Jsem ze severní Moravy. Osm let jsem žila s Pražákem. Rozdílnost toho, kde jsme každý z nás vyrůstali, se nedala popřít. Po celou dobu, tedy po celých těch osm let a ještě pak dál, jsme se popichovali, ať ten či onen mluví spisovně a "normálně" a netahá do vztahu "paskvily". Každý z nás měl jiné názvy pro určité věci. A každý z nás si byl samozřejmě stoprocentně jistý, že ten "jeho" výraz je zcela běžný a výraz toho druhého je jak z jiné planety. Musím říct, že v tomto jsme si doma zažili spoustu srandy. :-)
Když jsem šla vysávat byt, můj muž samozřejmě nechápal, co hodlám jít dělat, až uviděl, že vytahuju vysavač. "Co to prosím tě je za debilní výraz? Snad jdeš luxovat, ne?" - "Luxovat? Jedinej, kdo tady luxuje seš ty, když přijdeš večer do ledničky."
V noci nám rupla žárovka v bytě. Já ji šla vyměnit, ale jelikož byla tma, neviděla jsem pořádně a poprosila muže, ať mi rožne aspoň ve vedlejší místnosti: "Rožni mi vedle, prosím tě!" - "Co?" - "Rožni mi vedle!" - "Cože?" - "Jsi hluchej? Říkám, rožni mi." - "Co mám rožHnout?" Došlo mi to, usmála jsem se, podívala se na něj a v klidu řekla: "Můžeš mi, prosím tě, v té vedlejší místnosti rozsvítit?" - "Ty, Kristino, ty už se nauč mluvit česky, tady nejsi na Moravě!" :D
"Ty, prosím tě, podívej se na sebe do zrcadla a uprav se trošku, podívej se, jak jsi celý rozgajdaný." - "Cos to řekla?" - "Aby ses upravil, ty gatě!" - "Gatě?" - "Tak kalhoty, panebože, však víš, co myslím." - "A co jsi to říkala předtím?" - "Kdy?" - "Už nic radši, to bych ani nevyslovil."
Muž přišel z práce. "Jak to šlo? Dáš si polívku?" - "Jojo." - "Ok, dneska se mi moc povedla, Martínek zbagroval čtyři žufánky, nechápu, že se to do něj vešlo." - "Co to je?" - "Co co je?" - "Co že udělal?" - "Snědl čtyři žufánky polívky... (dlouhý pohled do očí mého muže) aha!" - "Ty! Mluv česky ženo moje. Tohle (ukázal do hrnce na žufánek) je naběračka." - "Hmm, naběračka! Tak kolik chceš těch na-bě-ra-ček?" Provokativně se šklebím.
"To je Jirka Fojtků. To je moje žena Kristina." Představil mi muž svého kámoše.
"Těší mě Jirko Fojtků."
"Taky mě těší, vodkaď jsi?"
"Ze severní Moravy. A ty z kama?"
(úsměv) "Fakt nekecáš, jsi z Moravy."
"Pomůžeš mi ozdobit stromeček?" říkám já svému muži.
"Jojo, rád."
"Tak si vem tady ty modré baňky, já pověsím ty stříbrné."
"Baňky? Tak říkáte vánočním ozdobám?"
"Ty jo.. ty jsi tak nevzdělaný, to je snad celonárodní slovo ne? Baňka."
V neděli ráno ještě v posteli.
"Pojedeme nakoupit?" navrhl můj muž.
"Nechce se mi..." řeknu nudně otočená do polštáře.
"Ok, tak co budeme vařit?"
"Nevím, dala bych si šulánky pěkně na másle."
Muž nasadí vystrašený výraz.
"Šu.. co?"
"Šulánky," začínám se culit, protože je mi jasný, že můj muž tohle v životě neslyšel.
Popíšu mu, jak se takové šulánky dělají, načež pochopí, že to jsou prostě bramborové šišky.
Možná by se mohlo zdát, že jediný, kdo se cizí mluvě divil, byl můj muž. Můžu vám říct, že já jsem si s mým pražským (dnes již bývalým) mužem, také užila svoje. Kolikrát jsem slyšela "viď", "koukej", "heleeeee", kolikrát jsem musela zapnout mozkové závity, abych si vzpomněla, že moje bulka a jeho houska je jedno a to samé, že zatímco já jsem často používala "tož", můj muž v každém druhém slově používal -ej (vozejk, sejra, zejtra), že když hodně jedl a pil litry koly, já mu řekla, že z něj bude baček a on se vztekal, že je mu to jedno, protože stejně neví, co nebo kdo baček je, a zatímco on nechápal slovní spojení dem dom, protože on používal jdeme domů, já zase nechápala přijdu dýl. Jestli je něco, nějaký slang, nářečí, které mi vážně nedává smysl, je to právě tohle.
"Kde jsi byl tak dlouho? Já už se bála, že se ti něco stalo."
"Však jsem ti psal sms-ku, že přijdu dýl."
Koukám na svého muže, jako na vola. Doslova. Zase to spojení.
"No, to mi přišlo, ale to jsem nepochopila."
"Cos nepochopila?"
"Co to jako je 'přijdu dýl'?"
"No, že přijdu dýl ne?"
"Vždyť to ani není česky!"
"Co vy tam používáte na Moravě?"
"To bych musela nejdřív vědět, co to je 'přijdu dýl'."
"To je jakože 'přijdu déle'"
"No tos mi ohromně pomoh, jaký je v tom rozdíl?"
"'Přijdu dýl' je jakože přijdu později, ne? Si ze mě děláš srandu?"
"Ne, to fakt nedělám, vždyť to nemá logiku. Přijdu dýl... to vůbec nedává smysl tyhle dvě slova dohromady."
"A co ty tvoje žufánky a rožhnout?"
"To není rožhnout, ale rožnout! Úplně normální slovo."
"Rožhnout!" Provokuje muž.
"Rožnout! Mrvíš moravský výraz, ty zpěváčku."
"To je zas co ten zpěváček?"
"No tak, vy tady všichni zpíváte, ty taky. Heleee???!!! Viiiiď?" Napodobuju svého pražáka s intonací.
"Čechová, nebuď drzá!" Směje se.
"Přijdu dýl," pošklebuju se. "Chceš večeři hned nebo ji chceš až dýl?" :-)
Dnes má můj bývalý muž holku pražandu, já mám zase kluka ze severní Moravy. Svůj k svému :-)
Tento příspěvek mě napadl jen jako takové odlehčení, když jsem před pár dny chatovala s jednou blogerkou, která se díky slovu "dýl" nechtěně prořekla a já poznala, z jaké části republiky je. Byla to sranda a je sranda pozorovat tyhle rozdíly v mluvě jednoho národa.
A zkama/vodkaď jste vy? Co vám nejvíce rve uši? :-)
K.
.jpg)
.JPG)