Operace pupeční kýly: mých 7 dní po zákroku

by - čtvrtek, srpna 23, 2018


To bych nebyla já, abych se nepodělila o svoji zkušenost. Ať už se cvičením, něčím novým k snědku, něčím ze života. Dělím se se svými čtenáři o věci zajímavé, milé, krásné, ale také o ty ne příliš příjemné. Něčím takovým byla i moje plastika pupeční kýly, která mne poslední měsíce hodně zlobila. O svém rozhodnutí jít na operaci a o tom, jak jsem se ke kýle vůbec dostala, jsem psala v jednom z dřívějších článků. Takže o tom se znovu vypisovat nebudu. Ale popíšu vám zde svoji zkušenost se samotnou operací a léčením. Včetně fotek.
Při mé operaci kýly nebyla použita síťka, byla jsem operována laparoskopicky, šití bylo tzv. s napětím, kdy se několikrát přešila k sobě břišní stěna a až následně se udělaly stehy v samotném řezu. 

Den 1
Nebudu popírat, na operaci jsem se vážně těšila. Jo, těšila, protože jsem měla už plný zuby omezování, které mi má kýla způsobovala. V práci, při cvičení, doma při úklidu i třeba při tom, že jsem už bez bolesti nemohla ani brát dcerku do náruče. Operaci přecházela řada vyšetření včetně anesteziologické přípravy. V den operace jsem tedy na 7. hodinu ráno přišla na lačno do nemocnice a hlásila se na chirurgické ambulanci. Odtud mne odvedli o dvě patra výše na chirurgické oddělení, kde mne seznámili s tím, jak to bude probíhat před samotnou operací, během ní a také po tom. Převlíkla jsem se do jejich noční košilky, sestřičky mi donesly podepsat papíry, že souhlasím s celkovou anestezií a s operací. Po chvilce znovu přišla jedna z nich dát mi potvrzení o nástupu na nemocenskou a taky prášek na uklidnění. No, uklidnila jsem se tak, že jsem na další hodinu usnula :-) O nic jsem nepřišla, alespoň jsem si zkrátila čekání na zákrok. V 10 hodin mne odvezli na operační sál, kde bylo asi šest lidí v rouškách a modrých pláštích, hrála jim tam Nafrněná (nesnáším tu písničku :-D ), svlékli mě z košile a přesunuli na operační lůžko. Tam mi zafixovali ruce i obě nohy, dali "čepici", pod kterou dali můj culík a nade mnou se už tyčila anestezioložka, se kterou jsem pár dnů před tím měla předoperační pohovor a která mne poslala na hematologii na odběry krve (kde jsem myslela, že zdechnu, když mi bylo sděleno, že mi budou brát 4 malé zkumavky, nebo co to bylo :D ). Pozdravila mne a řekla stručně, že mne teď uspí. Napíchli mi kanylu a do chvilky jsem byla v tranzu :-) Jako na sále jsem nebyla ani pět minut a už jsem spala. Bylo to strašně rychlé. Když mi těžkly víčka, slyšela jsem jen, že doktor už je "tady".
Po anestezii, tedy po probuzení, mi nebylo vůbec špatně. Cítila jsem se skvěle. Ta bolest břicha byla ovšem nepopsatelná. Nepopsatelná. Byla jsem už napíchnutá na infuzi na zmírnění bolesti a probouzela se pouze jen na měření tlaku, když přišel můj přítel a Eliška, pak na večeři a pak úplně večer, když sestřička chtěla, ať jdu na záchod. Zkoušela mne posadit pokaždé, když mi šla měřit tlak, ale vystřelovala mi neskutečná bolest do břicha jen při pouhém pohybu ruky. Fakt strašný! Když po mně chtěli večer, ať si zajdu na záchod, vůbec jsem netušila, jak to mám udělat. Jednak jsem přes tu bolest vůbec necítila, že bych měla plný močák, jednak jsem se nemohla ani pohnout. No, dopadlo to tak, že jsem se s potem na zádech, který mi doslova tekl, dostala jen do sedu, po kterém jsem hned s sebou švihla zpátky do postele. Sestřička jen řekla, že teda donese mísu, že to necháme být, že každý ty operace dává jinak. A taky, že jsem po každém sedu byla bílá jak nemocniční dveře. Na noc jsem dostala do žíly dvě stříkačky tekutiny proti bolesti a ještě prášek. Pak jsem usnula a spala až do rána.

Jídlo: půlka přesnídavky a 2 plátky veky k večeři

DEN 2
Probuzení bylo kruté. V tom smyslu, že bylo hodně bolestivé. Opravdu hodně. Ráno jsem dostala další léky na bolest. Když přišel doktor na vizitu (ten, co mne operoval), ptal se, jak se cítím a zda už chci jít domů. Sestřičky kývaly hlavou, že to nevidí a já řekla, že jsem to tak před operací chtěla, ale že momentálně fakt nejsem ve stavu, jak bych to zvládla, že se na to vůbec necítím. Souhlasil a dali jsme tomu další den. Situace se zlepšila kolem oběda, kdy jsem byla už víc jak 24 hodin po operaci a zjistila jsem, že pohyb rukou je méně bolestivý a nohy už jsem zkoušela pomalinku přitáhnout k zadečku patou po posteli. Dřelo to, ale dalo se to vydržet. Přišly další pokusy o vstávání, zkoušela jsem to několikrát, prostě si aspoň sednout, abych oddálila ty tendence při každém sedu omdlít. Po obědě jsem už stála na nohách, ale jelikož mi to trvalo asi tak 5 minut, byla jsem zpocená až kam oko dohlédne :D Každý pokus byl v podstatě s vypětím všech sil, s hledáním co nejméně bolestivého místa při samotném sedání a vstávání. Na záchod mne odvedla sestřička jen proto, že mi bylo jasné, že se mi musí chtít na malou, i když jsem necítila vůbec, ale vůbec nic. Na záchodě se mi udělalo špatně, takže jsem hodně rychle valila zpátky do postele, kam jsem s sebou v podstatě švihla, než jsem ztratila vědomí úplně. Sestřička na mně viděla, jak jsem z toho nešťastná, tak mě uklidnila, že každej tu operaci i anestezii zvládá jinak. Mně anestezie nic neudělala, ale ta bolest byla příšerná. Bylo to opravdu neskutečné. V deset večer jsem se ještě hecla, že si půjdu vyčistit sama zuby, jen proto, že jsem to tělo prostě chtěla navyknout na jinou polohu, než na neustálé ležení, i přesto, že to ve stoje příšerně bolelo. Celé břicho mělo najednou snad třicet kilo, cítila jsem vnitřní stehy a ty venkovní taky pořád na jednom místě praskaly. Byl to večer, kdy jsem si při zapíjení dalšího prášku na bolest říkala, jak si mohou některé ženy dobrovolně vybrat císaře.

Jídlo: 3 plátky veky s máslem a medem ke snídani, vývar, těstoviny s omáčkou a masem (které jsem celé nechala, bo jsem si to přes bolest vůbec nedokázala nakrájet) a červená řepa k obědu, dva plátky chleba se salámovou pomazánkou k večeři.

DEN 3
Probudila jsem se a své kolegyni na pokoji sdělila, že mě ta postel sere. Nedá se v ní spát, jsem zkroucená jak paragraf, je to tvrdé, prostě debilní postel. "Jde vidět, že už je vám líp, když si stěžujete na postel." :D Měla recht. Uběhlo 48 hodin od operace a i když jsem měla pořád bolesti, už jsem na sobě cítila, že to při některých ohybech těla bolí podstatně méně. Břicho jsem měla sice nateklé takovým způsobem, že jsem vypadala jak těhotná, ale bylo mi lépe. I fyzicky. Šla jsem se umýt sama, na záchod sama, několikrát jsem za celé dopoledne jen tak vstala na nohy, abych se přesvědčila, že to domů prostě dám. Špatně se mi dělalo už jen trošku, ale vždy jsem to zvládla. Padlo rozhodnutí, že si pro mne přítel přijede s Eliškou a pojedeme domů. Šla jsem na poslední převaz, dostala propouštěcí papíry, ještě jsem zavolala Tomovi, ať mi vezme svoje tričko, že do toho svýho, se kterým jsem přijela, se prostě nevlezu, a jelo se domů.
Domů to máme asi pět minut autem, ale nemusím vám říkat, co jsem si při cestě prožívala. Jakýkoli sebemenší výmol či kousek nerovné cesty mi dával zabrat. Do našeho druhého patra jsem šla po schodech jen pravou nohou, na levou to bolelo a dost táhlo. Tom připravil postel, protože jsem za tu chvilku byla šíleně vyčerpaná. Vzala jsem si prášek od bolesti, Eliška si šla hrát a my s pejskem ulehli ruku v ruce společně v posteli. Miki mě šíleně vítal, tak moc, že jej Tom musel odhazovat ze mě, byl úplně šílenej. Pak si opatrně šel očichat mé bříško a díval se mi tak 10 vteřin dlouze do očí. Stočil se mi k rameni a položil svoji hlavu na můj krk :-) Za dvě hodiny se rozhodl posunout k mému pasu, jenže si položil hlavu na moje břicho a to bylo něco příšernýho. Zakřičela jsem bolestí, hned bylo břicho jak v ohni, jako by mi ho někdo zase řezal. Slzy taky tekly, ale nakonec jsem ho pohladila, že se nezlobím.
Večer jsem před spánkem zaznamenala jen menší obtíže s dýcháním, ale nepřikládala jsem tomu nijakou pozornost. Šli jsme spát a druhý den si udělali filmovej maraton opět ruku v ruce v posteli -:)

Jídlo: v nemocnici ke snídani opět 2 plátky veky, máslo a marmeláda (obarvená želatina, co se klepala na noži), doma jsem najela na svůj režim stravovací :) Hned druhý den ráno jsem cítila, že je mi lépe co do trávení. Ta nemocniční strava byla příšerná a strašně mě nafukovala.

 

DEN 4+5
S každým dnem mi od tohoto dne bylo lépe a lépe. Sice jsem stále vstávala pomalu, chodila jsem slepičím krokem, ale posun v bolesti se den co den zlepšoval. Nastal však jiný problém. S dechem. Kdykoli jsem vstala, nemohla jsem popadnout dech, dýchala povrchně snad na 20%, skrze to jsem ani nemohla mluvit bo to nešlo. Minimální výdech, minimálně nádech. Tak moc jsem cítila potřebu narvat plíce vzduchem, zhluboka se nadechnout a využít plnou kapacitu. Trvalo to dva dny a byla jsme rozhodnutá, že o tom řeknu doktorovi, ke kterému jsem beztak šla na kontrolu. Zatímco jsem se snažila co nejvíce vstávat, abych se trošku hýbala, nedostatek vzduchu a tlak na hrudi mi bránil ve stoje dýchat a pomohlo vždy jen to, že jsem ulehla zpátky. Jenže mi šlo proti srsti, že by mne cokoli mělo poutat znovu na lůžko. Takže jsem ty intervaly ve stoje prodlužovala, co to dalo.

Jízda v autě k doktorovi už tak nebolela, ale trable s dechem přetrvávaly. I když, už netrvaly tak dlouho. Po chvíli jsem se s každým vstáváním mohla nadechnout více a více. Možná to bylo i tím, že jsem měla za sebou první noc, kdy jsem mohla spát mírně nakloněná na bok, a shodli jsme se na tom, že za potíže s dýcháním mohl sevřený hrudník, zablokovaná žebra, kdo ví. Všechno se vším souvisí.

DEN 6
Víte co je nejhorší? Když se díváte se svou drahou polovičkou na film, kde je spousta scén, při kterých byste se jindy za břicho popadali a teď jste po operaci a nesmíte :-D Přítel se na spoustu scén třepal pod peřinou, abych ho neviděla, jenže to nešlo... je to to samé, jako když musíte udržet vážnou tvář v momentě, když vám od smíchu tečou slzy :-D Bože, jak mi ty stehy škubaly s břichem, myslela jsem, že ho zabiju. Smála jsem se a přitom si držela břicho, které řezalo a řezalo a nutila se myslet na něco jinýho, jenže když periferně vidíte ten třesoucí se pytel vedle sebe... :-D
A pak jsem chytla škytavku. A pak jsem si potřebovala kýchnout. Asi nemusím popisovat, co na to bříško :-D
Šestý den jsem byla schopna umýt nádobí, pověsit prádlo. Nešlo to hladce, trvalo to, ale nic mne nebolelo a já byla šťastná, že se někam hnu :-) 
Problém s dechem byly pryč, vystřídala je bolest zad. Dnes zatím jen mírná. 

 
Moje nateklé bříško šestý den po operaci (i s modřinami). Dírka má tvar písmena T .

DEN 7
Dnes už byla bolest zad naprosto katastrofální a pokračovala i další dny, jelikož tyhle poznámky píši zpětně. Zjistila jsem, že si beru prášky na bolest zad a ne kvůli břichu. Neskutečné bolesti v horní polovině zad mezi lopatkami, kterou nešlo nijak utišit, ani protáhnout, protože jste pohybově omezeni. Jediné, co pomáhalo, bylo furt jedno a to samé dokola. Zase to lůžko. 
Záda mě pálila, bolela, nebyl úhel, u kterého bych cítila aspoň mírnou úlevy. Vím jen, že tomu musím dát čas. Jsem prostě zašitá a tělo má teď prostě jiný postoj. I ta troška toho "jinak" je však pro záda nepředstavitelnou zátěží. 
Z postele vstanu během 2-3 vteřin, bříško je daleko méně nateklé, takže už se vlezu do svých triček a tílek :-) Ránu si stále potírám a v podstatě namáčím do přípravku, který má na to pomoci. Kolem pupíku mám zhruba na šířku 2 cm tvrdou, trošku naběhlou a na dotek trošku bolestivou načervenalou oblast ve tvaru kruhu, která svědí, možná trošku pálí. Zkrátka se to léčí. Zvládám již drobné domácí práce, pěkně pomaloučku, polehoučku, co mi pohyb dovolí a hlavně jen do meze, kdy necítím žádnou bolest. Zvládla jsem zabít malým polštářkem komára :-D Nicméně, ustlat postele je stále problém, peřinu bezbolestně neuzvednu. Dokážu jít do dřepu, i se mírně pro něco zohnout, nezvládnu se pro něco natáhnout. Chodím rychleji, ale stále pomalu. 

Jídlo: Stravuji se zdravě, věřím, že ty správné potraviny napomohou rychlejší léčbě. Jen jím momentálně častěji a menší porce, jelikož větší bříško pak bolí a vyvíjí větší tlak na stehy a celé je to takové velmi nepohodlné a bolestivější. Takže jsem opatrná :-)

Mám před sebou vytahování stehů, které vychází na 14. den po operaci, také řadu kontrol, z nichž poslední je naplánovaná na den, kdy budu mít 7 týdnů po zákroku. Ozvu se zase po čase. Sama jsem zvědavá na rekonvalescenci v průběhu následujících týdnů :-)

Kristina

Mohlo by se ti líbit

1 komentářů

Poslední komentáře