pátek 31. ledna 2020

MEMORIES | Leden 2020





Jmenuji se Alita. Je mi asi deset měsíců a našli mě zatoulanou se zlomenou nožičkou nedaleko polských hranic, odkud jsem pravděpodobně také přiběhla. Nikdo se o mne nepřihlásil, nikdo mne nehledal, ale zalíbila jsem se své nové paničce, která si mne vzala na svátky na zkoušku domů. Panička říká, že už mne nedá, ale celá situace je komplikovaná. Situace, které moc nerozumím, tak doufám, že můj dočasný pobyt v téhle fajn rodině, která si mne strašně zamilovala, vydržím po zbytek života. 


Mám velký strach z města, ruší mě všechno, každičký zvuk. Venku mám strach a mám tendenci se schovávat pod zaparkovaná auta, protože to byl zřejmě jediný úkryt, který jsem měla, když jsem se někomu ztratila nebo mne vyhodil. Mám takový strach, že se venku nevyčůrám, protože na to nemám klid. Ale už jsem si zvykla na výtah a občas se už začínám ven i těšit. Panička říká, že je to dobré znamení :)


A taky mám v krvi lovecké instinkty, takže ustavičně štěkám. Doma. Klidně v pět ráno. To jsem největší frajerka. Ale jakmile se dostanu ven, tak mám respekt a nejraději bych chtěla do náruče. Panička říkala, že se to jednoho dne prolomí. Že se nemusím ničeho bát. 

S tím štěkáním... to víte, v pět ráno to dost vadí sousedům, kteří nechávají na dveřích vzkazy a mne to dost mrzí, ale nemůžu si pomoc. Šla jsem se sousedům ukázat a všichni mě hladili za ušima. Ale něco mi říká, že i přes hezkej kukuč budu muset být prostě potichu a to mi jako teda zatím moc nejde :D Jsem ale strašně roztomilá, miluji peřiny, teplo, drbání na bříšku, jsem slečna mnoha podob a je mi tady moc hezky. Miluju ten stromeček, který má zatím panička v obýváku, dobře se pod ním čůrá. Posledně říkala, že ji z toho jebne. Že mám venku stromů plnou zadel a nic. Když mně se líbí ten načančaný :) Jenže ten prej půjde brzo pryč z domu. Asi taky doma čůral a štěkal v pět ráno.

Tak to jsem já, Alita-Alitka-Ali. Nový člen rodiny ღ


Rok 2019, ač jsem byla šťastná a můj život nabral doslova na otáčkách v samých pozitivech, byl pro mne náročný. Musela jsem se učit spoustě novým věcem. Prát se s nimi. Nikdo totiž nepřipraví člověka na to, jak naučit své děti vycházet s dětmi od nového partnera, nikdo člověka nepřipraví na to, jak zvládnout děti, se kterými nevyrůstal od malička. Nikdo vás nepřipraví na to, jaké to je za zavřenými dveřmi, kolik slz a úsilí celá nová poskládaná rodina musí vynaložit, aby to fungovalo. Bylo to nesmírně vyčerpávající a ve své podstatě mohu říct, že jediný, co nás zachránilo a díky čemu jsme to všichni zvládli, byla láska. Naprosto hmatatelná láska. Obrovský kopec lásky. Objímání. Poklidných rozhovorů. Odhodlání to nevzdat a bojovat. 

Zima se se zimou sešla a musím říci, že jsme udělali nesmírný kus cesty. Nejsme dokonalí, ale jsme to MY. Rok 2020 v mých myšlenkách vyvolává jediné - naději, lásku, pocit, že si to všechno ještě více sedne. Rok 2020 vnímám jako další z mnoha průlomů v mém životě. Jednak letos oslavím své čtyřicáté narozeniny, ale hlavně pociťuji určitou kompletnost v sobě samotné. Sama v sobě jsem si udělala pořádek. A i když jsem na spoustu věcí v loňském roce neměla čas ani pomyšlení, cítím se naplněná vztahem, který jsem si celý život přála a netušila, jak toho souznění dosáhnout. 

Zatímco vám tohle píšu, popíjím teplý čaj a pojídám ohromně sladký a šťavnatý pomeranč :) Můj jezevčík mě zahřívá svou srstí, přítel vedle mne leží, povídáme se mezi psaním a vše je naprosto dokonalé! Nevím, co víc bych mohla chtít. Na víc si ani nedělám nárok, jelikož tohle je super stav. Stav naprosté kompletnosti a jistoty.

Já si pro příští rok přeji jen málo věcí. A to mít více času na sebe.
  • chci více číst; za loňský rok jsem rozečetla nějaké knihy a žádnou nedokončila; chybí mi to;
  • chci více cvičit; potřebuji jako sůl více jógy, více strečinku; 
  • chci vyzkoušet více nových receptů ve své kuchyni; rozhodně více než loni, více zahraničních a méně těch sladkých;
  • ráda bych se donutila nezanedbávat vitamíny a co nejčastěji si vzpomenout si je vzít;
  • chtěli bychom s Jirkou podniknout víkendový výlet do Švýcarska (vlakem);
  • moc si přejeme udělat dětem nový pokojíček a pro nás novou ložnici;
  • a nakonec bych já sama chtěla zkompletovat naši rodinnou kroniku, kterou jsem si před Vánocemi koupila, narvat ji fotkami, zážitky a s tím vytvořit co nejvíce z toho, co jsme společně prožili od samého počátku :)


Výtvory mého synka =)













Odkazy:
Rýžový nákyp s ovocem
Pečené brambory s rozmarýnem

Viděla jsem:
Pan Popper a jeho tučňáci

Přečetla jsem:
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu

4 komentáře:

  1. Zlatíčko malé. Dúfam že všetko nakoniec dobre dopadne

    OdpovědětVymazat
  2. Kristi,
    máme voříška s hodně podobným osudem. Naše "černé zlato" přišlo k nám z předadopční péče. Ano, paní měla doma asi 15 psů, což je chvályhodné, ale nikdy kromě zahrady nebyli pejsci venku. Takže když jsme si fenečku přivezli, bála se všeho, nejen aut, lidí na kole nebo na koloběžce, ale i okapové roury.Venku byla tak ve stresu, že se nedokázala vyčurat. Trvalo jí to více než půl roku a my jsme museli být neskutečně trpěliví, než se vše dostalo do normálu. S oblibou říkám, že jsem za ten půl rok vytírala doma vícekrát než za posledních 10 let.
    Se štěkáním neporadím, naše fenečka skoro neštěká. Ale zkus se obrátit na nějakého cvičitele, ti by si s tím měli umět poradit nebo Ti dají tip, na koho se obrátit.
    Držím vám všem palce,
    Ráďa

    OdpovědětVymazat
  3. Roztomilá psice a moc hezky napsané ❤️

    OdpovědětVymazat