Kristina Čechová: března 2018

No komentářů

Sbírka fotek jídel, které jsem nafotila v průběhu zimy 2017/2018 jako inspiraci do jídelníčku. Moc jich tedy není. Hodně jsem se věnovala hlavně receptům, protože když nemám moc náladu do života, tak vařím nebo peču. Zrovna tato zima byla pro mne naprostým osobním znovuzrozením a naplno jsem si to užívala. Takže i když je fotek z tohoto období málo, věřte, že v mém životě se toho stalo moc. Moc pozitivního :)

Zrníček z Kauflandu na tři plátky, cottage cheese s nastrouhanou ředkvičkou, okurka a 95% vepřová šunka. Ještě to načančat a může se jít na to :-D Jestli je to nutnost? No, v mém případě i ano. Jednak jím očima a jednak mne to krášlení pro fotku ještě pořád (i po skoro šesti letech blogování) baví ღ

Tousty z večerního chleba dát klasicky do toustovače a opéct společně s 95% šunkou, rajčetem,

tvrdým sýrem, okurkou, ředkvičkami a ledovým salátem.

Zeleninový salát z ledového salátu, mrkve, cherry rajčat, salátové okurky s opečeným
kuřecím masem a proteinovými těstovinami.

Rodinka obědvala těstoviny, já měla chuť na něco takového. Slanina, vejce, majonéza, řepa, gorgonzola, hrášek a salátová okurka.

Proteinový nápoj: mix mléka, jahodového proteinu, mražených banánových koleček a borůvek

Kuřecí salát (ledový salát, brokolice před definitivním chcípnutím, salátová okurka, ředkvičky, mrkev, maso z grilovaného kuřete, lžíce majonézy)

Den předem jsem si upekla tento koláč plný ořechů a mrkve, takže ideální pro každého vyznavače low-carb režimu. Navíc, tento koláč může skvěle konkurovat jakékoli jiné buchtě. Je sladký tak akorát, sytý a neskutečně křehoučký a vláčný, jak nebíčko nadýchaný :-) Recept dohledáte na této adrese.

Losos na rozmarýnu se zeleninovým salátem dnes zdobil můj stůl na oběd :-) Losos byl 24 hodin naložený (olej, sůl, kurkuma, rozmarýn, mletý kmín), zeleninový salát je z míchané listové zeleniny, mrkve a salátové okurky s domácí majonézou. Výborný to bylo!!!

Tady k večeři žampiony na cibulce se šunkou a třemi vejci.
K tomu paprika a rajčata (schovaná vzadu) a strouhaná mrkev s medem a citronem.

Fakt zkuste obyčejný bílý jogurt někdy vyšperkovat čokoládovým likérem :) Top!!! Jo, v tomhle období jsem ho bumbala a používala trošku víc :D Měla jsem ohromnou chuť být rebel :D

Ten pocit, když uděláš proteinové tyčinky, všichni si na nich pochutnávají, a ty je vyhodíš, bo se to nedá žrát :-D

1 komentářů

No komentářů

5 komentářů

No komentářů

Dlouho jsem nepsala nic ze svého života a také jsem dlouho váhala, zda to dělat. Jenže i pro mne

samotnou je můj blog taková kronika :-) Ráda se k některým článkům vracím a nostalgicky

vzpomínám a tak tu tradici přece nemohu porušit. A přeci jen existuje pár lidí, kteří mne sledují

natolik dlouho, že třeba chtějí vědět, kam se to ta jejich blogerka, co občas čtou, dostala :-)

Tak já vám to povím.

Pověsila jsem celou svoji fitness "kariéru" na hřebík. Proč? No, je to od každého trochu. Měla jsem

spoustu snů, ale nebyly v mém případě realizovatelné. Chtěla jsem spoustu věcí, ale v podstatě jsem

nikdy nebyla příliš spokojená s tím, co mi to zpětně dávalo. Vynakládala jsem příšerné množství

energie a času na něco, v čem jsem postupně přestávala vidět jak perspektivu, tak i určitý pocit

naplnění. Přestávalo se mi líbit, kolik času trávím v bublině internetového světa, kterou jsem pro svou

práci potřebovala. Sociální sítě. Komunikace s lidmi skrze naťukaná písmenka. Sezení na zadku po

většinu času. Zavřená věčně mezi stěnami svého bytu. Úplnej asociál. A přitom "viditelná" ve světě

emailů, chatů, telefonních hovorů, atd. Neschopná určit si svoji pracovní dobu, kdy toho nechám,

kdy se vypnu od světa. Pořád ta práce s venkovním světem byla pro mne příliš důležitá i přesto, že

mi v posledních měsících nedávala absolutně nic. Spíše mi brala. A mne trvalo to pochopit. Tedy, jak

jednou poznamenal můj přítel: "Ty to odmítáš vidět!" Že tento život pro mne není dobrý. Pro nikoho

kolem mě. Že tohle není "ono". Že ten sen mnoha pracovat z domu v oblasti zdraví a fitness se

v mém případě jevil jako alarm, jehož varující signály jsem dlouho přehlížela. Posledním počinem

bylo vydání mé knihy Moje tělo: koučink. Byl to jeden ze snů, který jsem chtěla dotáhnout do konce,

a jehož uskutečnění pro mne do teď hodně znamená. Jednak proto, že jsem věděla, že v té knize je

všechno, co jsem mohla každé začínající dušičce ve fitness předat, a jednak proto, že jsem ji

překopávala pod tak šíleným tlakem, že zpětně netuším, jak jsem to zvládla.

Byla to ta stejná doba, během níž můj vztah s přítelem vzal za své a že jsme se na čas - pro mne

nekonečně dlouhý - vzájemně odloučili. To, v co jsem věřila, bylo pryč. Bylo to nesmírně náročné

období pro nás oba, ale i když jsem si dala závazek, že tohle nikdy nevzdám a budu o vztah bojovat

až do konce, byla jsem to právě já, kdo se rozhodl, že je na čase posbírat poslední zbytky sil

a vše po vyčerpávajícím boji vzdát.

To vše těsně před Vánocemi.

Vyšla kniha.

Skončil vztah.

Dala jsem fitness sbohem.

Vybudovala jsem si averzi vůči každé otázce z venčí směrovanou na zdravý životní styl. Už jsem

neměla na svůj starý život sílu a všechno, co mi ho připomínalo a nutilo se vracet zpátky a babrat

se v tom, byť jen v maličkostech, mi zvedalo žaludek. A tak to ve mně bouchlo a já rozhodla se vším

skoncovat. Je snadné o tom přemýšlet. Ale udělat to, to je jiná věc. Vzdala jsem se všeho. A rozhodla

se to všechno pohřbít. A pochopila, že někdy je tím nejlepším řešením skutečně se na všechno, ale

úplně na všechno z vysoka vysrat. A stalo se... Nechala jsem za sebou všechno ležet ladem a nechala

to fungovat dál beze mne. A víte co? Chytila jsem druhý dech. Vítr, jaký mi najednou foukal do zad,

byl tak osvěžující, že jsem sama sebe nepoznávala. To, pro co jsem dlouhé měsíce plakala, pro co

dýchala, pro co jsem se trápila a pro co bojovala, jsem během jediného momentu nechala jít

a osvobodila své bytí ode všeho. S vědomím, že ono to stejně bude PŘESNĚ TAK, jak to má být...

Uběhlo čtvrt roku od onoho momentu a spousta věcí se PŘESNĚ TAK stala. Ok, samo od sebe se nic

nestalo, ale jsem si jistá, že díky rozhodnutí, které jsem podnikla, jsem teď po dlouhé době opět

šťastná. Mám práci, která mne strašlivě baví, byť si spousta lidí říká, že by takovou nikdy dělat

nemohli :-) Je ze mne poštovní doručovatelka a prakticky dělám přesný opak toho, co jsem dělala

doposud. Nesedím na zadku, ale chodím několik hodin pěkně na čerstvém vzduchu. Poznala jsem

spoustu SKUTEČNÝCH lidí, odsunula virtuální svět úplně na pozadí, čímž se každému omlouvám,

že na mé odpovědi na chatu čekají třeba týden :D Jenže mně takto nic a nikdo (až na jeden pár

výjimek, ale oni to chápou :))) nechybí. Líbí se mi, že je po mně skutečně něco vidět, že mám z toho

skvělý pocit, že se v práci cítím dobře a navíc, že i v práci to kolektivně funguje tak skvěle, že tam

chodím ráda a vstávání v pět ráno není tak odporné, jak by bylo zřejmě kdekoli jinde :-D Je mi prostě

strašně dobře. Navíc, když za mnou přijde ON, obejme mne a řekne mi, že zvládneme všechno na

světě, že máme naději, že mě má moc rád a než ulehne do postele, dá mi pusu na čelo... (někdy je
třeba lidi nechat jít jen proto, aby se vám vrátili :-))

A aby těch zvratů v mém životě nebylo málo... :-)

Někteří mí čtenáři ví, že má můj syn diagnostikovanou poruchu autistického spektra, ale v podstatě

nikdo neví, že je momentálně na dvouměsíčním výchovném pobytu v Ostravě. Uběhla již dlouhá

doba, takže se nám domů za dva týdny vrací. Tak dlouhá absence mého synka doma je pro mne

náročná, ale on to zvládá skvěle, dokonce s dobrými výsledky, což mne dělá ohromně šťastnou,

protože nástup na tento pobyt pro mne a pro něj byla poslední možná šance, jak zvládat stavy,

kterými si procházel předcházející půlrok. Pokud někoho z vás zajímá, jak takový pobyt probíhá,

pak vězte, že jsou děti naprosto odstřižené od prostředí, ze kterého pocházejí. Nemají možnost

připojit se na počítač, nemají u sebe ani mobil. Takže si nemůžeme psát a být v kontaktu. Voláme

si jen jednou týdně v sobotu, kdy jsou i návštěvy (vidět děti smí pouze ten, koho určí zák. zástupce),

ale vzhledem k možnostem nejsme schopni aplikovat návštěvu každý víkend. Čili to střídáme -

jednou návštěva, jednou telefonický hovor. Vzhledem k dobrým pokrokům máme místo návštěv

dovoleny vycházky, takže vždy prcka vytáhnu do restaurace na nějaké dobré jídlo. Může si dát

co chce :-) Protože sladkosti dostávají pouze večer za odměnu podle toho, jak se jim dařilo přes

celý den - příprava do školy, chování, zvládání stresových situací, iniciativa na individuálních

i skupinových terapiích, a další. Na pobytu mají každý den přesně daný plán toho, co je čeká,

v podstatě není prostor pro to, aby z nudy vymýšleli blbiny, jsou po celý den zaměstnaní :-) Zprvu

mi to přišlo jako velmi kruté řešení, ale sama vidím, jakých pokroků syn dosáhl během té doby

a jak je sám na sebe pyšný a sám na sobě to dokáže ocenit (s čímž měl ohromný problém). Náš

další velký test bude znovuzačlenění do běžného života, až se vrátí. Ale dle vychovatelů

a psychologů ze střediska se mu údajně nemůže dostat obtížnější školy do života, než je právě

tento pobyt. Budu jim věřit. Závěrem: je ironie, že se mému synovi, klukovi, který je moderní

dobou ovlivněn počítačem a mobilem, na pobytu strašně líbí. Že se mu to žití, jaké jsme měli

my jako děti, vlastně ohromně líbí :-)

To je z mého povídání všechno. Teď už jen ve zkratce pár doprovodných obrázků k textu

a pár fotek kravin z mého života :-D

Mějte se skvěle... a pokud se nemáte skvěle, ať se tak stane co nejdřív.

Ten čas plyne. A ten moment, kdy se to zlomí, se blíží!

Kristina ♡

Důkaz, že naše vedení v práci má smysl pro humor :D Tohle nás čekalo ve dveřích :D

Překvapení pro synka, až se vrátí... nový pracovní stůl do jeho pokoje.

Naše oblíbené místo v restauraci, kam chodíme se synkem na pořádnou baštu. Naprosto nádherné a útulné prostředí.
Jde o AM kavárnu v Ostravě (ok, zjistila jsem, že už není přímo v Ostravě, ale v Ludgeřovicích :-D).
Ráda jím udělám reklamu, protože se tam cítíme pokaždé skvěle. Hraje příjemná hudba, i na toaletách :D

Takový je pohled v kavárně směrem k baru. Fotka je dost prosvětlená, ale celkově je uvnitř hodně milá intimní
atmosféra, tlumená světla, záclony, závěsy, člověk si připadá jak s přáteli v obývacím pokoji.

Já si posledně dala tuhle dokonalost. Palačinku s vanilkovou zmrzlinou, která byla ukrutně vynikající, žádný blaf,
pak je na palačince šlehačka, čoko poleva a nasekané oříšky.

Synek si dal palačinky s nutelou a banánem. Ani to nesnědl. Ani já to po něm nedorazila :D Ale oblizoval se až za ušima.

Když jsme šli na záchod, tak nás málem trefilo :-D Luxusně zařízené, voňavé a do toho ještě z repráků hrála hudba.
To prostě chceš... malá tam pořád chtěla chodit čůrat :D Tak příjemné to bylo :D

Samotný záchod jsem vám fotit nechtěla :D Mísa jako jakákoli jiná. Tak aspoň to zázemí :-)

Neustále jsem si naříkala, že Elišce nerostou vlásky. Teď to chytlo nějakej sešup :) I když oproti jiným holčičkám
jich máme stále nějak malinko :-) Ale to doženem. Máme jiné přednosti :D

Eliška chtěla rybičku Dori :-D Tak něco v tom smyslu nám teď doma plave v akvárku :-D

Další dávka Baleo blbin do koupelny... maj to balení fakt krásný. Tak krásný, že si ty dva krajní Eliška vymačkala
kompletně celé do jedné jediné vany... málem mě švihlo. Pořád kvůli ní kupuju nový sprcháče :-D

Copak to tam máme v těch skleničkách? :P
(chia, slunečnice, bulgur, červená rýže, černá čočka)

Vánoční hvězda a její poslední zbytky :-D A to vpravo už taky chcíplo :-D

Po dlouhé době jsem vykonala nálet na knihkupectví. Ou jéééé....

Jedna z mých nejoblíbenějších vůní došla... a pošla :D

Někdo ze stresu přibírá, já strašně zhubla. Je to dva měsíce stará fotka, se kterou jsem se dříve nechtěla ani chlubit. Nebylo čím. Věděla jsem, že těmi nervy ze všeho hubnu, ale až jsem to cvakla a viděla skrze čočku foťáku, upřímně říkám, že jsem zatajila dech... nelíbilo se mi, co vidím. Teď už vypadám lépe :-)

Protože pořádně jím. Tady k večeři žampiony na cibulce se šunkou a třemi vejci.
K tomu paprika a rajčata (schovaná vzadu) a strouhaná mrkev s medem a citronem.

Fakt zkuste obyčejný bílý jogurt někdy vyšperkovat čokoládovým likérem :) Top!!!

Ten pocit, když uděláš proteinové tyčinky, všichni si na nich pochutnávají, bo sdílejí "ten" recept a ty je vyhodíš, bo se to nedá žrát :-D

KONEC ღ

16 komentářů

Poslední komentáře

Novinky na email

Autorka

Napsala jsem

Jsi tu kvůli fitness?

Náhodný výběr pro vás

Blog Archiv

Počet zobrazení stránky

Pravidelní čtenáři

Doporučuji

Právě čtu

Jsem na PINTERESTU