Kristina Čechová

DEN 5 (čtvrtek)

Dnes bylo ve cvičení všechno proti mě. Připravila jsem si KB, činky a švihadlo a pustila si trénink se Zuzkou. Cvičila jsem asi 3 minuty, když mi začal blbnout komp a začal mi trénink dokolečka vypínat. Moje nervy, Dokážete si to představit. Pak se celý komp restartoval a trénink zmizel do koše. Když jsem soubor obnovila, nebyl celý :D Prostě se to nějak ušmiklo. Moje nervy podruhé. Tak jsem zkoušela pustit další, to samé... moje nervy potřetí. Hodinu jsem trávila tím, že jsem jen u kompu seděla a snažila se přijít na to, jak si do prdele zacvičit. Bohužel. Zabalila jsem to vzteky a řekla si, že si zajdu potrénovat aspoň s klukama pinec, jelikož nás v sobotu čeká další kolo soutěže. Hrála jsem pět minut a začalo mě děsně píchat v břichu. Tohle píchání zaznamenávám už od dětství, ale nikdy jsem tomu nevěnovala příliš pozornost, protože jak to přišlo, tak to odešlo a měla jsem třeba na několik měsíců klid. Jenže poslední dva měsíce se ty bolesti objevovaly co týden, někdy i po několika dnech, dokonce i ve dnech, kdy jsem nedělala vůbec nic a ležela měsíc s průduškama a necvičila. Tím ustavičným kašláním, kdy jsem se až bolestí držela za břicho, se však asi "něco" ve mně probudilo ze spánku a bolesti bříška byly občas katastrofální - nemohla jsem se nadechnout, pohnout se tělem byť jen o milimetr, těžko jsem hledala polohu, při které bych našla úlevu. A právě při tréninku se to stalo zase. V týmu máme lékařku, která si všimla, že si břicho pořád držím a že výkon při tréninku není takový, jaký vždy podávám = šetřila jsem se podvědomě. Odtáhla si mě na gauč do klubovny a vyšetřila mě... je to jasný, mám kýlu. To, co jsem si poslední měsíce myslela a co jsem si nechtěla přiznat, se potvrdilo. Takže co teď s tím... hlava mi běží na plné obrátky, zda prostě ubrat... ale zase na jak dlouho? Dřív nebo později to přece budu muset řešit a nechat si to operativně dát do pořádku. Problém je spíše v tom, že mám před sebou řadu turnajů, na kterých mi strašně záleží a NECHCI si dovolit je vynechat. Uvidíme, jak mi bude zítra.
Dnešní trénink: snad ani nestojí za napsání těch pár minut za stolem :-)

DEN 6 (pátek)

Samozřejmě jsem se probudila s tím, že se cvičení nevzdám a budu pokračovat alespoň s kardiem. V pondělí zajdu k doktorovi a domluvíme se, co dál, protože je mi jasný, že mne to i v budoucnu bude limitovat ve výkonu a já chci makat naplno. Po zákroku sice nebudu moc 6-8 týdnů cvičit, ale to je už to nejmenší.

DEN 7 (sobota)
Mám za sebou snad nejnáročnější turnaj vůbec, podala jsem nadlidský výkon, všechno mě bolí, ale tak nějak pěkně, protože jsme porazili opravdu silný tým a já v něm všechno vyhrála :-) Kýla to vydržela, kluci můj úspěch zapíjeli, byť to byla týmová práce, ale prostě, bylo to úžasný, nebylo to snadné a právě proto o to víc chutnalo vítězství, každej zápas se tahal na 5 setů, bylo to strašně dlouhý.... jsem totálně,ale totálně vyřízená , bolí mě ramena, mezilopatkové svaly, lýtka, stehna ze všech stran, zadek, bicepsy, příšerně příšerně doničená jsem, ale zvládla jsem to...
Dnešní trénink: 8. a 9. kolo soutěže ve stolním tenise (úmorných 10 zapásů, přijeli jsme až o půl jedenácté v noci, jen jsem se svlíkla, bouchla s sebou do postele a spala)

DEN 8 (neděle)
Odpočinkový den. Jsem tak vyřízená ze včerejška, že tady teď sedím jak v nějaký reklamě, rozmazanej mejkap, tričko na sobě, care about nothing výraz, pojídám velkou misku bílého jogurtu s hromadou Cini Minis, doplňuji zásoby, včera jsem spálila snad veškerý glykogen v těle, čučím před sebe a nic nedělám kromě žvýkání :-D. Původně jsem chtěla zařadit Lesley Fightmaster, ale celý den jsem se plahočila jak polomrtvá a uklízela bordel, co tu rodinka nechala z předešlého dne. Odpoledne jsem šla spát, bylo to silnější než cvičení.