To poslední, co si každý rodič přeje, je, aby jeho dítko trpělo. Ať už jsou to nemoci nebo zranění.
U nás nic nenasvědčovalo tomu, že bychom skončili v nemocnici, ale stalo se tak. Elišce se objevilo
ječné zrno, po čase samovolně prasklo, jenže se na tom samém místě nezahojilo, nýbrž se objevilo
nové a dokonce se z pod horního víčka usmyslilo, že se bude tlačit skrze víčka ven.
Následovaly kontroly u lékaře, jeden doporučil masti, druhý kapky, samozřejmě nic z toho
nepomohlo, možná jen chvíli Elišce oko uklidnilo, muselo ji to neskutečně vadit, překážet a bolet.
Po čase už nechtěla ani chodit ven, protože ji to na sluníčku dráždilo, celé oko se jí nadměrně
prokrvovalo, do toho hnisalo.
Další návštěva na očním nedopadla nijak, jelikož měli dovolenou, za týden jsme tedy přišli znovu
a museli přečkat plnou čekárnu lidí. Na dveřích se také objevil nový "plakát", že místní doktorka
nové pacienty nepřijímá. Před týdnem tam ještě nic takového nebylo, ale přesto jsme se nenechali
odbýt a zkrátka čekali, až na nás přijde řada.
Když vyšla sestra, v podstatě hned nás chtěla poslat na oční úplně někam jinam, protože toho mají
nad hlavu. Pak se sestřička podívala na malou, zarazila se při pohledu na její očičko a řekla, ať
počkáme, že jde za doktorkou. Po chvilce nás zavolala dovnitř, že máme jít rovnou za lékařkou,
která v podstatě hned volala do Opavy a okamžitě po telefonu s primářkou zařizovala co nejbližší
datum operace. Hned další den jsme odjeli do Opavy na ambulanci, abychom si domluvili termín
a přišli se domluvit na nástup do nemocnice. Přijímala nás sestřička, která nám ale řekla, že mají
nejbližší termín až první středu v dalším měsíci. Což byl v podstatě celý další měsíc. Říkali jsme,
že by ale měla být operace již domluvená, načež pak sestřička sehnala primářku po telefonu, ta za
námi přiběhla a všechno odsouhlasila. Pozdravila Elišku a řekla, že je to akutní a žádný odklad
nebude. Za týden v 6.45 nástup na chirurgii.
A tak se taky stalo. V sedm hodin jsme už byli na pokoji, kde jsme byli sami, donesli nám pyžamko
pro malou a nechali nás chvilku, aby se malá nevylekala a rozkoukala se trošku. Pokoj moc krásně
vymalovaný, prostě pro děti :) Na chodbě byla spousta hraček, tak jsme chviličku okukovali
panenky a stavebnice a v 7.15 už Eliška dostala prášek na "uklidnění". Za chvilku poté dorazila
anestezioložka, dala nám ještě pár otázek, povyprávěla, co bude zákroku předcházet, jak bude
vypadat a co bude následovat po něm a za jak dlouho Elišku dostaneme na pokoj zpátky.
Ačkoli byla Eliška statečná, přeci jen nějaká ta slzička ukápla, zkrátka měla strach. Musela jsem ji
1000x slíbit, že s ní budu a držet ji za ruku a když ji odvezli v 7.30 k výtahu, už byla dost malátná,
ale stejně se za mnou ohlídla, abych ji ujistila, že tady na ni počkám.
Samou nervozitou jsme chodili po pokoji a nakonec nás to vyhnalo na chodbu ven, kde jsme
chvilinku před devátou slyšeli, jak se blíží od výtahu vozík a zbystřili jsme. Vyskočili na nohy
a hned utíkali za Eliškou. Spinkala samozřejmě. Hlavičku měla obvázanou, zákrok ji dělali
nakonec na obou očičkách, jelikož se jí začalo dělat ječné zrno i na levém očku. To levé měla
převázané a pravé, které měla nejhorší, zákrokem strašně nateklé. V podstatě když otevřela očko,
skoro nic neviděla, takže trochu zpanikařila, ale chytla jsem ji za obě ručky a ihned se uklidnila.
Čtyři hodiny po zákroku jsme s ní museli zůstat v nemocnici, pak nás pouštěli domů. Během té
doby malou přiběhla sestra několik změřit kvůli tlaku, asi po dvou hodinách malé stoupla teplota,
byla rudá jak rak a hořela, ale po další hodině to trochu ustoupilo. Donesli nám čaj, což malá
uvítala. Během těch 4 hodin spánku byla vzhůru asi jen 15 minut dohromady. Než nás pustili
domů, ještě jednou ji hlavičku celou převázali.
Tatínek šel pro auto, já Elišku oblíkala a v tom mi řekla: "Maminko, Eliška už nemá bebinko."
Tak jsem ji odpověděla, že ne, že už nemá. Ona na to s úsměvem kývla. "Chci se podívat." Netušila
jsem, zda ji spíš nevystraší ten pohled do zrcadla, ale byla skvělá. Usmála se zase a bylo na ni poznat,
že je vlastně i přes tu únavu strašně šťastná a spokojená. Hned poznala, že je v tom očku prostě něco
jinak a že je to takto lepší a v pořádku. V autě už byla docela vyspinkaná, dožadovala se jídla
a hraček :) Tak jsme ji zavezli do hračkárny, kde si mohla vybrat, co to její srdíčko chtělo :-)
Druhý den jsme jeli do Opavy znovu, tentokrát na kontrolu, kde vše dobře dopadlo. Měla ještě
na obou očkách malý otok, ale odpoledne byste nepoznali, že byla o den dříve na zákroku :-)
Teď se jen modlit, ať už se jí na tom samém místě nic nového neudělá. Ani nikde jinde ❣
