Ještě s odchodem loňského a příchodem roku nového jsem si byla jistá, že rok následující budu poctivá. Že budu cvičit, že si budu zase zapisovat jídelníček... Potřebovala jsem se na něco upnout, co mi odvede myšlenky. A najednou přišel únor a mne nic z tohoto "předsevzetí" nedává smysl a je mi strašně vzdálené a je mi to jedno.
Díky rozchodu, díky tomu, že můj syn musel nastoupit do výchovného ústavu, díky tomu, že mám novou práci a díky tomu, že jsem musela začít bojovat sama za sebe na svých vlastních nohách, jsem byla donucena přemýšlet a konat úplně jinak.
Strašně, strašně, strašně jsem zhubla. Bylo to dlouhé období. Půl roku jsem bojovala o něco, co jsem nakonec sama nechala jít, protože jsem se ze všech sil vydala. Před nástupem do práce šla kila dolů nezdravě díky stresům - málo jídla, nechuť, nespokojenost s tím, jak jsem žila, pro co jsem žila,
nebylo čím se chlubit. Koneckonců potřebovala jsem se z těch sraček v životě nějak dostat. Po svým. A na svých nohách. Psát o tom, debatovat o tom, nebo svým "brekem" obtěžovat jiné a nezainteresované na sociálních sítích nebo tady - tomu všemu jsem se chtěla vyhnout a prožít si to sama, fňukat veřejně není můj styl.
A tak se i stalo. Vše se jednoho dne po dlouhých měsících zlomilo a já, namísto sdílení radosti z Vánoc a plánování oslav Nového roku, pracovala na seberealizaci. Naprosto soustředěně, jako by nic jiného na světě neexistovalo. A ono v tu chvíli skutečně nemělo nic větší smysl, než dovolit si myslet sama na sebe! Na svůj život. Řekla jsem ze dne na den DOST a STOP všemu, co mne brzdilo a potápělo a nedávalo smysl. A pak jsem s nástupem do nové práce chytla druhý dech. Doslova jsem cítila ten závan větru v zádech, který mne popoháněl kupředu a ukazoval mi hodnoty SVÉHO života, které jsem do té chvíle nebyla schopna vidět a vnímat. Byla jsem jak lvice po dlouhou dobu zavřená v kleci, která najednou ochutnala čerstvý vzduch, svobodu, volnost...
Měsíce a týdny uplynuly a já pochopila, že že šťastnou mne neudělá cvičení nebo zapisovaní jídla. Ty vole, k čemu to je? Štěstí se prostě musí najít v sobě. Ono tam je. V každém z nás. Důležitý je se probrat a vykašlat se na zármutek. Věci se v životě dějí z nějaké příčiny. Pro mne je teď zásadní ta záplava hormonů štěstí, které mne pohltily :) Jakoby do mne někdo "plivnul" vir radosti a energie. Mé tělo je šťastné, skutečně šťastné a v pohodě, udělala jsem radikální změnu v životě, i když to druzí nechápou, ale vím, že mne má rozhodnutí posunula dál ve všech ohledech. Přestala jsem čekat na to, že snad něco přijde, že mám snad ve vínku čas na to, abych ustavičně čekala na nějaké zázraky, že se snad odněkud něco nebo někdo objeví, kdo mou situaci zachrání nebo mi minimálně ukáže pootevřené dveře. Ne. Nic takového se nestalo. Štěstí se musí jít vstříc. Samo si vás nenajde. Člověk musí vědět, co jej udělá spokojeným, musí si vymezit, co v životě nechce, i když je na první pohled tomu těžké dát sbohem a přivítat nové a neznámé věci. Jenže jakmile necháte byť jen malým pochybám průchod do vašich rozhodnutí, už je to špatně. Je třeba si bezmezně věřit. Ať děláte nebo se rozhodnete udělat ve svém životě cokoli, prostě do toho jděte bez možnosti, že by to snad nevyšlo. Pokud něčemu totiž bezmezně věříte, pak není možnost, že to nevyjde. Překážky přijdou, ale jsou to jen překážky a každá překážka jde zdolat a po nich dosáhnete všeho, co si vysníte a za čím si půjdete :-) Věřte ve výhru a nic jiného vás na konci nebude čekat. A pokud prohrajete, pak to nebude prohra, ale lekce života, která vám dává najevo, že vás na konci čeká ještě něco mnohem lepšího a sladšího, než jste chtěli.
Kristina
