BLOG
Bloguji
U mě doma
Happy Monday
Baby deník
Nevlezlo se
JÍDLO
Z mého stolu
Všechny recepty
Vaření s FOOD
Vaření s Yummly
Biosfera.cz
CVIČENÍ
Články
Fitness deník
Recenze a tréninky
Jóga
Moje proměny
FASHION & BEAUTY
Notino.cz
Laky
Kosmetika
Oblečení
VOLNÝ ČAS
Knižní koutek
Knižní výzva
Recenze knih
DIY
Háčkování
V PŘEDVÁNOČNÍM ČASE MÁM PRO VÁS SPOUSTU SOUTĚŽÍ. KDE?
Na blogu soutěžíme o tři balíčky od HQH System
Na mém blogu můžete soutěžit ve Velké oříškové soutěži o 5 kg oříšků a semínek
Na FB stránce Anetky Run-Heart se soutěží o mou knihu Moje tělo: koučink
Na FB stránce Správná podprsenka se také soutěží o mou knihu Moje tělo koučink.

PŘEJI VŠEM HODNĚ ŠTĚSTÍ A KRÁSNÝ ADVENT :-)

pátek 21. října 2016

Návrat na místo, odkud táta odešel


Když mi dal táta v mých šesti letech k svátku raketu s modrými vroubky a míčky, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Ba doslova, jak mi ho nalajnuje.

V šesti letech mi táta představil stolní tenis. Já osobně tomu nerada říkám ping-pong, protože to, co dělají lidé, kteří to umí hrát, není pinkání :-) Takže mi představil stolní tenis. Byla jsem tak malinká, že jsem doslova sotva viděla přes stůl. Nikdy jsem nevěděla, proč si táta vybral zrovna stolní tenis, ale jednou mi to vysvětlil. "Můžeš to hrát celoročně a hlavně je to sport rychlý a musíš u něj přemýšlet, to nemůže hrát kdejakej blb.". Mnoho lidí si myslí, že stolní tenis je skutečně jen pinkání a jde jen o to, přehodit míček na druhou stranu přes síťku. U rekreačního pincu tomu tak možná i je, ale pojďte ke stolu a já vám garantuji, že mi díky falším nevrátíte jediný míček z deseti.

Ale teď zpět k tátovi a proč vůbec tento příspěvek vznikl. Stolní tenis jsem s tátou trénovala 4x týdně a soboty a neděle jsem trávila na zápasech, bodovacích turnajích. Zkrátka, děti chodily ven, hrály si doma o víkendu, já tohle neznala. Nemohu říct, že by kvůli tomu u nás nikdy nebyly rozbroje. Z počátku jako dítě, jsem to nevnímala, myslela jsem si, že to tak má být. Ve středu jsem nechodila na trénink jen proto, že jsem měla pionýrský kroužek, což tátu úplně děsilo. Nesnášel tu dobu.

Když mi bylo zhruba deset a měla za sebou první úspěchy, táta chtěl víc a víc. Já naopak méně, brečela jsem, že nemůžu chodit ven, že nikoho neznám a nikdo nezná mě. Když se mi podařilo přeci jen jít za dětmi ven, připadala jsem si jako vetřelec. Do party dětí jsem prostě nepatřila.
Byla jsem však obrovský talent ve stolním tenise. Hrála jsem vždy spíš jak kluk a ne jak holka, což se líbilo i ostatním klubům a v jedenácti přišly první nabídky od těch velkých, které si mě chtěly vzít pod svá křídla. Tím bylo myšleno to, že bych vyrůstala doslova a do písmene na hale, měla dvoufázový trénink u profíků a předurčenou budoucnost jako placený hráč stolního tenisu. Jak to dopadlo, vidíte sami :)

Táta o tomhle vždycky snil. Chtěl, abych tohle dokázala. V momentě, kdy se začaly nabídky hrnout se v něm ale něco zlomilo. Říkal:"Nemůžu ji pustit. Je tak malinká!" Ten táta, který byl na tréninku jak pes, který mne posílal domů s pláčem, ale který mi také psal kroniku, abych měla vzpomínku, najednou vyměknul a nechtěl mě dát. Zeptal se jeden klub, druhý, třetí, znovu první, znovu druhý,... až se po čase neptal nikdo. Nebo mi o tom už táta neříkal. 

Já uprostřed, táta stojí hned za mnou :-)
A raději mě postavil do týmu u nás ve městě, který u nás tvořily ženy. První zápasy za náš klub. Po letech jsme se z oblastní soutěže dostali do krajské, z krajské do divize, po divizi přišla II. liga, a jeden rok se to prolomilo a skončili jsme v I. lize. Nad námi byla už jen Extraliga žen. Dařilo se nám. Táta byl pyšný, když jsem si v 18 přijela z Prahy domů pro cenu nejlepšího sportovce okresu. Byl to ale také konec mé kariéry ve stolním tenise. Táta byl zklamanej a já šťastná, že už mi nikdo nebude diktovat, co mám a co nemám dělat. Konec všem těm létům bez kamarádů, bez bavení se, v izolaci, dvanáct dlouhých let za zeleným stolem. Za stolem, odkud jsem slýchala spoustu škaredostí, protekla spousta slz, bouchly tuny nervů, jak ten sport nenávidím, že mi vzal dětství. Teď jsem se stěhovala do Prahy za svým snem. Žádnej bílej míček a nažehlený trička s límečkem, čistý tenisky a hadříkem na potahy na pálce. Kdybych tehdy věděla, jak blbá jsem byla.

Přebírám cenu za nejlepšího sportovce okresu

Bylo mi necelých dvacet a nedokázala jsem adekvátně zhodnotit, co všechno pro mne stolní tenis znamenal a co mi všechno dal. Díky tátovi jsem se naučila prohrávat, naučila jsem se, že mi nikdo nic nedá zadarmo, kdykoli se mi objevily slzy v očích, slyšela jsem jeho "nebreč". Dělal ze mne člověka lepšího. Člověka, kterej se musel naučit odříkání, obětování. Člověka, který i když nechtěl, musel jít na tříhodinový trénink. Nemůžu říct, že stolní tenis miluju celým svým srdcem, to byla vždy tátova specialitka. Ale po všech těch letech, které jsme s tátou na tréninku strávili, po těch letech, co to s námi táhla i maminka a den co den na nás čekala, než ji přijdeme domů, je mi stolní tenis asi neodmyslitelně vyryt v celém mém těle.

Tohle všechno píšu proto, aby člověk, kterej neví, alespoň malinko vhlédnul do toho, jak moc pro mne a tátu stolní tenis znamenal. Je to jako když dítě vyrůstá v cirkuse, já vyrůstala tam na hale. A táta se mnou. Viděl všechny moje úspěchy, neúspěchy, nervové kolapsy, pády, triumfy, společně jsme prožívali nervy ze zápasů, na kterých záleželo, to on tam byl a objal mě se slzami v očích, když jsem se ve dvanácti probojovala na Mistrovství ČSFR. Jelo jen nejlepších šestnáct z České republiky. To on byl u mne, když jsem na bodovacích turnajích České republiky porážela holky s profesionálními trenéry. To on byl, kdo strašně špatně snášel, když jsem mu před osmi lety řekla, že hrát nechci, nebudu, vrátila mu pálku a řekla, že nechci o tom ani slyšet, že už mám jinej život. Neřekl ani slovo. Nikdy se nehádal, když trpěl. Ale já měla pocit vítězství, že jsem to konečně po letech nad tátou vyhrála. 


Loni táta bojoval s depresemi, úzkostí a nespavostí. Ani po půl roce bojů to táta nedal a asi nemusím říkat, že svůj boj s touto nemocí dobrovolně vzdal na hale stolního tenisu, kde jsme ho našli. Den předtím jsem s tátou mluvila. Asi jsem taky vyzrála, protože jsem naprosto přesvědčivě věřila tomu, že chci znovu hrát, že chci, aby se na mě táta chodil dívat, abychom spolu chodili jako diváci na turnaje a já ho při tom držela za ruku a dívala se, jak dýchá pro každou výměnu a cuká sebou při každém fantastickém míčku. Věřila jsem tomu. Chtěla jsem to. Všechno jsem mu řekla. Jenže na to už bylo pozdě. Pro něj bylo na všechno pozdě. Nešlo jen o stolní tenis. Strašně se trápil a vše pro něj osobně nemělo smysl.

Když jsme tátu ten den hledali, poslala jsem maminku na halu stolního tenisu. Nějak jsem vnitřně tušila, že je pozdě, že ho najdeme tam, kde to miloval a měl nejraději. Stalo se. 

Pro mne se tehdy - zdálo se - navždy zavřely vrátka, že bych se kdy na halu vrátila. Když jsem se po čtyřech měsících po jeho smrti pokoušela halu navštívit, nebyla jsem schopná vůbec vejít dovnitř. Prvních deset minut jsem venku sváděla vnitřní boj s uslzeným obličejem. Nakonec jsem odjela. 

Dala jsem tomu tedy ještě delší čas. A podruhé se tam vrátila teď v říjnu, 8 měsíců po jeho smrti. Nemusím říkat, že jsem ho všude viděla. Všude. Když myslím všude, tak všude. Katastrofa. Byla jsem tam a přesto nebyla. Odešla jsem na místo, kde si táta vzal život, stoupla si přesně tam, kde byl, když jsme ho našli, a dívala se, co viděl jako poslední. Na co asi myslel mi zřejmě nikdy nedojde. Asi se na to těšil. Stála jsem tam a plakala. 

Třetí návštěva byla lepší, přišla jsem i s věcmi, rozhodnutá, že si zahraju. Nešlo to. U stolů hrály jiné děti se svými táty a já se opět sesypala. Nemusím říkat proč.

Čtvrtá návštěva byla lepší, protože na hale byl turnaj a slavily se narozeniny kamarádů z pincu, se kterými jsem na hale vyrůstala. Bylo to poprvé, co jsem neplakala. Naopak, nastal obrovský zlom. Viděla jsem, že nejsem jediná, komu můj táta chybí. Jsem sice jeho dcera, takže se mne to dotýká víc, ale táta byl strašně oblíbený člověk a když jsem poslouchala reakce lidí, když se o tátovi dozvěděli, dojalo mne to a posílilo zároveň. Všichni tam tátu pořád vidí. Všem tam strašně chybí. Nejsem v tom sama.

Včera jsem poprvé hrála. Jelikož nemám svoji pálku, hrála jsem s tou, co zůstala po tátovi. Tati, ta pálka hraje sama!!! Fakt jo!!! Strašně jsem si včerejší trénink užila, strašně mě to bavilo, byla jsem mokrá jak myš, unavená, dolámaná jak sirka, ale bylo to fantastické. Já na tu halu prostě patřím, jen škoda, že si člověk musí dát několik let pauzu, aby si to uvědomil. 

Dnes mě bolí ramena, střed těla, zadek a stehna i lýtka. Je to skutečně skvělý sport, úplně na celé tělo. A nejen na tělo, ale i na mysl. Jak jsem psala, je to sport, u kterého se musí přemýšlet a u kterého je naprosto snadné přijít o nervy z prohraného míčku :-) Ne nadarmo je zrovna u tohoto sportu nutná absolutní koncentrace a ne nadarmo je tento sport top v Číně, odkud pochází. 

To bylo moje povídání o tom, jen takové malé přiblížení, co pro mne stolní tenis znamená, ale hlavně o tom, co pro mne znamená vrátit se tam, kde jsem vyrůstala, kde vidím tátu a kde jsem musela překonat strach z toho, že se budu muset chtě nechtě vracet na místo, odkud z tohoto světa táta odešel. 

Tati, moc tam chybíš, ale určitě ses včera dmul pýchou. Úplně tě vidím :) 

Tvoje dcera



------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pár fotek z turnajů. Na památku.









Vaše názory:

13 komentářů:

  1. Obdivuji tě, že jsi to všechno dokázala sepsat, není k tomu moc co říct a budu držet palce, aby to časem šlo tak, jak jen si přeješ :)..
    Musím taky říct, že mě docela štve a uráží, když člověk řekne známým, že hraje stolní tenis, jak se při tom tváří. Protože ono je hrát a hrát, že :). Také jsem ho hrávala osm let, pak jsem kvůli škole přestala. Nedávno jsem se dala dohromady s jednou partou v Praze a hrajeme turnaje s jinými týmy. Kolikrát se mi tam tak nechtělo, ale člověk nakonec odchází s parádním pocitem :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jééé děkuji, zdravím stolní tenistku :) S těmi úšklebky to máš pravdu. Lidé na to prostě koukaj jak na "nějaké pinkání", neví, co za tím vším je :)

      Vymazat
  2. Jedu vlakem, čtu tvůj prispevek a doslova brecim. Moc krasne napsané. Zvladej to, jsi výborná! Věřím tomu, ze tam nahoře tvůj táta včera stal a ukazoval všem a chlubil se, ze to jsi ty, jeho dcera ❤ věřím, ze je na tebe pysnej.

    OdpovědětVymazat
  3. Kristi, moc dojemný článek a moc krásně napsaný a hlavně od srdce.

    OdpovědětVymazat
  4. Krásné. Jsi úžasná,jak elegantně všemi fázemi procházíš. Fandím ti. Já teď mám náročné období a jsem zvědavá, jak jím projdu, v čem mě to zocelí a jestli všechno ustojím ( třeba o tom taky časem zvládnu napsat na blog). Jinak stolní tenis mám ráda. Je to krásný a náročný sport. Taky můj táta hraje. Celý život a byl docela dobrej. Teď po zdravotních komplikacích už to tak nejde. Možná jste se i někde někdy na turnajích mohli potkat, kdo ví. :-) Jako děti to s námi s bráchou zkoušel, ale moc to nešlo. S bráchou si to pak trochu vynahrazoval u jejich druhé vášně tenisu a já zběhla k tanci. :-)Drž se!

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Nikki, přemýšlím, co napsat... hned mi vytanulo na mysli, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky... to se prostě nedá... ale: dokázala ses do haly vrátit (to muselo být sakra těžké) a dokázalas vzít do ruky pálku a po letech zase hrát... a jsem si jistá, že táta je tam s Tebou... díky, že ses s námi podělila.
    Lenka ♥

    OdpovědětVymazat