Dlouho jsem nepsala nic ze svého života a také jsem dlouho váhala, zda to dělat. Jenže i pro mne
samotnou je můj blog taková kronika :-) Ráda se k některým článkům vracím a nostalgicky
vzpomínám a tak tu tradici přece nemohu porušit. A přeci jen existuje pár lidí, kteří mne sledují
natolik dlouho, že třeba chtějí vědět, kam se to ta jejich blogerka, co občas čtou, dostala :-)
Tak já vám to povím.
Pověsila jsem celou svoji fitness "kariéru" na hřebík. Proč? No, je to od každého trochu. Měla jsem
spoustu snů, ale nebyly v mém případě realizovatelné. Chtěla jsem spoustu věcí, ale v podstatě jsem
nikdy nebyla příliš spokojená s tím, co mi to zpětně dávalo. Vynakládala jsem příšerné množství
energie a času na něco, v čem jsem postupně přestávala vidět jak perspektivu, tak i určitý pocit
naplnění. Přestávalo se mi líbit, kolik času trávím v bublině internetového světa, kterou jsem pro svou
práci potřebovala. Sociální sítě. Komunikace s lidmi skrze naťukaná písmenka. Sezení na zadku po
většinu času. Zavřená věčně mezi stěnami svého bytu. Úplnej asociál. A přitom "viditelná" ve světě
emailů, chatů, telefonních hovorů, atd. Neschopná určit si svoji pracovní dobu, kdy toho nechám,
kdy se vypnu od světa. Pořád ta práce s venkovním světem byla pro mne příliš důležitá i přesto, že
mi v posledních měsících nedávala absolutně nic. Spíše mi brala. A mne trvalo to pochopit. Tedy, jak
jednou poznamenal můj přítel: "Ty to odmítáš vidět!" Že tento život pro mne není dobrý. Pro nikoho
kolem mě. Že tohle není "ono". Že ten sen mnoha pracovat z domu v oblasti zdraví a fitness se
v mém případě jevil jako alarm, jehož varující signály jsem dlouho přehlížela. Posledním počinem
bylo vydání mé knihy
Moje tělo: koučink. Byl to jeden ze snů, který jsem chtěla dotáhnout do konce,
a jehož uskutečnění pro mne do teď hodně znamená. Jednak proto, že jsem věděla, že v té knize je
všechno, co jsem mohla každé začínající dušičce ve fitness předat, a jednak proto, že jsem ji
překopávala pod tak šíleným tlakem, že zpětně netuším, jak jsem to zvládla.
Byla to ta stejná doba, během níž můj vztah s přítelem vzal za své a že jsme se na čas - pro mne
nekonečně dlouhý - vzájemně odloučili. To, v co jsem věřila, bylo pryč. Bylo to nesmírně náročné
období pro nás oba, ale i když jsem si dala závazek, že tohle nikdy nevzdám a budu o vztah bojovat
až do konce, byla jsem to právě já, kdo se rozhodl, že je na čase posbírat poslední zbytky sil
a vše po vyčerpávajícím boji vzdát.
To vše těsně před Vánocemi.
Vyšla kniha.
Skončil vztah.
Dala jsem fitness sbohem.
Vybudovala jsem si averzi vůči každé otázce z venčí směrovanou na zdravý životní styl. Už jsem
neměla na svůj starý život sílu a všechno, co mi ho připomínalo a nutilo se vracet zpátky a babrat
se v tom, byť jen v maličkostech, mi zvedalo žaludek. A tak to ve mně bouchlo a já rozhodla se vším
skoncovat. Je snadné o tom přemýšlet. Ale udělat to, to je jiná věc. Vzdala jsem se všeho. A rozhodla
se to všechno pohřbít. A pochopila, že někdy je tím nejlepším řešením skutečně se na všechno, ale
úplně na všechno z vysoka vysrat. A stalo se... Nechala jsem za sebou všechno ležet ladem a nechala
to fungovat dál beze mne. A víte co? Chytila jsem druhý dech. Vítr, jaký mi najednou foukal do zad,
byl tak osvěžující, že jsem sama sebe nepoznávala. To, pro co jsem dlouhé měsíce plakala, pro co
dýchala, pro co jsem se trápila a pro co bojovala, jsem během jediného momentu nechala jít
a osvobodila své bytí ode všeho. S vědomím, že ono to stejně bude PŘESNĚ TAK, jak to má být...
Uběhlo čtvrt roku od onoho momentu a spousta věcí se PŘESNĚ TAK stala. Ok, samo od sebe se nic
nestalo, ale jsem si jistá, že díky rozhodnutí, které jsem podnikla, jsem teď po dlouhé době opět
šťastná. Mám práci, která mne strašlivě baví, byť si spousta lidí říká, že by takovou nikdy dělat
nemohli :-) Je ze mne poštovní doručovatelka a prakticky dělám přesný opak toho, co jsem dělala
doposud. Nesedím na zadku, ale chodím několik hodin pěkně na čerstvém vzduchu. Poznala jsem
spoustu SKUTEČNÝCH lidí, odsunula virtuální svět úplně na pozadí, čímž se každému omlouvám,
že na mé odpovědi na chatu čekají třeba týden :D Jenže mně takto nic a nikdo (až na jeden pár
výjimek, ale oni to chápou :))) nechybí. Líbí se mi, že je po mně skutečně něco vidět, že mám z toho
skvělý pocit, že se v práci cítím dobře a navíc, že i v práci to kolektivně funguje tak skvěle, že tam
chodím ráda a vstávání v pět ráno není tak odporné, jak by bylo zřejmě kdekoli jinde :-D Je mi prostě
strašně dobře. Navíc, když za mnou přijde ON, obejme mne a řekne mi, že zvládneme všechno na
světě, že máme naději, že mě má moc rád a než ulehne do postele, dá mi pusu na čelo... (někdy je
třeba lidi nechat jít jen proto, aby se vám vrátili :-))
A aby těch zvratů v mém životě nebylo málo... :-)
Někteří mí čtenáři ví, že má můj syn diagnostikovanou poruchu autistického spektra, ale v podstatě
nikdo neví, že je momentálně na dvouměsíčním výchovném pobytu v Ostravě. Uběhla již dlouhá
doba, takže se nám domů za dva týdny vrací. Tak dlouhá absence mého synka doma je pro mne
náročná, ale on to zvládá skvěle, dokonce s dobrými výsledky, což mne dělá ohromně šťastnou,
protože nástup na tento pobyt pro mne a pro něj byla poslední možná šance, jak zvládat stavy,
kterými si procházel předcházející půlrok. Pokud někoho z vás zajímá, jak takový pobyt probíhá,
pak vězte, že jsou děti naprosto odstřižené od prostředí, ze kterého pocházejí. Nemají možnost
připojit se na počítač, nemají u sebe ani mobil. Takže si nemůžeme psát a být v kontaktu. Voláme
si jen jednou týdně v sobotu, kdy jsou i návštěvy (vidět děti smí pouze ten, koho určí zák. zástupce),
ale vzhledem k možnostem nejsme schopni aplikovat návštěvu každý víkend. Čili to střídáme -
jednou návštěva, jednou telefonický hovor. Vzhledem k dobrým pokrokům máme místo návštěv
dovoleny vycházky, takže vždy prcka vytáhnu do restaurace na nějaké dobré jídlo. Může si dát
co chce :-) Protože sladkosti dostávají pouze večer za odměnu podle toho, jak se jim dařilo přes
celý den - příprava do školy, chování, zvládání stresových situací, iniciativa na individuálních
i skupinových terapiích, a další. Na pobytu mají každý den přesně daný plán toho, co je čeká,
v podstatě není prostor pro to, aby z nudy vymýšleli blbiny, jsou po celý den zaměstnaní :-) Zprvu
mi to přišlo jako velmi kruté řešení, ale sama vidím, jakých pokroků syn dosáhl během té doby
a jak je sám na sebe pyšný a sám na sobě to dokáže ocenit (s čímž měl ohromný problém). Náš
další velký test bude znovuzačlenění do běžného života, až se vrátí. Ale dle vychovatelů
a psychologů ze střediska se mu údajně nemůže dostat obtížnější školy do života, než je právě
tento pobyt. Budu jim věřit. Závěrem: je ironie, že se mému synovi, klukovi, který je moderní
dobou ovlivněn počítačem a mobilem, na pobytu strašně líbí. Že se mu to žití, jaké jsme měli
my jako děti, vlastně ohromně líbí :-)
To je z mého povídání všechno. Teď už jen ve zkratce pár doprovodných obrázků k textu
a pár fotek kravin z mého života :-D
Mějte se skvěle... a pokud se nemáte skvěle, ať se tak stane co nejdřív.
Ten čas plyne. A ten moment, kdy se to zlomí, se blíží!
Kristina ♡
 |
| Důkaz, že naše vedení v práci má smysl pro humor :D Tohle nás čekalo ve dveřích :D |
 |
| Překvapení pro synka, až se vrátí... nový pracovní stůl do jeho pokoje. |
 |
Naše oblíbené místo v restauraci, kam chodíme se synkem na pořádnou baštu. Naprosto nádherné a útulné prostředí.
Jde o AM kavárnu v Ostravě (ok, zjistila jsem, že už není přímo v Ostravě, ale v Ludgeřovicích :-D).
Ráda jím udělám reklamu, protože se tam cítíme pokaždé skvěle. Hraje příjemná hudba, i na toaletách :D |
 |
Takový je pohled v kavárně směrem k baru. Fotka je dost prosvětlená, ale celkově je uvnitř hodně milá intimní
atmosféra, tlumená světla, záclony, závěsy, člověk si připadá jak s přáteli v obývacím pokoji. |
 |
Já si posledně dala tuhle dokonalost. Palačinku s vanilkovou zmrzlinou, která byla ukrutně vynikající, žádný blaf,
pak je na palačince šlehačka, čoko poleva a nasekané oříšky. |
 |
| Synek si dal palačinky s nutelou a banánem. Ani to nesnědl. Ani já to po něm nedorazila :D Ale oblizoval se až za ušima. |
 |
Když jsme šli na záchod, tak nás málem trefilo :-D Luxusně zařízené, voňavé a do toho ještě z repráků hrála hudba.
To prostě chceš... malá tam pořád chtěla chodit čůrat :D Tak příjemné to bylo :D |
 |
| Samotný záchod jsem vám fotit nechtěla :D Mísa jako jakákoli jiná. Tak aspoň to zázemí :-) |
 |
Neustále jsem si naříkala, že Elišce nerostou vlásky. Teď to chytlo nějakej sešup :) I když oproti jiným holčičkám
jich máme stále nějak malinko :-) Ale to doženem. Máme jiné přednosti :D |
 |
| Eliška chtěla rybičku Dori :-D Tak něco v tom smyslu nám teď doma plave v akvárku :-D |
 |
Další dávka Baleo blbin do koupelny... maj to balení fakt krásný. Tak krásný, že si ty dva krajní Eliška vymačkala
kompletně celé do jedné jediné vany... málem mě švihlo. Pořád kvůli ní kupuju nový sprcháče :-D |
 |
Copak to tam máme v těch skleničkách? :P
(chia, slunečnice, bulgur, červená rýže, černá čočka) |
 |
| Vánoční hvězda a její poslední zbytky :-D A to vpravo už taky chcíplo :-D |
 |
| Po dlouhé době jsem vykonala nálet na knihkupectví. Ou jéééé.... |
 |
| Jedna z mých nejoblíbenějších vůní došla... a pošla :D |
 |
| Někdo ze stresu přibírá, já strašně zhubla. Je to dva měsíce stará fotka, se kterou jsem se dříve nechtěla ani chlubit. Nebylo čím. Věděla jsem, že těmi nervy ze všeho hubnu, ale až jsem to cvakla a viděla skrze čočku foťáku, upřímně říkám, že jsem zatajila dech... nelíbilo se mi, co vidím. Teď už vypadám lépe :-) |
 |
Protože pořádně jím. Tady k večeři žampiony na cibulce se šunkou a třemi vejci.
K tomu paprika a rajčata (schovaná vzadu) a strouhaná mrkev s medem a citronem. |
 |
| Fakt zkuste obyčejný bílý jogurt někdy vyšperkovat čokoládovým likérem :) Top!!! |
 |
| Ten pocit, když uděláš proteinové tyčinky, všichni si na nich pochutnávají, bo sdílejí "ten" recept a ty je vyhodíš, bo se to nedá žrát :-D |
KONEC ღ
