středa 28. února 2018

MEMORIES | Únor 2018





Ještě s odchodem loňského a příchodem roku nového jsem si byla jistá, že rok následující budu poctivá.  Že budu cvičit, že si budu zase zapisovat jídelníček... Potřebovala jsem se na něco upnout, co mi odvede myšlenky. A najednou přišel únor a mne nic z tohoto "předsevzetí" nedává smysl a je mi strašně vzdálené a je mi to jedno.

Díky rozchodu, díky tomu, že můj syn musel nastoupit do výchovného ústavu, díky tomu, že mám novou práci a díky tomu, že jsem musela začít bojovat sama za sebe na svých vlastních nohách, jsem byla donucena přemýšlet a konat úplně jinak. 

Strašně, strašně, strašně jsem zhubla. Bylo to dlouhé období. Půl roku jsem bojovala o něco, co jsem nakonec sama nechala jít, protože jsem se ze všech sil vydala. Před nástupem do práce šla kila dolů nezdravě díky stresům - málo jídla, nechuť, nespokojenost s tím, jak jsem žila, pro co jsem žila, nebylo čím se chlubitPsát o tom, debatovat o tom, nebo svým "brekem" obtěžovat jiné a nezainteresované na sociálních sítích nebo tady - tomu všemu jsem se chtěla vyhnout a prožít si to sama, fňukat veřejně není můj styl.

A tak se i stalo. Vše se jednoho dne po dlouhých měsících zlomilo a já, namísto sdílení radosti z Vánoc a plánování oslav Nového roku, pracovala na seberealizaci. Naprosto soustředěně, jako by nic jiného na světě neexistovalo. A ono v tu chvíli skutečně nemělo nic větší smysl, než dovolit si myslet sama na sebe! Na svůj život. Řekla jsem ze dne na den DOST a STOP všemu, co mne brzdilo a potápělo a nedávalo smysl. A pak jsem s nástupem do nové práce chytla druhý dech. Doslova jsem cítila ten závan větru v zádech, který mne popoháněl kupředu a ukazoval mi hodnoty SVÉHO života, které jsem do té chvíle nebyla schopna vidět a vnímat. Byla jsem jako zvíře, které bylo  po dlouhou dobu zavřené v kleci a které najednou mohlo ochutnat čerstvý vzduch, svobodu, volnost...

Měsíce a týdny plynuly a já pochopila, že šťastnou mne neudělá cvičení nebo zapisovaní jídla. Ty jo, k čemu to je? Štěstí se prostě musí najít v sobě. Ono tam je. V každém z nás. Důležitý je se probrat a vykašlat se na zármutek. Věci se v životě dějí z nějaké příčiny. Pro mne je teď zásadní ta záplava hormonů štěstí, které mne pohltily. Jakoby na mě někdo plivnul vir radosti a energie. Mé tělo je šťastné, skutečně šťastné a v pohodě, udělala jsem radikální změnu v životě, i když to druzí nechápou, ale vím, že mne má rozhodnutí posunula dál ve všech ohledech. Přestala jsem čekat na to, že něco přijde, že mám snad ve vínku čas na to, abych ustavičně čekala na nějaké zázraky, že se snad odněkud něco nebo někdo objeví, kdo mou situaci zachrání nebo vyřeší. Ne. Nic takového se neděje. Štěstí se musí jít vstříc. Samo si vás nenajde. Člověk musí vědět, co jej udělá spokojeným, musí si vymezit, co v životě nechce, i když je na první pohled tomu těžké dát sbohem a přivítat nové a neznámé věci. Jenže jakmile necháte byť jen malým pochybám průchod do vašich rozhodnutí, už je to špatně. Je třeba si bezmezně věřit. Ať děláte nebo se rozhodnete udělat ve svém životě cokoli, prostě do toho jděte bez možnosti, že by to snad nevyšlo. Pokud něčemu totiž bezmezně věříte, pak není možnost, že to nevyjde. Překážky přijdou, ale jsou to jen překážky a každá překážka jde zdolat a po nich dosáhnete všeho, co si vysníte a za čím si půjdete. Věřte ve výhru a nic jiného vás na konci nebude čekat. A pokud prohrajete, pak to nebude prohra, ale lekce do života. Věřím, že na skutečném konci na každého z nás čeká něco mnohem lepšího a sladšího, než jste původně chtěli.

Kristina






Eliška chtěla rybičku Dori :-D Tak něco v tom smyslu nám teď doma plave v akvárku :-D

Někteří mí čtenáři ví, že má můj syn diagnostikovanou poruchu autistického spektra, ale v podstatě nikdo neví, že je momentálně na dvouměsíčním výchovném pobytu v Ostravě. Uběhla již dlouhá doba, takže se nám domů za dva týdny vrací. Tak dlouhá absence mého synka doma je pro mne náročná, ale on to zvládá skvěle, dokonce s dobrými výsledky, což mne dělá ohromně šťastnou, protože nástup na tento pobyt pro mne a pro něj byla poslední možná šance, jak zvládat stavy, kterými si procházel předcházející půlrok. Pokud někoho z vás zajímá, jak takový pobyt probíhá, pak vězte, že jsou děti naprosto odstřižené od prostředí, ze kterého pocházejí. Nemají možnost připojit se na počítač, nemají u sebe ani mobil. Takže si nemůžeme psát a být v kontaktu. Voláme si jen jednou týdně v sobotu, kdy jsou i návštěvy (vidět děti smí pouze ten, koho určí zák. zástupce), ale vzhledem k možnostem nejsme schopni aplikovat návštěvu každý víkend. Čili to střídáme - jednou návštěva, jednou telefonický hovor. Vzhledem k dobrým pokrokům máme místo návštěv dovoleny vycházky, takže vždy prcka vytáhnu do restaurace na nějaké dobré jídlo. Může si dát co chce :-) Protože sladkosti dostávají pouze večer za odměnu podle toho, jak se jim dařilo přes celý den - příprava do školy, chování, zvládání stresových situací, iniciativa na individuálních i skupinových terapiích, a další. Na pobytu mají každý den přesně daný plán toho, co je čeká, v podstatě není prostor pro to, aby z nudy vymýšleli blbiny, jsou po celý den zaměstnaní :-) Zprvu mi to přišlo jako velmi kruté řešení, ale sama vidím, jakých pokroků syn dosáhl během té doby a jak je sám na sebe pyšný a sám na sobě to dokáže ocenit (s čímž měl ohromný problém). Náš další velký test bude znovuzačlenění do běžného života, až se vrátí. Ale dle vychovatelů a psychologů ze střediska se mu údajně nemůže dostat obtížnější školy do života, než je právě tento pobyt. Budu jim věřit. Závěrem: je ironie, že se mému synovi, klukovi, který je moderní dobou ovlivněn počítačem a mobilem, na pobytu strašně líbí. Že se mu to žití, jaké jsme měli my jako děti, vlastně ohromně líbí :-)


Naše oblíbené místo v restauraci, kam chodíme se synkem na pořádnou baštu. Naprosto nádherné a útulné prostředí. Jde o AM kavárnu v Ostravě (ok, zjistila jsem, že už není přímo v Ostravě, ale v Ludgeřovicích :-D). Ráda jím udělám reklamu, protože se tam cítíme pokaždé skvěle. Hraje příjemná hudba, i na toaletách :D


Takový je pohled v kavárně směrem k baru. Fotka je dost prosvětlená, ale celkově je uvnitř hodně milá intimní atmosféra, tlumená světla, záclony, závěsy, člověk si připadá jak s přáteli v obývacím pokoji. 


Já si posledně dala tuhle dokonalost. Palačinku s vanilkovou zmrzlinou, která byla ukrutně vynikající, žádný blaf, pak je na palačince šlehačka, čoko poleva a nasekané oříšky.


Synek si dal palačinky s nutelou a banánem. Ani to nesnědl. Ani já to po něm nedorazila :D Ale oblizoval se až za ušima.


Když jsme šli na záchod, tak nás málem trefilo :-D Luxusně zařízené, voňavé a do toho ještě z repráků hrála hudba. To prostě chceš... malá tam pořád chtěla chodit čůrat :D  Tak příjemné to bylo :D



Překvapení pro synka, až se vrátí z výchovného ústavu. Nový pracovní stůl do jeho pokoje. 


Přistál nám na balkoně ptáček. Nemohl odletět. Dali jsme mu na zem deku a rohlík, na kterou vyhopkal a něco si zazobal. Po pár minutách odletěl. Takže byl asi cajk. 




Viděla jsem:
Blade Runner

3 komentáře:

  1. Kristi, držím palce, ať ti ta záplava energie vydrží! :) Samozřejmě by mě zajímaly tvoje trable, ale chápu, že to je příliš osobní věc pro náhodné čtenáře na blogu. Ještě víc mě ale zajímá tvoje nová práce - co to teď děláš, co ti vlívá endorfiny do žil a způsobuje 12 km denně v přírodě? Hledám inspiraci! Ten blahodárný efekt si umím dobře představit. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Po dlouhé době článek, který jsem zhltla jedním dechem. Krásně napsané, držím palce v další cestě :)

    FIT MADDIE

    OdpovědětVymazat
  3. Kristýnko, děkuji za upřímný článek, který píše život sám. Vaše myšlenky jsou mi velmi blízké. Ať v každém jediném dni naleznete pohlazení a radost z bytí!

    OdpovědětVymazat