MEMORIES | Březen 2023

84 | 365 | Česká pošta očima doručovatele

Tak strašně moc jsem se těšila na březen a on už je konec. Jak je tohle možné.... Nerozumím. Nestíhám tempo života. Dokonce zjišťuji, že utíká větším tempem, než před pár lety. To je docela šílený zjištění, protože bych chtěla spíše opak. Nejraději bych, aby se čas každý den na chvíli zastavil. Možná je to tou prací...

Víte, bývaly doby, kdy jsem chodila do práce a čas se vlekl. Ať šlo o jakékoli zaměstnání. Vím, jak jsem častokrát koukala na čas a prosila ručičku, ať se hýbe trochu rychleji. V práci to neubíhalo a hodina vydala za tři.

Ale ne při doručování. Ani když jsem byla na listovce, ani teď, když rozvážím balíky. Mám pocit, že nic nestíhám. Od rána, kdy naskenuju balíky na autě, telefon neustále zvoní a každý tě honí a shání a nahání, ať jsi do deseti minut na stopadesáti adresách naráz. Zastavuji čas pohledem. Snažím se urychlit momenty, které urychlit nejdou. Kdo rozváží balíky, ví, o čem mluvím. Je to neskutečný fofr. Častokrát chci někomu vyjít vstříc a ono to prostě nejde. Lidí neví, že jste bez obědové pauzy, bez pauzy na toaletu, jíte v momentě, kdy přejíždíte mezi dědinami a i tehdy, sotva si kousnete, zvoní telefon. Kdykoli si jdu koupit svačinu do obchodu, cítím se blbě, jako bych neměla nárok se najíst. Takový pocit v sobě nemám vybudovaný jen já, ale i ostatní, jak jsem zjistila.