O čem se nemluví: odvrácená strana fitness - vyčerpanost, úzkosti, 'umění' nežít

by - sobota, dubna 28, 2018


Úzkosti. Deprese. Nervozní chování. Podrážděnost. Neschopnost vnímat realitu. Život v zajetí zdravého stravování, cvičení, počítání a hlídání maker. Neschopnost žít normálně. Posedlost. Strach opustit extrémní kontrolu sama nad sebou.

Máte pocit, že se vás to netýká? Možná ne. Možná se vás to teprve týkat bude. A možná tenhle příspěvek ve vás rozpoutá spíše naštvanost. Možná si řeknete, že se vám to stát nemůže. Ale dost možná se vám již přesně tohle děje, ale nejste schopni si to přiznat. Druzí vám dávají indicie, ale vy si myslíte svoje. Ostatní jsou hlupáci. Vy přece to fitness milujete. A všichni okolo vám akorát tak hází klacky pod nohy. Nechápou vás. Chtějí vás "zachránit", i když vy víte, že to nepotřebujete. Že není od čeho, máte svůj nový styl života naprosto pod kontrolou. Nemáte však pod kontrolou skutečný život, který vám proplouvá den za dnem mezi prsty. Po několika měsících a možná i letech se proberete a zjistíte, že jste v tom až po uši. Že všichni kolem vás měli pravdu. A nevíte, jak z toho ven. V podstatě milujete, co děláte, ale zároveň to nesnášíte. Zužují vás pocity, že byste nad tím vším ztratili kontrolu. A přesto přesně to chcete. Jste vyčerpaní. A nevíte, jak dál. Chcete svůj život zpátky. Fitness svět z vás udělal nešťastnou bytost. Někoho úplně jiného, než kým jste kdysi byli. Jak to všechno vím? 

Dovolte mi říct vám jeden příběh. Může být kohokoli z nás, ale není nad to, předat vlastní zkušenost. Už jsou to sice čtyři roky nazpět, ale kdykoli si na tu dobu vzpomenu, je to tam. Ta bezmoc, úzkost, jakýsi hnus svírající moji hruď. Jakási posedlost zdravým životním stylem, které se chcete zbavit a přitom to nejde. Nejdříve to milujete a nemůžete bez toho být. To je ta první fáze. Z té pak - ani nepostřehnete jak - spadnete do druhé. Intoxikace fitness stylem. Posedlost cvičením a zdravou stravou. Nazývejme to jakkoli. Ve finále jde o jistou poruchu, která má hodně společného s hormony. Endorfiny jsou v podstatě hormony štěstí a jejich neustálý přísun může v těle vyvolat návyk, jaký může vyvolat i vysoce návyková droga morfin. Postupem času se stanete na cvičení a zdravém stravování tak psychicky závislými, že vás to nutí den co den si chodit pro stejný prožitek, i když už vlastně nechcete. I když jste vyčerpaní a v podstatě to nesnášíte. Bolí vás z tohoto způsobu života celé tělo, celá duše, kterou fyzicky pociťujete. Jste nešťastní, bráníte se tomu, ale tělo ovlivněné hormony to žádá jinak. Nebudu vám lhát. Zbavit se této závislosti vyžaduje ohromnou dávku úsilí. V podstatě se připravte na to, že musíte v sobě všechno překopat. Vše, co vás zaplevelilo, je nutné systematicky a trpělivě odplevelit. Aneb kam vás láska k fitness může dostat... 

MŮJ PŘÍBĚH
Počátky fitness z mého pohledu byly krásné. Bavilo mne učit se novým věcem, sledovat, jak se mi mění tělo, jak reaguje na různé rozdělení makroživin, co s ním dělají potraviny, jak na mne působí cvičení. Jenže to nestačilo. Jsem člověk perfekcionista a v té době také člověk, co měl hovno co na práci. Měla jsem spoustu času doslova a do písmene vymýšlet kraviny, sedět u netu, studovat, cvičit jak švihnutá a věřit tomu, že všechno je se mnou ok a vše je v pořádku. Po pár měsících jsem otěhotněla. Byla to samozřejmě "čára přes rozpočet", ale na miminko jsem se těšila a když jsem nemohla cvičit, o to víc jsem studovala. Když přišla Eliška na svět, nečekala jsem ani chvíli a pomalinku se vrhla na cvičení. Tehdy jsem měla ještě asi kousek zdravého rozumu, protože jsem nic nepřeháněla a nechtěla si ublížit. Začínala jsem pomalinku a navyšovala intenzitu cvičení jen velmi pozvolna. Jenže... Nebyla jsem schopná zhubnout všechna kila, která jsem během těhotenství nabrala a opět se do toho ponořila se vší vervou. 100% stravování. Náročné tréninky. Sacharidy nízko. Brzy byl úspěch na světě. Ovace přicházely z venčí, jak jsem skvělá a já věděla, že si tohle zasloužím, jelikož jsem makala jak smyslu zbavená. Byla jsem na sebe pyšná. Na mateřské dovolené jsem měla fůru času, takže jsem neustále seděla v zahraničních materiálech a překládala a krmila se články ze světa zdraví, cvičení a stravování. A předávala své znalosti dál. Protože jsem (dnes pro mne nepochopitelné) věřila, že se ode mne čeká jakýsi růst ve znalostech a být stále druhým příkladem. Měla jsem toho plnou hlavu, a myslela si něco o prdeli i v momentě, kdy za mnou přišel přítel a řekl mi, že ho moje posedlost tady tím vším docela děsí. Zlobil se, že jsem málo chodila ven. Za našimi společnými přáteli chodil sám, protože já si potřebovala nejdříve něco zdravého připravit a zacvičit si. Pak jsem si vše samozřejmě musela zapsat. Vyfotit. Takový život jsem vedla a myslela si, vlastně jsem byla skálopevně přesvědčená, že jsem takto maximálně šťastná. Nechyběly mi mé koníčky, nechyběl mi nikdo. Nikdo. Měla jsem klapky na očích, na uších ... a život plynul. 

Dokonce jsem se neprobrala ani tehdy, když mojí vinou spadla dcerka na zem na hlavičku. Následoval pobyt v nemocnici. Modlení se, zda obří hematom, který se jí po pádu udělal, nepronikl až pod blanku chránící její mozek. Měla 10cm prasklinu na lebce. Možná si někteří vzpomínáte, že jsem o tomto incidentu kdysi psala. Bylo mi příšerně. To opravdu bylo. Cítila jsem se vinna, protože to byla moje vina. Protože Eliška spadla zrovna v momentě, kdy jsem na blog fotila posraný jídlo. Sice metr od ní. Ale nebyla jsem zkrátka u ní. A myslíte, že jsem si z toho vzala ponaučení? Ne! Jak chorý člověk jsem i z nemocnice fotila a psala, čím nás krmí, cvičila u postele, když malá spinkala a těšila se, až se zase vrátíme domů. Ponaučení jsem si z toho vzala akorát takové, že jsem začala dávat větší pozor na to, co se vše může stát. Nicméně, můj fitness život fungoval dál. Izolace, studování, stala se nehoda, oplakali jsme to, ale je to v pořádku. Dobře to dopadlo. Jede se dál. 

Celé následující léto jsem strávila doma. Přece jsem musela cvičit! Psát články! Překládat. Studovat. Motivovat druhé. Vymýšlet výzvy. Neustále sedět u notebooku a odpovídat na stovky zpráv týdně. Dodávat druhým naději, že když jsem zhubla já, dokážou to taky. To všechno se zdá na první pohled super. Za to všechno mi tisíce lidí poděkovalo. A díky tomu cítila, že tohle je moje poslání. Můj život. Ale to, že má rodina křičela o pomoc, jsem neslyšela. Nenapsali mejl. Abych reagovala. 
Všichni to léto grilovali, chodili na výlety, k vodě... pro mne tohle bylo jen zdržování. A na tyhle akce jsem chodila neskutečně s odporem. Poslední kapkou pro mne asi byl den, kdy mne můj přítel přesvědčoval, ať jdu s ním a Eliškou na bazén. Po dlouhém přemlouvání jsem šla. Mám vysvětlovat, proč se mi nechtělo? Ano, měla jsem přece doma "tolik práce s plánováním maker a focením a cvičením a musela jsem odpovědět neznámým lidem na jejich volání o pomoc s jídelníčkem". Seděli jsme ve vířivce a přítel se mě zeptal: "Jsi nakonec ráda, že jsi šla?" A já se usmála tak napůl a řekla nejhorší a nejhnusnější větu, jakou jsem snad kdy vypustila z pusy: "Pro mne ztráta času!" Pohled, jaký mi můj přítel věnoval sice mluvil za vše, ale já sama se nemohla v tu chvíli cítit hůř. Zatímco si moje rodina užívala společnou chvilku v bublinkách, já byla hlavou někde jinde. Přemýšlela jsem, kolik času mi utíká, když někde něco nečtu, když necvičím, když neplánuji jídlo apod. Tímto skončila moje první fáze posedlosti fitness. Protože přesně v tom okamžiku přišla ta druhá. Chtěla jsem svůj život změnit a nevěděla jak.


Pro někoho nemožné pochopit, ale změna životního stylu, kterému jsem věnovala dva a půl roku mne značně poznamenala. Mentálně. A taky hormonálně. Fitness život mne dělal nepředstavitelně šťastnou, ale později si zkrátka všimnete, že se kolem vás všechno začíná nějak rozpadat. Uvědomila jsem si spoustu věcí a chtěla je změnit. Tak strašně moc chtěla! Když mi to všechno došlo, když jsem pochopila, co se se mnou stalo a došla k tomu momentu uvědomění si, takový ten "aha" efekt, cítila jsem se najednou příšerně vyčerpaná, unavená, znechucená životem, který jsem poslední měsíce a roky vedla. To, co jsem tak milovala, jsem začala nenávidět. Člověk by si řekl: "No hurá, tak vše bylo zase ok." Bohužel, nebylo. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, ze kterého jsem nevěděla, jak ven. Nenáviděla jsem činky, kettlebell, švihadlo... nenáviděla! Byla jsem plná nechutenství co do cvičení. A přesto cítila neskutečnou úzkost a výčitky, že necvičím. Chtěla jsem a nechtěla zároveň. Toužila jsem cvičit a přitom to nešlo. Tělo mi den co den dávalo najevo, že bych měla cvičit. Cítila jsem se nesvá, neustále jsem se vrtěla a měla pocit, že mi utíká celý svět a já jen stojím a dívám se na to. Chtěla jsem svůj původní život tak moc zpět. Všechno to cvičení, zdravé pravidelné stravování, hlídání, plánování, studování, každodenní virtuální konverzace s lidmi, které v životě nepotkám, to všechno se mi zarylo tak pod kůži, že moje vědomí a tělo už nic jiného neznalo. Netušila jsem, co dělat. A i kdybych to věděla, nevěděla jsem jak. 

Můj mozek od rána do večera dlouhé měsíce frčel na vlnách stejného vzorce: co budu jíst, kolik to bude mít kalorií, co budu cvičit, co si k tomu přidám, jaký rekord musím pokořit, co budu studovat, co nakoupím, co napíšu, co přeložím, co vyfotím, jaký článek nebo téma vymyslím na blog.... takto jsem fungovala dva a půl roku. Než se moje tělo dostalo do fáze, kdy už nemohlo dál. Fyzicky ani duševně. 

JAK Z TOHO VEN
Takže, co teď s tím? Upřímně, pro mne samotnou to byly dlouhé boje. Chtělo to ohromnou dávku vůle chtít to všechno překopat. Zautomatizovat si návyky nové. Začala jsem dělat všechno jinak, ale přesto jsem potřebovala něco, co by uspokojilo to, na co jsem byla po dlouhé měsíce zvyklá.
Nepřicházelo v úvahu, že bych denně dělala náročné tréninky jako dřív. Fyzicky jsem na to neměla. Ale přesto jsem cítila neskutečnou potřebu cvičit, protože nicnedělání mne užíralo. Chyběly mi endorfiny a jejich nedostatek mi den co den říkal "zacvič si" a přitom to nešlo a já se tak v podstatě kontinuálně cítila pod psa. Takže jsem se přemluvila k józe, jakože "aspoň něco". Prvních 14 dní jsem nenáviděla. Nedokázala jsem se zklidnit. Soustředit se. Zívala jsem u toho. A pořád se snažila přijít na to "vo co jako go". Pořád jsem se sebou šila. A po očku kontrolovala instruktorku, když už jako z té a oné pozice konečně přejde do jiné. Nebavilo mne to. Ani po pár dnech jsem se nedočkala žádného "jo, tak tohle je ono" prožitku. Necítila jsem nic. Byla to pro mne v podstatě jen malá záplata na mou nenávist ke cvičení a úzkost z toho, že vlastně potřebuji cvičit. Nedává to smysl, že? Případ pro doktora, vážně! 
Další věc, kterou jsem zavedla byla, že musím něco tvořit. Potřebovala jsem se zaměstnat. A to pořádně. Namísto psaní a neustálého studování. Veřejně jsem napsala, že s blogováním končím, abych měla důvod si nic nenalhávat a věnovat se uzdravení sebe sama. Vyhledávala jsem na netu obrázky a inspirace, co bych vytvořila dětem. Nebo nějakou dekoraci do bytu. Háčkovala jsem a vymýšlela cokoli, co by mi zaměstnalo mozek.
Začala jsem péct. Ne pro sebe, ale pro tátu, děti, druhé. Skoro všechno, co jsem upekla, jsem porozdávala. Pekla jsem tři až čtyřikrát týdně. Hodně lidí se mne tehdy ptalo, jak je možné, že jsem pořád tak štíhlá, když tak často peču. Zkrátka to mělo svůj důvod :-)
Já, milovnice knih, jsem se nutila denně číst. Ne internet, ani knihy o fitness. Ale knihy, které pohltí moji mysl a dostanou mne do jiného příběhu, než je ten můj. Den co den jsem si dávala za úkol přečíst určitý počet stránek a plnila svůj plán. Musela jsem setrvat a naučit se, že mi při čtení neodbíhá mysl někam ke článkům o cvičení.
Věděla jsem, že by mi chybělo focení. Tehdy jídlo bez fotky jakoby nebylo. Katastrofální přístup. Narovinu holky. Fotit den co den jídlo není normální. Ať je to pizza, nebo low-carb chleba se žervé. Našla jsem si proto photo challenge, kde bylo na každý den dané různé téma, které bylo třeba vyfotit. Byla to témata, která vás dostala ven, do přírody, učili jste se koukat kolem sebe, na své děti, vnímat jejich obličeje při různé činnosti, poznávat víc své město, víc sami sebe. V té době vznikly jedny z mých nejlepších fotek, jaké jsem kdy vyfotila. Nikdo by podle těch fotek nehádal, že jsem si v té době procházela naprostou krizí a učila se vnímat realitu kolem sebe.
Téma: 12 hodin (aneb zachytit moment v pravé poledne)

JAK DLOUHO TO TRVÁ
Nebyla to otázka dnů a bohužel ani týdnů. Trvalo mi asi tři až čtyři měsíce, než jsem pochopila, že se se mnou začíná dít něco pozitivního a že jsem z toho víceméně venku. Že už k fitness necítím nenávist, ale že jsem mu odpustila. Že se cítím dobře. Že jsem příjemnější na lidi kolem sebe, že mám více energie, že jsem šťastnější. A že jsem ponaučená a nikdy už nedovolím, aby mne to kdy znovu vcuclo. Ono to už ani nejde. Kdykoli si totiž vzpomenu na tuhle dobu, udělá se mi špatně. Jsem schopna si vsugerovat ty stavy, kterými jsem si procházela. Je to něco otřesného, strašlivého a i když to mnohým přijde nemožné, chtělo to ohromnou dávku síly a vůle setrvat v návycích, které by mi dovolily zapomenout na ten "ohromný svět fitness".

Později jsem se samozřejmě vrátila k blogování, psaní článků, i na ty činky a švihadlo nakonec přišlo. Ale ten vztah už byl úplně jiný. Kdysi to byly mé nejoblíbenější cvičební pomůcky. Dnes je to podložka, na kterou si ráda ulehám, abych si zacvičila chvíli jógu nebo si dala strečink. Háčkuji, tvořím, dělám si drobné radosti, pracuji a poslouchám, co mi říkají mí blízcí. Chodím ven, na výlety, pokecám s přáteli - dnes už ráda. A stejně je to málo. Hodně jsem toho zmeškala :-) Stále jím zdravě, ale taky pravidelně peču buchty :-) Stále fotím jídlo, ale mnohem více fotím obyčejné věci kolem sebe. A taky moji rodinu. 
Už nestuduji, nepřekládám, nepíšu o fitness. Jednak nemám už chuť a k životu to nepotřebuji, navíc všechno bylo řečeno všude jinde. A všechno, co vám v podstatě stačí, je v mé knížce (Moje tělo: koučink), která je takovým jakýmsi vrcholem mého vztahu k fitness a kde se kromě stravy a cvičení věnuji také tomu, že je více než nutné nezapomenout žít. Že je nutné myslet na duši a živit ji vším, co jste vždy měli rádi. Je fajn chtít zhubnout a mít cíle. Mít hezký zadeček. Starat se o sebe, zacvičit si a upřednostňovat ve stravě nezpracovaná jídla. To je všechno v pořádku. Ale je třeba taky nezapomínat, že skutečný život jsou vaši přátelé, rodina, pobyt venku, že není ok cítit výčitky, když si kvůli společné chvíli s lidmi, kteří vás mají rádi, nezacvičíte, nebo že si dáte kopeček zmrzliny s dětmi. O kopečku zmrzliny to beztak vůbec není, víme?
A co teprve mobil bez aplikací, které jsou žroutem času a které v podstatě nepotřebujete. Člověk má pocit, že jsou nezbytností, ale není to pravda. Vymažte to. Nedovolte, abyste se jednoho dne podívali nazpět a nedokázali si vzpomenout na jedinou příjemnou věc, kterou jste prožili. Já nemám za dobu dva a půl roku svého života vzpomínky prakticky na nic. 

ZÁVĚREM
Věnovala jsem tomuto tématu tak hodně v tomto článku, protože si jsem jistá, že jsem nebyla v zajetí zdravého životního stylu sama. Že si tím prošlo více z vás. Možná si tím někteří prochází právě teď. A někteří si možná myslí, že se do takového stavu nikdy nedostanou. No, držím vám palce, abyste měli pravdu. 

Tyhle následující body by vám mohly být varováním, že trpíte poruchou a jste závislí na fitness:
  • máte znaky přetrénování (menší výkonnost, slabost, bolest kloubů, svalů, oslabený imunitní systém, častá únava, věčně bez energie)
  • nutíte se cvičit, i když se vám v podstatě nechce. Cítíte nutnost to udělat.
  • nemáte ze cvičení už takový prožitek jako kdysi, ale přesto to děláte
  • místo cvičení na pohodu, zkrátka musíte lámat rekordy v čase či počtu opakování
  • neustále sledujete fitness tréninky na videích
  • řešíte každý gram jednotlivých makroživin
  • cítíte se smutní, podráždění a úzkost, když si nezacvičíte nebo když si dáte něco nevhodného
  • chybíte na rodinných akcích, protože si přece "musíte zacvičit" 
  • na rodinných oslavách vyjídáte z mísy jen zeleninu
  • neustále kalkulujete kolik byste toho měli odcvičit, když jste si dopřáli něčeho navíc
  • raději si zacvičíte, než abyste šli někam ven s přáteli
  • bojíte se, že přiberete, když si jednou nezacvičíte, nebo když si dáte něco nevhodného
  • jste často podráždění, protože vám cokoli a kdokoli bere čas na studování zdravého stravování a cvičení
  • přátelé vám dávají signály, že "to přeháníte", ale vy si myslíte svoje a nepřemýšlíte nad tím, že by mohli mít skutečně pravdu
  • zazdili jste většinu nebo všechny vaše koníčky, protože fitness je teď váš jediný smysl života
  • neustále se kontrolujete v zrcadle
  • neustále se fotíte
  • neustále se vážíte, měříte
  • máte málo skutečné práce a přesto veškerý svůj volný čas věnujete fitness
Na samý závěr bych vás ráda nalákala na self-care challenge, kterou jsem dala na jarní období dohromady. A která úzce souvisí s tím, jak zůstat při smyslech a užívat si života. Jak si dělat radost, jak si sám sebe vážit a hýčkat se :-)

S láskou,

Kristina

obrázky: pixabay.com, archiv Kristina Čechová

Mohlo by se ti líbit

10 komentářů

  1. Velice zajímavý článek. Byť nežiju podle nějakých tabulek a nehoním se za cvičením, podobné pocity mám zase z jiného důvodu. Asi bych se měla zamyslet, není mi už dvacet, ani třicet a čtyřicítka taky proběhla, nerada bych jednou zjistila, o co všechno jsem v životě přišla. Na challenge jsem mrkla a hodně bodů bych si ráda splnila. Měj se hezky, Kristýno :)

    OdpovědětVymazat
  2. moc pěkný článek, který mě nutí k zamyšlení jak to mám já. děkuju za tvoji zkušenost :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Kristínka, sledujem Ťa prakticky od začiatku, ale nikdy som nebola "komentujúci typ".... týmto článkom si ma ale odrovnala....v tom najlepšom slova zmysle, kedy som mala zimomriavky snáď všade... Veľmi Ti držím palce a máš moj obrovský rešpekt, že si s tým dokázala ísť von! Fandím Ti ani nevieš ako a veľmi Ti želám, aby si bola znovu šťastná!

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Kristýnko,
    po delší době jsem zavítala k tobě na blog. Tvůj článek jsem přečetla jedním dechem a úplně se s tvými pocity ztotožnila, protože jsem před pár lety měla stejný problém. Proto bych ti moc ráda vyjádřila obrovské pochopení, naprosto vím, co popisuješ a jak zdánlivě taková prkotina jako fitness dokáže člověka přivést na úplné scestí. Je dobře, že jsi to všechno ze sebe vypsala a v tomto článku (až na rady, které ty prostě dáváš vždy, protože jsi tak moc hodná duše) řešila sebe, svoje smutky a nezdary. Doufám, že všichni ti, kterým jsi řídila jídelníčky, kterým jsi vymýšlela společné výzvy v cvičení a stravě, pochopí. Věřím, že čtenáři se srdcem na správném místě již pochopili :-)

    Od svých patnácti let jsem se také začala zajímat o stravu a fitness, psala blog, cvičila, plánovala, hlídala...Jak píšeš, nejdříve mě to bavilo, bláhově jsem si myslela, že už to je tady. Že jsem konečně, já to divné dítě nechodící na kroužky jako ostatní děti, nezapadající do žádné party (15ti letá holka), našla něco, co mi jde, v čem můžu být dobrá. Takže jsem stále přidávala, toužila se zdokonalovat a předávat informace a pomoct druhým. Najednou se z toho stal kolotoč nakupování, psaní článků protože na to byli čtenáři zvyklí, sestavování jídelníčků jak ty píšeš naprosto neznámým tvářím (a naprosto zadarmo) a hlavně, cvičení byla droga. Vše ostatní bylo zbytečné, ztráta času, naprosto se vidím v tobě, jak popisuješ své chování. Protože v tento moment to už bylo hodně špatné. Stále jsem si namlouvala, že musím být úžasnější a lepší, a divila se, že nejsem. Není divu...tělo i hlava byly unavené, vyčerpané, bez radosti. Cvičení bylo povinné, Jillian a Boba jsem na oko milovala, avšak doopravdy jsem již nesnášela jejich hlas, co na mě řval z videí, podlamovaly se kotníky, tělo se bortilo pod vahou činek a já brečela a vztekala se, jak to že pětikilové jednoručky jsou na mě těžké, že se přece musím zákonitě zlepšovat. Každé takové cvičení končilo na zemi v slzách s pocity obrovské nenávisti k sobě samé. Když už vše gradovalo, nevratně jsem smazala blog, to tříleté úsilí, stovku článků, tisíc obrázků jídla, mého těla. Vše bylo jedním okamžikem to tam a mně se ulevilo. Poslechla jsem srdce a začala dělat to, o čem jsem již dávno věděla, že miluji, ale kvůli fitness to zavrhovala. Začala jsem fotit rostliny, dělat herbář, číst, chodit ven, tvořit rukama a to mi vydrželo do teď. A jak jím a cvičím dnes? Jím převážně zdravě, protože mi to chutná, dělá mi to radost - třeba rajčata a bylinky ze zahrady, jablka z trhu, džem od babičky. Stejně tak mi ale chutná zmrzlina s přáteli po škole, dort v mé oblíbené kavárně. Cvičit podle videí mi už přijde nesmyslné, nerada opakuji vymyšlené cviky. Jediné co mi zůstalo jsou občasná jóga, běh a přibyly dlouhé procházky, když se vypravuji do botanicky zajímavých lokalit, a plavání.

    Jsem šťastná. Už nikdy bych se nevrátila. Vrátila jsem se teď jen v myšlenkách díky tvému článku a cítím obrovskou vděčnost za prozření a pochopení. Totéž přeji i já tobě, milá Kristy. Ať jsi doopravdy spokojená a šťastná. Rodina a děti jsou obrovský dar.

    Měj se báječně.
    Martina z bývalého blogu Dona-Gisele.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahojky :) na tebe si pamatuji a vím, že jsi taky "zmizela" z blogového světa zcela :) ráda jsem k tobě chodila :) byla jsi totiž jedna z těch normálních :) ale ten tlak zvenčí a všechno... však víme :) jsem ráda, že ti zůstala jóga, ta ti šla už dříve moc skvěle a já to vždy obdivovala :)

      Měj se také skvěle <3

      Vymazat
  5. Díky moc za pěkné shrnutí! Už nějakou dobu vím, že hodně z bodů seznamu se mne týká, ale zatím jsem nedospěla k úplnému oproštění se od některých nároků na sebe. I proto se mi líbí Tvá nová výzva:) chci se zeptat na něco, co v článku není přímo zmíněné, a to jak jsi se zbavila posedlosti kontrolou a myšlení na jídlo? Měj se krásně!:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Aničko, děkuji Ti :) Odpověď na tvou otázku asi nemá, jelikož to všechno odešlo tak nějak souběžně se vším ostatním. Pracovala jsem na tom globálně, na kompletní závislosti na všem... a taky mi po tom incidentu ve vířivce přišlo trapné, že si rodinka dá třeba zmrzlinu a já prostě mezi ně nezapadám. Nebo že si na grilovačce dávám jen maso a ne pečivo a ani lupínek čipsů. Prostě jsem moc toužila i v tomto směru zapadnout a učila se být normální a užívat si to. Když jsem zjistila, že mi to v malé míře vlastně vůbec neubližuje nijak, trochu jsem se hodila do klidu... možná takhle, no :)

      Vymazat
  6. Pravdivy clanek a ver, ze nas je plno. I ja mela vlny, kdy fitness bylo za hranou. A dodnes jsem na te hrane a je tezke uhlidat na jake strane ten ktery den jsem. Priklad z dneska-jsme 3.den na dovolene, ja denne chuze s hulkami, beh. Dnes rano a dopo chuze, celkem 16km a ja odpo vycitky, ze se mi nechce jit jeste behat. Je to narocne, ale nepujdu! Budu myslet na tebe a uziju si vecer vinko a grilovani! Sleduju te roky a moc ti fandim!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Kristinko, sleduji Tě dlouho, článek mi vehnal slzy do očí a chvílemi vykouzlil úsměv na rtu , jsem za Tebe ráda, že konečně žiješ. Energie,kterou si rozdávala okolo se Ti doufám vrátí a bude se Vám hezky žít.

    OdpovědětVymazat

Poslední komentáře