb horkou čokošku. Výborná. Receptík zde.

To mi takhle jednou napsala Anetka z Run Heart, zda nechci karma náramky pro sebe a přítele. A já chtěla a přišly mi takový krásný i s tyčinkami, abych měla co jíst :) :D Ta Combat tyčinky byla fakt zvláštní, no nekecám, chutnala jak bon pari, nebo nějaký bonbony :) Anetko, moc děkuji :)

Mějte se moc krásně a napište mi, jak prožíváte zatím letošní podzim.
Co u vás vede na zlepšení nálady? :)

U mě doma #21 - Knihy, jídlo, čokošky, dárky

By Kristina

Krásný den všem. Jsem ve finále s mojí knížkou, která má vyjít již příští měsíc. Jelikož ji vydávám sama, mám s tím docela dost prác...

Více

2016 | Říjen 14

By Kristina

Moje nejoblíbenějšího snídaně letošního podzimu. Vločková kaše s chia připravovaná přes noc. Se skořicí, banánem a pekanovými ořechy.

Více

2016 | Říjen 13

By Kristina

Podzimní salát. Najdete v něm: římský salát, ledový salát, pekanové ořechy, jablka, granátové jablíčko, sýr halloumi

Více

S odchodem léta nějak odešla dravost pokořovat náročné HIIT tréninky. Rychleji se stmívá, je neustále pod mrakem, počasí je smutné a chladné, a já naprosto neplánovaně, ale zcela přirozeně, vyměnila činky za ... za nic :-)

Člověk se do toho stavu, kdy mu není po chuti nic náročného, tak nějak nepozorovaně. Jednoho si zkrátka vybírám trénink a zjistím, že nemám chuť na kettlebell. Že nemám chuť na švihadlo, angličáky, najdu kardio a odporem se zachvěju. V mysli mi koluje otázka, proč tak najednou? Vždyť jsem se ještě o prázdninách mohla přetrhnout, bavilo mne to, první ranní myšlenka vedla k tomu, co si zacvičím. Cvičit sice stále moc chci, žiju tím, ale něco je jinak. V tom si vzpomenu na podobné období ve svém životě. To už tu jednou bylo. A díky tomu se mi v hlavě vynoří jóga. A já cítím, jako by mne někdo pohladil po tváři. Už jen to slovo je mi příjemné.

A z jednoho dne se stane týden a nějak už se to teď vleče měsíc. A já se pořád naprosto dokonale vyřádím při józe. Automaticky jsem s odchodem léta zpomalila a miluji to.

Také to tak máte teď? Nebo jste naopak chytli druhý den s příchodem podzimu?

Hodně brzy jsem si začala uvědomovat, jak se s jógou lepším. Jsem ohebnější, silnější. ale taky spokojenější. Zamilovala jsem si ten pocit, kdy mám po tréninku tělo v jednom ohni- Ale takovém příjemném. Cítím se dvakrát tak delší a větší :-)

A pak jsem začala trénovat stojku. Někdo ji střihne z fleku, ale já ji vážně musím trénovat. Obzvláště hlavu, která se bojí, že pokud nebudu stát nohama na zemi, tak spadnu. Nesnáším představu, že bych někam musela letět, plavu jen tam, kde cítím, že mám půdu pod nohama. Plavbu lodí jsem strachy prostála někde u zábradlí a celé dvě hodiny se ani nehnula. Takže je jasné, jaká muka jsem podvědomě prožívala při stojce :-) První den mne jistil přítel, druhý den jsem zkoušela sama (viz video), třetí den jsem spadla...

... a tak jsem se rozhodla, že prozatím nechám nohy na zemi a budu se zdokonalovat v jiných věcech. A tak jsem si vzala do hlavy most. Už díky józe jsem ohromně zapracovala na základech. Dřív neexistovala možnost, že bych se udržela byť jen vteřinu. Dnes už si pohrávám se zdokonalením techniky, protože se udržím velmi dlouho. Dokonce jsem v něm schopna udělat pár kliků. Teď už jen dopilovat techniku, ať to vypadá hezky i na fotce ♡