Jedno z mých nejoblíbenějších jídel, kterým nadchnete také ostatní členy rodiny. Malá se po lososovi mohla utlouct. Pravda, salátek jí moc nejel, ale alespoň se z něj snažila vybírat to, co jí chutnalo :-)

K rybě a salátu není již třeba žádné přílohy, protože je sám dost o sobě sladký a nahradí veškerou dávku sacharidů. Nicméně, pokud si chcete dopřát přílohu třeba v podobě rýže či opečených brambor, může být.

Budete potřebovat:

lososa

máslo

sůl, mletou červenou papriku

sušené bylinky (petržel, libeček apod.)

rajče

červenou cibuli

žlutou papriku

ředkvičku

kukuřici (mraženou nebo sterilovanou)

pomeranč

Jak na to?

Lososa osolte, zasypte mletou paprikou a na másle z obou stran opečte.

Připravte si zeleninu a vše smíchejte. 

Z jedné půlky pomeranče vymačkejte do salátu šťávu, z druhé půlky vydlabejte obsah

a nakrájejte na kostičky. Také přidejte do salátu a vše smíchejte a nechte chvíli odležet.

Nakonec lososa i salát velmi decentně zasypte sušenými bylinkami a podávejte. 

Dobrou chuť. K.

Člověk by řekl: "Aaaa, tak už je zase zpátky!" :D Ne, nejsem zpátky. Jsem pořád tady a nechala jsem se vyhecovat mojí (mohu v klidu říct) nejlepší internetovou kamarádkou Jitkou (http://jitkasingerova.blogspot.com/) do soutěže, kterou každoročně pořádá časopis Muscle & Fitness. Akorát u mne to nebude vyloženě soutěžní, nýbrž nesoutěžní. Rozhodla jsem se oficiálně nepřipojit a to z jednoho důvodu. Prošvihla jsem registraci za zvýhodněnou cenu a "novoroční" cena se mi fakt nechce platit :D Jsem upřímná :D Nesehnala jsem v čase u nás lednové číslo časopisu M&F, protože nikde jej neměli a bylo potřeba se s ním vyfotit, ale koupila jsem jej až minulý týden snad v poslední možné trafice u nás a čekal tam na mne poslední kousek. 

Ale nevadí mi to. Jsem si vědoma, že se svou postavou už asi žádné zázraky v domácích podmínkách neudělám, ale o to mi ani nejde. Soutěživá jsem dost :D A v mém případě se není třeba někam upisovat. Veškerou soutěživost jsem schopná podstoupit i tak, takže to beru vážně, jako bych ke všem ostatním soutěžícím patřila :-)

Ani nechtějte vědět, kolik cukroví a k jakému obžerství jsem se za poslední měsíc "dokopala" :-D O d té doby, co se "upravily" mé rodinné vztahy a s mým bývalým přítelem Tomášem už nejsme, jsem se upravila váhově na 56 kg. U mne stresy, napětí a nepohoda vyvolávají nutkání nejíst. Nemám chuť, dokonce je u mne naprosto potlačena základní lidská potřeba a tou je hlad. Nutila jsem se do jídla, lidé kolem mne jen nešťastně pozorovali, jak jim mizím před očima a hubnu. Dokonce to zašlo tak daleko, že mne moje kamarádka zničehonic objala a řekla, že k ní musím na oběd, jinak se na mne už nemůže dívat. Byla jsem si vědoma, že to, jak jím/nejím, není v pořádku a podvědomě jsem cítila opravdu strach. Strach, že se mi to vymkne natolik z rukou, že budu možná v budoucnu potřebovat pomoc. Neustále jsem z nervů zvracela a bylo to jedním slovem děsné. Neměla jsem ze sebe radost. Musela jsem si koupit menší oblečení a i to mi po čase začalo být velké. Byla jsem na sebe vyloženě nasraná a poslední dny mi v hlavě kolovala věta: "Co mám už do prdele udělat, aby se to zastavilo." 

Trošku za to může můj přítel, současný, který dělal doslova psí kusy, abych byla v klidu, v pohodě a abych jedla. Chodili jsme na jídlo, dělal mi svačiny do práce a kontroloval mne :-) Bylo to milé. Bylo to tak milé, že jsem se pak nakonec rozpapala, nálada se zlepšovala a skutečně mi začalo znovu chutnat. A co víc, znovu se ozvalo kručení bříška - což jsem považovala za naprosto nejjednoznačnější znamení, že to začíná být ok :-)

Dnes ráno jsem se vážila a světe div se, na váze bylo 61 kg :-D (Už mám zase prsa :D) V podstatě mi ta váha vůbec nevadí, žila jsem s ní poslední roky úplně normálně. Co mi vadí, je to, že jsem i přes veškerý pohyb v práci, kterého mám dost, opravdu dost, přestala cvičit. Naprosto. Chyběl mi ten jiný druh pohybu. Ty činky, slide disky, strečink, angličáky, jóga... úplně všechno. Dnes je 13. ledna a já jsem od Nového roku cvičila jen 4x. Vlastně to bylo to jediné, k čemu jsem se dokopala od operace pupeční kýly, která proběhla v polovině srpna. Nebudu popírat, nemůže za to nic jinýho, než to, že jsem měla spoustu práce sama se sebou, když přítel odešel, spousta práce s dětmi, následným stěhováním, opět se toho na mne nakupilo trošku víc, pendlovala jsem mezi dvěma domácnostmi, neustále se do poslední chvíle řešil můj bývalý přítel, neshody, děti, je toho na hlavu prostě hodně na jednoho člověka a pro cvičení mi chyběla ta psychická pohoda a jakési uvědomění si, že mi na tom záleží. Nezbýval na to už ten duševní prostor.

Ještě stále pendluji mezi dvěma domácnostmi. Věci mám odstěhované, ale děti ten rychlý přesun nedaly, tak se z jednoho a druhého důvodu stalo to, že jsem s nimi na původním místě a postupně je budeme s J. změnám přivykat. Možná si pomyslíte, jak jsem blbá, že jsem myslela jen na vlastní štěstí a ne na ty děti, ale ono nebylo zbytí. Byl na mne vyvíjen příšerný tlak ohledně vystěhování se a jako jediné nejrozumnější rozhodnutí mi přišlo, že se zkrátka musím co nejrychleji z bytu (kde ještě stále žil můj bývalý přítel) odstěhovat. Žili jsme spolu deset let a najednou nešlo vydržet ani chvíli, abychom vedle sebe fungovali jako lidi. Obtížně se to píše, protože písmenky nikdy nevyjádříte dostatečně ty prožitky, tu situaci, ty slzy, tu opakující se snahu, že to kvůli dětem přece dva dospělí musí zvládnout. Nezvládli jsme.

Po odstěhování po Vánocích, které bylo zkrátka nevyhnutelné, jsem se s dětmi (jak jsem psala výše) opět vrátila na původní místo. Se snahou, že těm dětem dokážeme udělat domov. A že je budeme změnám přivykat postupně. Protože tu náhlou změnu - hlavně malá Eliška - nezvládaly. Bylo by krásné říct, že jsme skvělí rodiče, kteří tohle byli ochotni podstoupit a zkusit. Možná ano. Možná to byl opravdu krok, ten finální krok k tomu, abychom se oba přesvědčili, že nezvládneme žít vedle sebe ani pro děti. Bývalý přítel z bytu před pár dny nadobro odešel, jelikož to jeho slovy "nedával". Chápu. Respektuji. Co mám co právo vyčítat nebo nad tak složitými věcmi přemýšlet a polemizovat nad nimi. Pravdou je, že se tím pročistil vzduch (konečně) a všichni teď můžeme fungovat tak, jak si zasloužíme. V klidu. A soustředit se na to, co je teď a co bude. Bude to ještě dlouhá cesta, ale ne už trnitá, ale smysluplná. Pro nás pro všechny. 

A proč to všechno píšu? Protože se tenhle restart v mém životě docela pěkně kombinuje i s tím, že se chci účastnit (i když jen zpovzdálí) tady tý soutěže. Toho, že budu opět schopna se soustředit taky na sebe, potřebuji nějaký tah, něco, čím jsem poslední roky žila a co mne bavilo, co bylo mým koníčkem a co mi dělalo radost :-) Nemám v plánu se zhuntovat. Chci jen dostát tomu nadšení, které jsem na čas ztratila. Tomu skupinovému hecování a babrání se v kravinách, které se týkají fitness :-D Vím, že za tři měsíce soutěže, která končí 15. dubna 2019, toho moc na sobě asi nezměním, ale pro mne to nebude změna až tak zvenčí, i když i o tu mi jde. Bude to také o té změně uvnitř. V mém nitru. Fyzicky cítím tu duševní potřebu neřešit vztahy a budoucnost, ale blbosti, na kterých nevisí v podstatě život, ale jsou jeho kořením :-)

JAK BUDU JÍST?

Mějte se zatím krásně, jsem zvědavá, kdo všechno se do soutěže přidal :)

Když tak mi to napište :)

Budu se těšit!

Kristina