Jak vzniká (nejen při diastáze) pupeční kýla? (Proč jdu na operaci?)

by - úterý, srpna 07, 2018


To se jednoho krásného dne probudíte, protáhnete se a v ten moment vás zcela paralyzuje nesnesitelná bolest v břišní dutině. Skrčíte se a marně hledáte polohu, která by vám přinesla úlevu. Když ji nakonec najdete, v podstatě setrváváte v jedné a té samé pozici, protože se bojíte pohnout o sebemenší milimetr. Během té maličké chvilky máte totálně zpocené čelo, soustředíte se na dech, protože si uvědomíte, že jste během té panické chvilky plné bolesti zapomněli i dýchat. 
Tak přesně takto se u mne začaly projevovat první příznaky toho, že mám kýlu a že mám nějaký problém. Tehdy jsem ještě nevěděla, že jde o kýlu, myslela jsem si, že šlo o nějakou křeč ve střevech. Myslela jsem si to i tehdy, když mne stejné stavy potkaly během jednoho měsíce pětkrát. Jednou jsem dokonce držela mobil v ruce a v té agónii bolesti jsem vůbec nebyla schopna si to ani uvědomit. Kdyby bylo úplně nejhůř, tak bych si zkrátka tu pomoc nezavolala. Naposledy mne podobné bolesti, ale už ne v takové míře, chytly i na tréninku ve stolním tenise. Prostě jsem cítila, že mne v břichu píchá, a mého diskomfortu si všimla i jedna hráčka, doktorka. A jednoduše se mě zeptala: "Nemáš ty kýlu?" A mně v té vteřině došlo, že jsem úplně blbá a nechápala, proč mi to nedošlo nikdy dřív, i když jsem to vlastně celou tu dobu tušila a sváděla to na úplně něco jinýho. Položila mne na sedačku, kterou jsme v hale měli a dala mi prsty do pupíku. "Cítíš to? Je to malinký, ale je to tam. Nech si to zašít." 

No a já jako totální debil, asi jako každej druhej tady na týhle zemi, jsem se na nějakej zásah do svýho těla rozhodla z vysoka kašlat. Nepůjdu. To "se nějak vstřebá". Nějak "se to spraví". Třeba jsou na to cviky... (holka, holka...)

Rozhodla jsem se tedy, že se vzdám sportu. Omezím ho. Ve velkém. Nebudu posilovat břicho, nic, co by ho zatěžovalo a budu cvičit jógu. A hlavně padlo nešťastné rozhodnutí, že navýším tréninkové jednotky mého oblíbeného strečinku. Do toho jsem samozřejmě pracovala, jako pošťačka denně nanosím několik desítek kilogramů pošty a zrovna zima a jaro byly obzvláště výživná období. Nic z mých rozhodnutí mému problému neulevilo. Naopak. 

To, že jsem se rozhodla neposilovat břicho, bylo sice fajn, ale nemohla jsem si nevšimnout, že se moje stavy bolavého bříška vždy zintenzivní po józe. Nedokázala jsem na to přijít, proč tomu tak je. Už jsem jednu dobu myslela a doslova jsem zpanikařila, protože jsem si na čas vsugerovala, že mám rozestup břišních svalů. Nedávalo mi to ale smysl. Tolikrát jsem si to hlídala, kontrolovala. Tak jsem se pro jistotu vrhla na cvičení podporující zpevnění hlubokého stabilizačního systému. Díky němu, tedy díky cvičení, by se měl rozestup zmenšit. Měla jsem utkvělou představu, že prostě rozestup musím mít, pokud se mi nějakým místem dere kýla ven. Jenže prsty jsem prohledávala díry naprosto zbytečně. Nad pupíkem i pod pupíkem byly svaly u sebe, jen v tom pupíku byla mezírka, která mne bolela čím dál víc. 

Zhruba před měsícem mi to začalo lézt na nervy. Ale totálně. Už jsem se nemohla věnovat ani józe, ani strečinku. V práci mi bolavý pupík překážel. Neustále jsem na to musela myslet a hlídat každý pohyb, aby mě to (náhodou) nepřipravenou neskolilo. Z postele jsem vstávala přes bok, dávala si pozor na zvedání tašek, Elišky, na každý pohyb. Už jsem vzdala představu, že si nějakým cvičením (jako jakým, Kristino???) spravím kýlu a neexistující rozestup. Břicho pořád bolelo a čím dál víc mne starosti s ním omezovaly ve veškerém pohybu. 

Potřebuju pohyb. Miluju pohyb a nemůžu nic. Tak jsem se konečně rozhodla, že zajdu k doktorovi, ať už se s tím mým břichem něco děje, ať se co nejrychleji dám do kupy a můžu se zase věnovat své józe, brát Elišku do náručí a chodit do práce. Jak na potvoru tam dvakrát nebyl, ale do třetice všeho dobrého...

Asi nemusím říkat, že první zjišťovaní hmatem toho, jak velkou kýlu mám, jsem protrpěla. Mám ji neskutečně citlivou na dotek, takže jsem v podstatě doktorovi ty ruce málem odhazovala, i když se mne sotva dotýkal. Poslal mne do chirurgické ambulance, kde jsem strávila asi půl hodiny (lidi v čekárně mne museli proklínat), opět mě prohmatávali a snažili se zjistit, co kde jak... Zítra jdu ještě na ultrazvuk, ale v podstatě jen proto, aby měli dokument, protože si je doktor naprosto jistý. 

Rozestup nemám žádný, avšak kýlu ano. Malinkou, na pohled neviditelnou, ale za to tu svini neskutečně bolestivou. Nedá se již zatlačit (dokážete si představit, co tam zkoušel a co jsem dělala s jeho rukama :D ), je momentálně již lehce uskřinutá, což není vůbec dobrý, takže se zařizovalo a telefonovalo různým oddělením v nemocnici, abych co nejrychleji prošla ještě dalším vyšetřením a odběry a mohla jít co nejrychleji na sál. Kromě kýly se mi ven dere také tukový vak, který v podstatě chrání vnitřní orgány, takže bůhví, co tam se mnou všechno budou dělat a co všechno se bude dít. No, zašívat mne budou určitě :) 

Jak tedy u mne kýla vznikla? 
No asi se budete divit, ale jelikož tuhle otázku řeším již vážně řadu měsíců, zjistila jsem, že za to může řada faktorů. 

1) Mám ji od narození. Již jako malá holčička si pamatuji, že mne občas pobolívalo - tedy spíše tak prapodivně píchalo bříško. Přesně na tom jednom a tom samém místě, jako je tomu doposud. Jen ne tak často, ne tak moc. Vždy se mi připomněla tak jednou dvakrát do roka, píchlo mne "tam" a snažila se moc nehýbat, dokud ta bolest neustoupí. Měla jsem zkrátka již od miminka slabší pojivovou tkáň v břišní stěně. Za všechno může kolagen, což je bílkovina vazivových tkání, která je zodpovědná za jejich pevnost. Kvalita kolagenu a jeho dostatečnost je dána geneticky. 

2) Cigarety. Během svého života jsem se dvakrát stala na dlouhou dobu kuřačkou. A právě kouření velmi snižuje kvalitu kolagenu a tím i pojivové tkáně v celém těle. Stávající i nově vytvořené. K mému neprospěchu.

3) Těhotenství. Olééé... Tlak na oslabenou břišní stěnu si mé tělo "vyzkoušelo" hned dvakrát.

4) Kašel. V době, kdy jsem měla ty největší bolesti kýly, jsem byla snad nejvíc nemocná, co kdy pamatuji. Roznášela jsem poštu téměř dva týdny v -25°C, a to se prostě muselo na organismu podepsat. Kašlala jsem takovým způsobem, že jsem se úplně lámala v pase, bolely mne břišní svaly tím opakovaným stahováním a kašel ustával pozvolna více než měsíc. Tehdy jsem měla ty nejhorší stavy kýly, jaké si pamatuji. A právě při kašli dochází vůbec k největšímu vnitrobřišnímu tlaku. 

5) Práce. Bohužel, nošení těžkých batohů a tašek den co den do schodů, do kopců, z kopců, ze schodů a furt tak dokola, také moc nepřispělo k tomu, aby se mi kýla nevytvořila. 

6) Cvičení. Věřte nebo ne, již jsem to zmiňovala výše, ale právě mé rozhodnutí cvičit jógu a strečink mé kýle vytvořilo dokonalé podmínky. Neustálé dělání tzv. mostů, protahování zad v pozicích jako "kobra" nebo "cow pose", "upward facing dog", "camel", jakýkoli strečink nebo cvik, při kterém se bříško vzdouvá ven, byly naprosto efektivní k tomu, abych si tu kýlu z těla skrze pupík protlačila ven. Ačkoli o tomto píši až na posledním místě, podle chirurga byl tohle jeden z největších důvodů a nejistější způsob, proč jsem si tu kýlu uhnala. A já nebudu zapírat, že jsem si takových cviků zrovna v inkriminované době neužívala hojně. (Já blbec!)

CVIKY, KTERÉ ROZHODNĚ NEDĚLAT, POKUD MÁTE
DIASTÁZU NEBO PODEZŘENÍ NA PUPEČNÍ KÝLU

Bohužel, těch cviků je samozřejmě daleko více, ale vybrala jsem pro ukázku ty nejčastější. 
V podstatě jde o vše, při čem nějakým způsobem při daném pohybu dochází k "vystrkování"
bříška směrem ven. Podporuje se tím vlastně "vytlačení" dutiny břišní a při oslabené břišní
stěně podobné cviky nedělají dobrotu. Vlastně lze říci, že zhoršují jak diastázu, tak vznik
pupeční kýly. Pupeční kýla může vznikat také při zvedání těžkých vah, kdy opět, stejně
jako při kašli, dochází k velkému vnitrobřišnímu tlaku.




Já vám dám vědět, jak operace probíhala (i když to vlastně ani ne, budu chrápat :D) a jak dopadla :) Tak dlouho se budu léčit, jakým způsobem jsem byla operovaná, co všechno smím, nesmím, jak probíhá léčba, jak dlouho bude místo bolestivé apod. 

Snad někomu z vás tenhle článek pomohl k dalšímu rozhodování, co se sebou, pokud máte podobný problém a neustále "to" odkládáte. 

Kristina



Mohlo by se ti líbit

5 komentářů

  1. prajem skoré uzdravenie! nech ti to všetko dobre dopadne a si rýchlo fit!

    OdpovědětVymazat
  2. Holky děkuju, už se těším, až budu zase schopná pohybu a budu to mít za sebou :)

    OdpovědětVymazat

Poslední komentáře