Málem jsem na to zapomněla! Až včera ráno jsem vzala svůj "fitness" diář do rukou a zjistila jsem, že jsem zaspala měsíční měření :-) Což mi přijde tak trochu úsměvné, jak se během jediného měsíce změní priority...
Ještě s odchodem loňského a příchodem roku nového jsem si byla jistá, že rok následující budu každý měsíc poctivě zapisovat své míry, a najednou přišel únor a mne nic z tohoto "předsevzetí" nedává smysl a je mi strašně vzdálené.
Přes to všechno jsem ale vzala metr, ať mne to třeba později neštve, že jsem se na to vyprdla, a měření dokonala. Čekala jsem tedy spíše, že ty míry půjdou nahoru, díky tomu, kolik toho zdlábnu. Jsou to poslední týdny opravdu neskutečná kvanta jídla. Neskutečná. Před nástupem do práce šla kila dolů nezdravě díky stresům (z 62 kg na počátku prosince na necelých 59 kg na počátku ledna) - málo jídla, nechuť, nespokojenost s tím, jak jsem žila, pro co jsem žila, nebylo čím se chlubit, nežila jsem dobře a správně a nešlo s tím nic dělat. Obzvláště ne s mým strachem, že jednoho dne musí přijít zúčtování a že všechno naberu zpátky, protože jo-jo efekt. Však víme.
Koneckonců potřebovala jsem se z těch sraček v životě nějak dostat. Po svým. A na svých nohách. Psát o tom, debatovat o tom, nebo svým "brekem" obtěžovat jiné a nezainteresované - tomu všemu jsem se chtěla vyhnout a prožít si to sama, fňukat veřejně není můj styl. Zkrátka a dobře, všechny sračky na zemi dřív nebo později spláchne déšť...
A tak se i stalo. Vše se jednoho dne po dlouhých měsících zlomilo a já, namísto sdílení radosti z Vánoc a plánování oslav Nového roku, pracovala na seberealizaci. Naprosto soustředěně, jako by nic jiného na světě neexistovalo. A ono v tu chvíli skutečně nemělo nic větší smysl, než dovolit si myslet sama na sebe! Na svůj život. Řekla jsem ze dne na den DOST a STOP všemu, co mne brzdilo a potápělo a nedávalo smysl. A pak jsem s nástupem do nové práce (díky jedné z mnoha dalších změn) chytla druhý dech. Doslova jsem cítila ten závan větru v zádech, který mne popoháněl kupředu a ukazoval mi hodnoty SVÉHO života, které jsem do té chvíle nebyla schopna vidět a vnímat. Byla jsem jak lvice po dlouhou dobu zavřená v kleci, která najednou ochutnala čerstvý vzduch, svobodu, volnost...
Tělo se po psychické stránce dalo do kupy. Začalo mu strašně chutnat :-) Jako lusknutím prstu začalo jíst kvanta jídla, jakože fakt moc! Ale když si uvědomím, jaká to jsou kvanta, tak z převážné části ta zdravá a mému tělu prospěšná... ujíždím teď na tunách slaniny, proteinových a oříškových tyčinkách (nosím neustále po kapsách, když mne zastihne hlad), tuny zeleninových salátů s kopou masa, bagetky z večerního pečiva opět s kopou salátu a zeleniny doplněné spoustou šunky a sýrů (prostě tak velká vrstva, aby to má pusa stěží pojmula), v podstatě to doplňuji jen trochou ovoce a také jsem si zamilovala v tomto období vývary a zázvorové čaje s medem.
Pravdou je, že mám právě díky práci z těla spalovací stroj, ale i tak jsem překvapená, že ty míry šly za poslední měsíc vůbec dolů. "Cvičím" jen jógu, jakože jen svoji jógu, pár minutek denně svoji sestavu (díky Lesley Fightmaster). A víte co? I když měsíc nebudete posilovat a nevezmete jedinou činku do ruky, to svalstvo nikam nezmizí, fakt ne :) Je to příjemné zjištění. Každopádně budu upřímná, když řeknu, že mám v práci záběr skutečně obrovský. Čtyři hodiny denně, 10-12 km v kopcovitém terénu se zátěží mi dávají příjemně zabrat. Příjemně proto, protože mne ta práce ohromně baví :-) A vidí to i nadřízení a taky lidé, se kterými se při své práci setkávám. Ale o to nejde... Chtěla jsem jen říct, že díky tomu vytížení si to tělo může dovolit tolik dopřávat a faktický úbytek dává najevo i to, že bych si mohla dopřávat i víc.
Uzavřela bych to tím, že tělo ani po stresovém hubnutí nezažilo jo-jo efekt, že naopak hubne stále, protože je pro něj momentálně ironicky primární a zásadní ne hubnutí, ale ta záplava hormonů štěstí, které mne zachvátily :-) Jakoby do mne někdo "vyplivnul" dělovou kouli plnou radosti a energie. Mé tělo je šťastné, skutečně šťastné a v pohodě, udělalo radikální změnu v životě, i když to druzí nechápou, ale vím, že mne moje rozhodnutí posunuly dál ve všech ohledech. Přestala jsem čekat na to, že snad něco přijde, že mám snad ve vínku čas na to, abych ustavičně čekala na nějaké zázraky, že se snad odněkud něco nebo někdo objeví, kdo mou situaci zachrání nebo mi minimálně ukáže pootevřené dveře. Ne. Nic takového se nestalo. Možná se nějaké dveře pootevřely, ale nebyly to ty správné. Minimálně ne pro tento okamžik. Štěstí se musí jít vstříc. Samo si vás nenajde. Člověk musí vědět, co jej udělá spokojeným, musí si vymezit, co v životě nechce, i když je na první pohled tomu těžké dát sbohem. Jenže jakmile necháte byť jen malým pochybám průchod do vašich rozhodnutí, už je to špatně. Ať děláte nebo se rozhodnete udělat ve svém životě cokoli, prostě do toho jděte bez možnosti, že by to snad nevyšlo. Pokud něčemu totiž bezmezně věříte, pak není možnost, že to nevyjde. Překážky přijdou, ale jsou to jen překážky, které zdoláte a po nich dosáhnete všeho, co si vysníte a za čím si půjdete :-) Věřte ve výhru a nic jiného vás na konci nebude čekat. A pokud prohrajete, pak to nebude prohra, ale lekce života, která vám dává najevo, že vás na konci čeká ještě něco mnohem lepšího a sladšího, než jste chtěli.
Kristina
