BLOG
Bloguji
U mě doma
Happy Monday
Baby deník
Nevlezlo se
JÍDLO
Z mého stolu
Všechny recepty
Vaření s FOOD
Vaření s Yummly
Biosfera.cz
CVIČENÍ
Články
Fitness deník
Recenze a tréninky
Jóga
Moje proměny
FASHION & BEAUTY
Notino.cz
Laky
Kosmetika
Oblečení
VOLNÝ ČAS
Knižní koutek
Knižní výzva
Recenze knih
DIY
Háčkování
V PŘEDVÁNOČNÍM ČASE MÁM PRO VÁS SPOUSTU SOUTĚŽÍ. KDE?
Na blogu soutěžíme o tři balíčky od HQH System
Na mém blogu můžete soutěžit ve Velké oříškové soutěži o 5 kg oříšků a semínek
Na FB stránce Anetky Run-Heart se soutěží o mou knihu Moje tělo: koučink
Na FB stránce Správná podprsenka se také soutěží o mou knihu Moje tělo koučink.

PŘEJI VŠEM HODNĚ ŠTĚSTÍ A KRÁSNÝ ADVENT :-)

pondělí 22. února 2016

Schody do nebe (aneb tátův boj s depresemi)



Prosím, pokud moje psaní o tátovi číst nechcete - věřím, že ne každý je naladěn stejně - nečtěte, nevyjadřujte se, nechte si pro sebe rady a názory, minimálně pro tentokrát... 

Tento článek je věnovaný mému tátovi a všem, kteří bojují s depresemi, a také těm, kteří jsou lidmi s touto těžkou nemocí obklopeni. Držte se ♥ 

***

Je to druhá noc po tátově smrti. A mně přijde neskutečné, jak bez něj, bez tak skvělého člověka, to prostě tady na tom světě může dál fungovat. Mám pocit, že přece musí lidstvo zákonitě bez jeho existence a přítomnosti vymřít, ale není to tak. Museli jsme ráno vstát, připravit děti do školy, nachystat snídaně, svačiny a dělat každodenní rutiny - jako vždycky.

Pořád mi hraje v hlavě jeho kytara. Vidím to tak čerstvě. Bylo mi osm a on vybrnkával melodii Schodů do nebe od skupiny Led Zeppelin. Byla to jeho skupina, jeho ročník. A uměl to dokonale. Seděla jsem vždycky vedle něho a sledovala ten jeho soustředěný výraz, s jakým to hrál. Jako by snad ty roky ani neuběhly a já jen co se probudím, to jeho vybrnkávání slyším. Když dělám cokoli, slyším ho. Přestávám to slyšet, jen když na mne někdo mluví.

Táta ty schody do nebe viděl asi moc jasně a chtěl se po nich projít. Měl už toho bojování dost. Byl na pokraji zhroucení, vyčerpání, věděl, že nemá objektivní a racionální přemýšlení a viděl věci po svém, ale nedokázal si pomoc. Od září 2015, od operace žaludku, to s ním šlo z kopce dolů. Před očima nám psychicky chřadnul a chřadnul. Nedokázal v sobě změnit to, že my mu se vším pomůžeme, že jsme tu pro něj a postaráme se o něj. Měl na to svoji hrdost. On to chtěl naopak. On cítil, že to je jeho role. Starat se o nás. Odmítal být na někom závislý. Finančně, i fyzicky. Operace byl jen pouhý začátek všeho.

Kdyby mi někdo řekl, že tátu někdy odvezeme do psychiatrické léčebny, protože jsme měli strach, aby si něco neudělal, poklepala bych si na čelo. Nakonec to tak dopadlo, protože v domácím prostředí, lékaři, psychiatři... nikdo mu nedokázal pomoci. Maminka se chytala už čehokoli, co by mu pomohlo. Chtěli jsme všichni zpět svého tátu. A ona svého muže.

Ve šternberské psychiatrické léčebně to na chvíli vypadalo, že se opravdu mění věci k lepšímu. Pak se něco stalo a všechno to šlo zase do prdele. Nevíme proč. Možná změna medikamentů. Táta se domů vrátil po dvou měsících v zuboženém stavu v pátek 19. února. V sobotu, ani ne po 24 hodinách od propuštění, ačkoli se sotva držel na nohou, si našel sílu na to, aby nám napsal dopis na rozloučenou a rozhodl se jít to své mučení ukončit. Musel se sžírat takovým způsobem, že si to ani nedokážeme představit. Doslova a do písmene jej zničily depresivní stavy, jeho úzkosti a strach z budoucnosti, kterou neustále řešil a věřil, že nezvládne.

Na internetu je spousta článků a "chytrých" rad na téma: "Nestrachujte se budoucnosti. Jen mrháte časem." Jenže takové dementní rady podobného typu nelze říkat člověku, kterého strach fakticky svírá a užírá, až ho to dohání k slzám a šílenství. Je to jako byste mu drželi pistoli u hlavy a říkali: "Zavaž si tkaničky na botách." A on byl přitom bosý. A nevěděl, jak to má udělat, aby uspěl.

Táta byl všechno... nejironičtější na tom je, že my všichni se smutkem v srdci nyní zařizujeme věci týkající se jeho smrti a patláme se v tom a jsme tím neustále obklopeni. Je to strašné. A já furt slyším tu jeho kytaru. A nevím, jak zvládnu pohřeb. Jako... fakt to nevím.

Tatínek... všechny miloval. A všichni milovali jeho. Byl to prostě správný chlap. Nikdy, ani když se napil, nezkazil žádnou legraci. Byl to showman. Vím, že každého mrtvého potom člověk chválí, ale i když měl táta svoje chyby, bylo jich málo a ta pozitiva neskutečně převyšovala všechno, co na něm tak pěkné nebylo. Byl boží.

Když jsme tátu našli, nedokázala jsem se jeho mrtvého těla ani dotknout. Nakonec jsem ho jen pohladila po vlasech a po ruce. ON už v tom těle stejně nebyl. Ale chci říct, že v tom, co udělal... v ten moment jsem pochopila, jak strašně si ulevil. Měla jsem jen hlavu v dlaních a plakala. A říkala: "Tati... tati..." Ale i když mne jeho odchod rval na kusy, v tom jeho těle byla veškerá odevzdanost. Ta bezmoc, kterou v sobě držel, když žil. Vím, že si táta konečně odpočinul. Vyspal se. Tak jak potřeboval už měsíce. Tak strašně moc to potřeboval. A proto se na něj ani nedokážu zlobit, protože nikomu z nás nepřipadne právo jej soudit, pokud jsme neprožívali to, co on.

Nikdy jsem si nedokázala představit, jaké to bude, až jednoho dne přijdu o prvního ze svých rodičů. Bylo mi jasné, že se to jednou stane. A když se to stalo, ani si nepamatuju, co první den moje děti jedly, kdo jim dal najíst, kdo se o ně staral. Pak jsem se druhý den odpoledne nějak "probrala" a zjistila, že můj pes je ke mně přilepený nějak moc dlouho. A že je plný koš odpadků. Neumyté nádobí. A celý byt jak po výbuchu. A že někde mezi tím vším je můj zničený muž s Eliškou v náručí a neví si s tím rady :-) Bože, jak ho miluju.

Tak jo, táta odpočívá... a život jde dál...


♥♥♥


Vaše názory:

44 komentářů:

  1. Kristinko, tak hezky a citlivě napsané! Přeji upřímnou soustrast, také jsem přišla o tatínka, hodně brzo, bylo mi 23 let. Vím, jak těžké to je. Drž se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Reny :( Děkuji moc! Lidi jako jsi ty mne ujištují v tom, že prostě život jde dál... a že to zvládnu bez táty, protože i ostatně se to museli naučit. Přeju ti krásný den! :*

      Vymazat
  2. Kristinko, držte se! Upřímnou soustrast...

    OdpovědětVymazat
  3. Kristi, upřímnou soustrast. Já viděla svého tátu ve 12 letech odcházet ze svého těla "live". Tvým článkem se mi to vše zase vybavilo a možná to zní pošetile, ale já opravdu tuším, co teď prožíváš. Drž se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Adrianko, věřím ti... mrzí mě, pokud jsem ti navodila špatnou náladu. Přeju ti vše nej v životě ♥ A děkuji.

      Vymazat
  4. Kristýnko, upřímnou soustrast, krásně napsaný článek mě úplně dostal.Táta mi odešel mladý,bylo mu 45 let a maminka vloni.bylo to pro mě hrozně těžké období,pomohlo mi narození vnučky.Nebýt jí,zbláznila bych se.Myslím,že děti nás dostanou ze všeho,drž se,máš úžasnou rodinu....

    OdpovědětVymazat
  5. Kris, deprese je svině... taky jsme se s ní v rodině potýkali. Drž se, má milá! Upřímnou soustrast! S.

    OdpovědětVymazat
  6. Kristynko, doufam, ze ti vypsani se ulevilo alespon trosku od bolesti. Drz se, prvni dny jsou nejhorsi, pak jeste pohreb a pak uz se clovek zacina vracet pomalu do zivota, musi. I kdyz kazda vzpominka reze jako sul v cerstve rane. Cas je opravdu nejlepsi lekar a jednou zjistis, ze kdyz si na tatinka vzpomenes, uz jsou to jen hezke vzpominky, pri kterych se dokazes i pres bolest usmat. Drz se!!! 😘

    OdpovědětVymazat
  7. Kristynko, doufam, ze ti vypsani se ulevilo alespon trosku od bolesti. Drz se, prvni dny jsou nejhorsi, pak jeste pohreb a pak uz se clovek zacina vracet pomalu do zivota, musi. I kdyz kazda vzpominka reze jako sul v cerstve rane. Cas je opravdu nejlepsi lekar a jednou zjistis, ze kdyz si na tatinka vzpomenes, uz jsou to jen hezke vzpominky, pri kterych se dokazes i pres bolest usmat. Drz se!!! 😘

    OdpovědětVymazat
  8. Upřímnou soustrast :/ také vím moc dobře, jaké je to ztratit tatínka. Zemřel na rakovinu, když mi bylo 23 let. Časem to přebolí. Není den, kdy bych si na něj nevzpomněla, ale už to není tolik s bolestí, jako spíše s úsměvem na rtu....

    OdpovědětVymazat
  9. Kristinko, napsala si to moc krásně ,také s Tebou cítím tatínka jsem ztratila ve 23 letech, už je to 20.let a narozdíl od Tebe, jsem si až když odešel uvědomila o co jsem přišla , a jakmoc jsem ho milovala, jak mi chybí, a že chyby ,kteréna druhých vidíme jsou opravdu jen nicotnosti. At je naším blízkým na druhém břehu krásně a v našich srdcí stále krásná vzpomínka :-) pa

    OdpovědětVymazat
  10. je mi to moc líto, ani si nedovedu představit, jak moc hrozně mu muselo být.. a tobě a rodině... přeju ať je brzo líp a ať zůstanou jen ty krásné vzpomínky na veselého taťku s kytarou.. tatínkovi přeju zasloužený klid a mír

    OdpovědětVymazat
  11. Krásně napsané. Když odejde někdo blízký, musí každý najít sám způsob, jak se s tím vyrovnat. Žijeme dál a to si uvědomit, je pro mě vždycky hrozně těžké. Když mi umřel děda, zhroutila jsem se. Deprese v rodině bohužel máme a smrt jí způsobenou také. Moje babička má maniodepresivní psychózu (dnes se tomu říká bipolární afektivní porucha). Jsem teď daleko, takže se o ni starají naši a je to sakra těžkej život. Těch dramat za ty roky bylo už tolik, že to nestačí ani na komentář, ale spíš by toho bylo na knihu. Odnášíme to všichni, na zdraví i psychice a já obdivuju své rodiče, že to denně zvládají a teď, když je oba zdraví zlobí, se o ně hrozně bojím ještě víc. Držte se!

    OdpovědětVymazat
  12. Upřímnou soustrast, Kristy.
    19.unora to byly 3 roky, co si žívot vzala jedna moje nejlepší kamarádka. Jako bys popisovala její příběh. Smíšek, veselá holka, nikdy nezkazila žádnou legraci, v nejhorším období ji rodiče zavezli do Bohnic a pak se prý zdála v pohodě. Pamatuju si její poslední telefonát, po kterým jsem se klepala a měla pocit, že se stane něco špatnyho. Prázdný místo v srdci je porad (a to to byla "jenom" kamarádka) , ale jsem neskutečně ráda, že jsem ji znala tech krásných 8 let.
    Přeju ti hodně síly.

    OdpovědětVymazat
  13. Hodně silný článek. V květnu to bude rok, co nám zemřela babička, taky se s tím těžce vyrovnávám, pořád se mi o ní zdá nebo jí třeba chci volat, než si uvědomím, že už vlastně ne... Ke konci na tom byla hodně špatně a v podstatě to pro ni bylo vysvobození. Brala bych to tak i pro tvého tátu. Jsou určité těžké chvíle v životě, přes které se lze ještě vrátit zpět... Ale někdy to dospěje tak daleko, že už to zpátky nejde. Přijmi prosím mou upřímnou soustrast.

    OdpovědětVymazat
  14. Moc moc ti rozumim Kristi.Mne umrel tata pred tremi tydny, jsme stejne stare, tak predpokladam, ze i jejich vek byl podobny.Rakovina, na kterou se prislo az mesic pred smrti.1.1. ho odvezla RZ s nahlou slabosti, bohuzel mu rekli v nemocnici konecnou diagnozu, ze se domu jiz nevrati a tata se rozhodl, ze nechce tech par zbyvajicich mesicu stravit na kapackach, v nemocnici..Odmital jist, nutridrinky, pit i kapacku.Po trech tydnech to organismus vzdal.
    Bohuzel jsme nikdy nemeli az tak blizky vztah, tatinek byl hodne uzavreny, zazil v detstvi mnoho zleho.A uz si nikdy nerekneme to, co jsme mohli.
    Drz se, vim, ze je to chaba utecha, ale alespon vis, ze to nejdulezitejsi jste si stihli rici, zazil jako dedecek vnoucata a tesil se z nich.To konecne uklidnuje i mne, vnucky tata miloval.
    Prijmi uprimnou soustrast, myslim na tebe.Nastesti mame obe vedle sebe, krome bajecnych partneru, nase deti a tim ten zivot pokracuje-pro tveho i pro meho tatu.

    OdpovědětVymazat
  15. Kristi, je mi moc líto tvé ztráty.. já jsem svého tátu ztratila, když mi byly necelé 2 roky, takže si ho vůbec nepamatuji. Ale čím jsem starší, tím více na něj myslím a říkám si, co by na mě asi tak řekl, jestli by se mu líbilo to, co dělám a kým jsem. Ale vždycky budou v našich ♥ a to je to nejdůležitější. Drž se!

    OdpovědětVymazat
  16. Nám táta umřel v mých 15 letech.. Pořád si pamatuju tu situaci, když mamka přišla ven, na 28 října, kdy byli všichni doma a řekla..už usnul.. Já nechápala, v tu chvíli se se mnou tak svět točil..brečím v pokoji.. říkám mu u postele miluju tě.. a pak nesou rakev až do pokoje.. a ve chvíli kdy tu rakev nesou, se rozezní zvony po vesnici a rozhlas: po dlouhé nemoci umřel pan... čest jeho památce.. Načež se sesunu k zemi a brečím a brečím.. .. umřel na rakovinu.. Slzy mi tečou po tváří ačkoliv je to 10 let.. Děda- jeho táta taktéž počkal až všichni oslavíme silvestra a 1.1. nás opustil o 7 let později.. Je to nespravedlivé, je to život.. Musíme sebrat veškerou sílu a jít dál.. a mít je v celém svém srdci.. přeji upřímnou soustrast.. a drž se kvůli rodině, kvůli dětem!.. U nás na pohřbu hráli "řekni kde ty kytky jsou".. mám to pořád v hlavě..

    OdpovědětVymazat
  17. Kristinko, posílám Ti spoustu sil :-( Mě zemřel na podzim dědeček, který pro mě byl víc než tatínek. Taky to byl takovej správnej chlap, nejhodnější, nejochotnější, nejsprávnější chlap, kterého jsem za celý život potkala a pořád to strašně bolí. Ale uklidňuje mě to, že se dožil nádherného věku, zemřel v době, kdy byl relativně zdravý a hrozně spokojený. Pro tvého tatínka to bylo vysvobození.
    Babičku mám už skoro rok v nemocnici, taťkovi teď léčí rakovinu a nevypadá to moc dobře, takže mám taky dost špatné období :-( Se vším mi ale pomáhá syn (je stejně starý jako Eliška). Tím, že mě potřebuje se člověk alespoň může, nebo musí soustředit na něco jiného. Drž se :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Kristinko ani nevíš jak tě chápu!!! JE TO ŠÍLENÉ, ta bolest a výčitky co jsme mohli a nemohli nebo měli a neměli udělat. Sžírá to člověka zevnitř. A jak moc pomáhá to, že je mu teď líp? Jo je mu líp. Mému bráškovi, který ten život prožil poslední roky v zoufalství, že o všechno přišel a je k ničemu. Byl na dně a ač si chtěl něco udělat, říkal, že by na to nikdy nenašel sílu, tak se trápil až do té doby než to ten nahoře vyřešil za něj. Vlastně díky za to! Už se netrápí, už klidně spí. A trápíme se my je nám líto, jak musel v životě trpět. Posílám spoustu sil na tento týden. A pak hlavně po něm. Vždycky jsem si myslela, že do pohřbu je to nejhorší. Říká to i můj manžel, že do pohřbu to bylo nejhorší a pa to z něj spadlo. Ne však u nás. Mně bylo nejhůř jak už bylo po všem. V sobotu ráno. Všechno se zařídilo, proběhlo, rozloučili jsme se a najednou prázdno. My máme náskok. Tobě posílám spoustu sil. Žádné debilní rady nepomůžou, možná čas? Ani tím si nejsem moc jistá. Už si to poneseme. Jediná jistota je, že se musíme teď navzájem podržet a žít dál. A uchovávat si ho ve vzpomínkách. První týdny po pohřbu mě šíleně pracovaly nervy, jo, to se trochu uklidnilo. To jediné..

    OdpovědětVymazat
  19. To je mi moc líto. Drž se, přeju Ti hodně sil, abys tenhle čas překonala!

    OdpovědětVymazat
  20. Přeji vám Kristýno upřímnou soustrast a hodně sil, tatínek musel být naprosto zoufalý, když se k tomuto odhodlal...ať je mu už jen dobře a vy se všichni držte, nedokážu si představit, co prožíváte. Je mi to líto, ač vás neznám, sleduji vás od dob blogu "mojetelo". Tento váš článek mi vehnal slzy do očí a připomněl mi, jak malicherné mám někdy myšlenky a přemýšlím nad "starostmi", které vlastně nemám...

    OdpovědětVymazat
  21. Kristi, mě toto nevehnalo slzy do očí, ale přímo mi kanuly... je strašně těžké, spíše nemožné si představit, jak a co cítí a prožívá člověk, který dojde k takovému kroku...nezbývá, než doufat, že teď už je jeho duše klidná a má se dobře...jinak píseň - má srdcovka....ještě jednou - Upřímnou soustrast Tobě a celé Tvé rodině... držte se.

    OdpovědětVymazat
  22. Co napsat? Žádná slova nezaženou smutek. Mrzí mě, co prožíváš.

    OdpovědětVymazat
  23. Kristinka, prajem uprimnu sustrast. Viem presne, co prezivas. Mam 24 rokov a pred necelym rokom sme takto prisli o nasu mamku. Tiez trpela depresiami. Navonok usmev, ale vo vnutri trapenie. Zo zaciatku to bude velmi tazke, ale casom sa s tym pomaly naucis zit. Neprejde den, aby som si na mamu nespomenula. Castokrat sa prichytim pri myslienke, ze na toto sa spytam mamy a vzapati si uvedomim, ze na toto uz od nej odpoved nedostanem. Musi nas upokojit myslienka na to, ze teraz uz sa maju lepsie a konecne si po dlhom case oddychnu. Prajem Ti neskutocne vela sil do najblizsich dni, aby si to statocne zvladla. Drz sa Kristy :-)

    OdpovědětVymazat
  24. Kristý, přeju mnoho sil. Nebudu říkat, že vím, co tě potkalo, protože tomu tak není. Ale prožívala jsem podobnou situaci se svou kamarádkou, v prosinci jí zemřela dospělá dcera. Také svůj život ukončila "dobrovolně", protože už nemohla snést utrpení. Nikdo do té doby nevěděl jak vážné jsou její úzkosti a obavy z budoucnosti. To vše i přes to, jak báječné kolem sebe měla lidi a kolik lásky jí obklopovalo. Hlavně je důležité si nedávat nic za vinu. Kamarádka už celou situaci dnes vidí tak, že její dcera už netrpí, že je konečně volná. A tak to zkrátka je. Myslím na tebe a posílám hodně sil a ono bude líp a to krásné, co ti táta za celý život dal, to už ti nikdy nikdo nesebere. A na závěr ti děkuji, jak otevřeně o tom píšeš, přesto, že je to bolavé téma,
    Káča

    OdpovědětVymazat
  25. Velice mě to mrzí, džte se. Mě tatínek zemřel v pětadvaceti při autonehodě, v tu dobu jsem byla ve třetím měsíci těhotenství.
    Vzpomínám neustále........................ vzpomínky zůstanou. J.

    OdpovědětVymazat
  26. Přeju hodně sil.
    Loni v červnu mi umřel strejda na rakovinu. Dost mě to zasáhlo, jako kdyby mi umřel vlastní táta, protože i taťka kouří a je pouze o 3 roky mladší než strejda. Něco na té větě "Teprve až když něco ztratíme, uvědomíme si, jakou to pro nás mělo cenu" skutečně je. Moc jsme se totiž nestýkali, téměř vůbec, a to ne proto, že bychom se neměli rádi, ale bylo to jakoby nám prostě stačilo, že tam někde žijí naši příbuzní a to je všechno.

    Pohřeb byl složený z několika písniček, z nichž jsem rozeznala pouze Cestu od Kluse a I Don't Wanna Miss a Thing od Aerosmith. Zvláštní, že když člověk vůbec nad ničím nepřemýšlí a jen se zaposlouchá do písniček, nalezne nový význam slov. Ještě pár měsíců po pohřbu bylo pro mě těžké na strejdu myslet. A když se jedna z těchto písniček rozezněla v rádiu, tak jsem je nedokázala poslouchat. Dnes už si je dokážu poslechnout, pořád to bolí, ale vzpomínám na strejdu tak, že teď už ho nic nebolí, že se má dobře, a že určitě na nás všechny dohlíží.

    OdpovědětVymazat
  27. Moc mě to mrzí, přeju, ať je každým dnem líp a líp!

    OdpovědětVymazat
  28. Strašně mě to mrzí, Kristy :( přijmi moji upřímnou soustrast! Věřím ale,že tatínkovi už je tam nahoře dobře a bude vás tam ze shora ochraňovat! Vytrpěl si svoje, chudák... teď už se netrápí!

    OdpovědětVymazat
  29. Strašně mě to mrzí, Kristy :( přijmi moji upřímnou soustrast! Věřím ale,že tatínkovi už je tam nahoře dobře a bude vás tam ze shora ochraňovat! Vytrpěl si svoje, chudák... teď už se netrápí!

    OdpovědětVymazat